(ČB 11/2019) Daniel Bartoň (*1984) pochází z Valašska, po gymnáziu vystudoval práva a teologii křesťanských tradic. V současnosti se živí jako advokát, současně působí jako odborný asistent na katedře pastorační a sociální práce Evangelické teologické fakulty UK a v církvi slouží jako výpomocný kazatel. Je ženatý a má jedno dítě.

Vyrůstal jste v osmdesátých a devadesátých letech na valašské vesnici. Jaké jste měl dětství?

K zážitkům z dětství se člověk pořád vrací. A já mám dojem, že vyrůstání na vesnici mě docela poznamenalo. Výhoda určitě byla v tom, že člověk přišel ze školy, mohl hodit tašku do kouta a vyjet třeba na kole do lesa nebo zaběhnout na hřiště na fotbal. Zároveň bylo soužití s vrstevníky ve vesnickém prostředí náročné. Určitým způsobem hrubé, násilné, někdy hraničící s šikanou od starších kluků. Na to moc rád nevzpomínám. Možná z těchto zážitků u mě uzrál pozdější postoj ke spravedlnosti a hlavně bezpráví.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

(ČB 11/2019) Jsem otec téměř třináctileté dcery a patnáctiletého syna. Takže je to otázka pro mě jako stvořená! O čem by si měly rozhodovat samy? Tápal jsem, ale na pomoc mi přispěchal zákonodárce. V novém občanském zákoníku, účinném od 1. 1. 2014, se dočteme, že před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, sdělí rodiče dítěti vše potřebné, aby si mohlo vytvořit vlastní názor o dané záležitosti a rodičům jej sdělit; to neplatí, není-li dítě schopno sdělení náležitě přijmout nebo není schopno vytvořit si vlastní názor nebo není schopno tento názor rodičům sdělit. Už v tom máte také jasno? (PS: Pro úplnost je třeba dodat, že na jiném místě občanského zákoníku, byť v trochu jiné souvislosti, se píše, že o dítěti starším dvanácti let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

(ČB 10/2019) Apoštol Pavel píše Timoteovi: „To přikazuj a tomu uč!“ Tato pavlovská instrukce kazatelům církve byla jistě použitelná v oné třetí křesťanské generaci, do které byla psána, na konci prvého století. Po celé následující evropské dějiny však s rostoucí politickou silou moc církve získávala hrozivé rozměry.

Poslechněte si článek:

Od 19. století se díky společenským změnám stává autoritativní učitelská role církve i role jejích exponentů nefunkční, dokonce poněkud směšná, jakkoli po ní mnozí nostalgicky touží a stále se jim vrací to dětské pokušení M. Jana Husa: „Když jsem byl žáčkem, měl jsem tehdy mysl, abych byl brzo knězem, měl dobré bydlo a rúcho a byl lidem vzácen.“ Pokračování textu →

(ČB 10/2019) Kde jsem něco takového já jako Jarda Pechar vůbec vzal? Jak to, že můj hlas v dané situaci jaksi augere, tedy roste, posiluje, uplatňuje se na rozdíl od hlasů jiných? Chytré knihy o manažerské praxi se ihned vytasí s rozdělením na autoritu formální a neformální. Autoritu danou úřadem a autoritu danou osobností. Vytasí se správně, protože jedno i druhé si zaslouží samostatnou reflexi.

Poslechněte si článek:

Autorita formální

Autorita daná úřadem je tedy ta formální. Ve sborovém životě je jasné, že vedu-li jako farář bohoslužby, nikdo se nezvedne, aby mi do toho začal mluvit. A tak to bude, hádám, s každým farářem. Zažívám to ale i při jednání s úřady – přijdu na matriku kvůli nějaké svatbě a sotva matrikářka pochopí, že nejsem snoubenec, ale oddávající, jedná se mnou o poznání uctivěji. Když něco podepisuji jako branický farář, podepisuji to jako statutární zástupce sboru. Spolu s kurátorem to právo podpisu máme z moci úřadu. Této autority se mohu dovolávat, Pokračování textu →