(ČB 1/2020) Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník.“ (Lk 18,11)

Farizeové to s vírou v Hospodina mysleli vážně. V podmínkách politické nesvobody chtěli vírou poctivě žít. Poslušnost Bohu vnášeli do všech oblastí lidského života. Taková zásadovost musela těšit i Ježíše. Je možné, že mezi farizeji měl přátele, jak evangelia na pár místech nenápadně naznačují. Kdybychom farizea, namyšleně se modlícího v chrámu, odsoudili jako pokrytce, ulomili bychom tím celému příběhu hrot. Farizeovo úsilí o dokonalost se tu ani nezpochybňuje ani nekritizuje. Ježíš pouze upozorňuje na to, že čertovo kopýtko se skrývá nejen v lidské nízkosti a zkaženosti, ale také tam, kde máme pocit, že už jsme na duchovním žebříčku vystoupali dostatečně vysoko a Pán Bůh by nás za to měl odměnit.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

(ČB 1/2020) Milosrdného Samařana vnímá, řekl bych, většina věřících dnes jako ten nejzákladnější vzor správného jednání. V jednom vypjatém momentu se rozhodl správně. Navzdory tomu, že lupiči, kteří přepadli pocestného, mohou být ještě někde poblíž. Sám pocestný může být ve skutečnosti jen návnada, jeden z lupičů. Bude třeba překonat odpor ke krvi zraněného, patřičně ho ošetřit, bude třeba ho nějak dopravit do bezpečí, zajistit mu péči. Spousta dílčích problémů, vzbuzujících pochyby. Ale náš Samařan je všechny jedním mocným rozhodnutím překonal.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

(ČB 1/2020) S ohledem na to, že tématem prvního čísla roku 20 se staly ctnosti a v naší všetečné Otázce na tělo se v té souvislosti ptáme, „v čem se snažíte zdokonalit“, napadlo nás, že tematický rozhovor bychom mohli vést s člověkem, který se věnuje takzvanému koučování. Kouč má totiž při své práci se „zdokonalováním“ dost společného. Lidé se na něho sice většinou obracejí s jinými požadavky než právě s touhou stát se ctnostnějším, ale alespoň potažmo se i s tímto nesnadným přáním tady setkat lze. Náš kouč, Eva Blechová, nejprve ve Francii absolvovala bakalářské studium psychologie a magisterské studium managementu. V Praze pak získala doktorát na Divadelní fakultě Akademie múzických umění. Na ministerstvu zahraničí pracovala v době ministra Josefa Zieleniece jako ředitelka kabinetu ministra. A pokud jde o nynější profesi, asi před deseti lety v rámci mezinárodní asociace koučů (International Coach Federation – ICF) úspěšně v Praze dokončila britský kurz, opravňující k používání titulu PCC (Professional Certified coach). A poslední dobou, úplně po jiné koleji, natáčí Eva Blechová také dokumenty pro Český rozhlas.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

(ČB 1/2020) Stále nás obtěžují návody, v čem a jak se zdokonalit, abychom byli úspěšní, abychom byli „in“. Nedělám si o sobě iluze, a když se nad sebou „trápím“ že jsem opět jako člověk selhala, myslím na Ježíšova slova o věrnosti. Životní metou pro mě není vládnout nad mnohém, ale být věrný v mále. Každé ráno se snažím začínat den s Bohem, ne vždy se mi to daří. Ráda bych rostla do podoby Krista, a proto se těším z toho, že to nejsem já, ale on, kdo mě „zdokonaluje“.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →