(ČB 10/2019) Apoštol Pavel píše Timoteovi: „To přikazuj a tomu uč!“ Tato pavlovská instrukce kazatelům církve byla jistě použitelná v oné třetí křesťanské generaci, do které byla psána, na konci prvého století. Po celé následující evropské dějiny však s rostoucí politickou silou moc církve získávala hrozivé rozměry.

Poslechněte si článek:

Od 19. století se díky společenským změnám stává autoritativní učitelská role církve i role jejích exponentů nefunkční, dokonce poněkud směšná, jakkoli po ní mnozí nostalgicky touží a stále se jim vrací to dětské pokušení M. Jana Husa: „Když jsem byl žáčkem, měl jsem tehdy mysl, abych byl brzo knězem, měl dobré bydlo a rúcho a byl lidem vzácen.“

Duch doby zde zapůsobil správným směrem v souladu s evangeliem: „Kdo by chtěl být mezi vámi větší, ať je vaším služebníkem.“ (Mt 20,26) Mocná církev je pasé. Když někdo zneužije mocensky své poslání, vzdálí se od příkazu Krista. I bohoslužba formou farářova kazatelského monologu se stává problémem.

Naše postmoderní doba přímo vybízí k přehodnocení rolí a vztahů v církvi, má-li církev být vůbec brána vážně a má-li mít šanci sdělovat Evangelium v prostředí, ve kterém žije.

Papež František na adresu svých kněží v jedné homilii řekl: „Boží pomazání je určeno chudým, vězněným, nemocným a těm, kteří jsou smutní a osamocení. Pomazání, drazí bratři, není určeno k navonění nás samotných a tím méně k tomu, abychom je konzervovali v nějaké baňce, protože olej by žlukl a srdce zahořklo.“ Myslím, že v této souvislosti je problémem už samotné pojetí faráře jako pastýře – pokud nemáme stále na mysli Petrovo: „Starejte se jako pastýři o svěřené stádo … ne jako páni nad těmi, kdo jsou vám svěřeni, ale buďte jim příkladem“, (1P 5,3) i obecnou výzvu Pavlovu: „Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.“ (Ř 12,1)

Dnešní farář nemůže spoléhat na nějakou vnější autoritu své pozice, musí být autoritou skutečnou, přirozenou. Cílem faráře není ovládat druhé, ale nabídnout jim ovzduší plné důvěry a porozumění. Musí se odvážit vložit tuto důvěru do sboru, ve kterém se bude snažit vybudovat atmosféru, kde se bude každý cítit odpovědný za celý sbor, a všichni budou mít odpovědnost za druhé. Místo autority založené na autoritářství má jeho autorita vyrůstat ze schopnosti šířit důvěru, empatii a porozumění.
Farář si nemá hrát ve službě Dobrého pastýře na jeho zástupce a případně cenzora, má být spíše facilitátorem, který dokáže akceptovat své bližní se všemi jejich břemeny a přinášet jim pokoj a osvobození od jejich hříchů či dluhů.

Naše hlavní a snad jediné poslání od vzkříšeného Ježíše je zbavovat svět i druhé v něm bolestí, trápení, vin a hříchů. To je cantus firmus Kristova evangelia. Rezignovat na tento příkaz našeho Dobrého pastýře či mocensky vážit, kdy někoho zbavit hříchu a kdy ne, znamená nenáležitě si uzurpovat dnes již nepřípustnou roli. (J 20,19–23)

Zdeněk Bárta, farář

ilustrace Petra Fischerová