(ČB 11/2019) Jsem otec téměř třináctileté dcery a patnáctiletého syna. Takže je to otázka pro mě jako stvořená! O čem by si měly rozhodovat samy? Tápal jsem, ale na pomoc mi přispěchal zákonodárce. V novém občanském zákoníku, účinném od 1. 1. 2014, se dočteme, že před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, sdělí rodiče dítěti vše potřebné, aby si mohlo vytvořit vlastní názor o dané záležitosti a rodičům jej sdělit; to neplatí, není-li dítě schopno sdělení náležitě přijmout nebo není schopno vytvořit si vlastní názor nebo není schopno tento názor rodičům sdělit. Už v tom máte také jasno? (PS: Pro úplnost je třeba dodat, že na jiném místě občanského zákoníku, byť v trochu jiné souvislosti, se píše, že o dítěti starším dvanácti let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit.

Poslechněte si článek:

Je tu ale ono „má se za to“, což je slovní spojení, které legislativa používá pro vyvratitelnou domněnku…)
Lukáš Kuboň

Rozhodně o všem, co by později mohly v případě neúspěchu omlátit o rodičovskou hlavu. U dětí na prahu dospělosti mám na mysli hlavně volbu školy, povolání či životního partnera. Přenesení zodpovědnosti nevylučuje debatu, rozšíření obzorů nebo mírné navedení kýženým směrem. Ale rozhodnutí by měl každý učinit sám za sebe. Někdy mám dojem, že dnes nechávají rodiče své i dost malé děti rozhodovat o kdejaké prkotině. To může být pro menší děti i přítěž. Ale možná to je dobrý trénink, aby od určitého věku dokázaly rozhodovat i v důležitých věcech samy.
Daniela Ženatá

Umět rozlišit, co bych měl jako rodič za své děti rozhodnout, a o čem by měly rozhodovat samy, je jedním z největších dilemat rodičovství. Dokázat poradit, když dítě o radu stojí, a zároveň nechat dost volnosti k tomu, aby mohlo vykročit vlastním směrem, nemanipulovat a nevnucovat vlastní názor… Jistě je tahle otázka do značné míry závislá na věku; postavit dvouleté dítě před výběr z několika druhů zákusků pro něj může znamenat těžko představitelné břemeno a nemůžeme se divit, když se pak vzteká, že mu zákusek, který si vybralo, nechutná. „Dospělé“ dítě, ať už to v dané situaci znamená jakýkoli věk, by mělo mít volnost v zásadních životních rozhodnutích, jako je výběr vzdělání, povolání nebo partnera, v otázce víry či životních postojů. Jako rodič ho mohu nasměrovat, proto jsme nechali své děti pokřtít. Finální rozhodnutí, kam vykročí dál, je na něm.
Dora Tichá

O všem. Až budou velké. Aby se ale mohly rozhodovat, potřebují rozhled a výdrž. Rozhled, aby měly z čeho volit. Výdrž, protože každá volba je nakonec dlouhá cesta. My rodiče jsme taková raketa, která děti vynáší na oběžnou dráhu. A tam ať už si s Pánem Bohem lítají. Snad je přitom moc nepoškodí počáteční jekot našich motorů. Křesťanskou výchovu chápu jako jazyk, který se děti doma a pak ve škole učí. Učí se jej tím, že žijí v prostředí, které ten jazyk používá. Co ale tím jazykem nakonec budou v životě říkat, o tom si právě musejí rozhodnout samy.
Petr Sláma

Ještě než jsme měli děti, shodli jsme se na tom, že by si měly samy rozhodovat o všem, za co dokážou převzít zodpovědnost. Po trojitém obdarování – dětem je 12, 9 a 6 let – ovšem připouštím, že realita je trochu jiná. Touha rozhodovat je veliká, ovšem odpovědnost často nikde.
Takže u nás dělíme to, co děti dělají, na věci „povinné“ a „nepovinné“. Mezi povinné patří hygiena, úklid, učení, omezení času u telefonu, mezi nepovinné výběr volnočasového kroužku, výběr oblečení nebo náplň nedělního odpoledne. Nevím, jestli to děláme špatně, či dobře, ale zatím ještě žijeme. A to je hlavní.
Ondřej Lukáš

Děti máme čtyři, 29, 27, 21, 18. Pokud na mě nechcete historky z dávné minulosti o poměrně jasně určeném rodičovském režimu – např. „K obědu je toto, dalším jídlem je večeře.“ „Přijď, kdy chceš, ale sám řekni, kdy to bude, a dodrž to.“ Pak zcela aktuální příklady samostatného rozhodování našich dětí jsou následující (od nejmladšího): 1. Co si udělám ráno k svačině a na jakou VŠ půjdu po maturitě; 2. Jak shromáždím dostatek kreditů k postupu do dalšího ročníku a kdo mi pomůže s programem na seniorátní setkání mládeže; 3. Kde budu bydlet příští rok a co budu vařit k večeři; 4. Jak splatím hypotéku a jestli stihnu navštívit dědečka, až budu v Praze na služební cestě. Všichni společně se nejspíš budou muset jednou rozhodnout, kam uloží rodiče do hrobu.
Ondřej Titěra