(ČB 1/2020) S ohledem na to, že tématem prvního čísla roku 20 se staly ctnosti a v naší všetečné Otázce na tělo se v té souvislosti ptáme, „v čem se snažíte zdokonalit“, napadlo nás, že tematický rozhovor bychom mohli vést s člověkem, který se věnuje takzvanému koučování. Kouč má totiž při své práci se „zdokonalováním“ dost společného. Lidé se na něho sice většinou obracejí s jinými požadavky než právě s touhou stát se ctnostnějším, ale alespoň potažmo se i s tímto nesnadným přáním tady setkat lze. Náš kouč, Eva Blechová, nejprve ve Francii absolvovala bakalářské studium psychologie a magisterské studium managementu. V Praze pak získala doktorát na Divadelní fakultě Akademie múzických umění. Na ministerstvu zahraničí pracovala v době ministra Josefa Zieleniece jako ředitelka kabinetu ministra. A pokud jde o nynější profesi, asi před deseti lety v rámci mezinárodní asociace koučů (International Coach Federation – ICF) úspěšně v Praze dokončila britský kurz, opravňující k používání titulu PCC (Professional Certified coach). A poslední dobou, úplně po jiné koleji, natáčí Eva Blechová také dokumenty pro Český rozhlas.

Poslechněte si článek:

Na internetu se píše, že koučování (koučink) je proces, podporující hledání individuálních řešení a rozvoj člověka v jím zvolené oblasti. Jak jsi vůbec přišla na ten nápad dělat právě tohle?

Čtyři roky jsem pracovala v zahraniční konzultační společnosti, která radí velkým podnikům. Skutečně radí. Byla to dobrá škola toho, jak se dělá byznys, je tam spousta chytrých lidí… A ty dané problémy měly přirozeně kromě technické stránky ještě tu stránku lidskou. Tak jsem si uvědomila, že mě na tom vždycky zajímalo víc právě to člověčí. Pro zaměstnance se tam pořádala spousta školení a já jsem se díky tomu na dvoutýdenním školení seznámila s Američankou, která se koučování věnovala, mimochodem se jmenovala Melodie; s ní jsem se tenkrát, už je to skoro 15 let, spřátelila a to koučování mě hodně zaujalo, tak jsem jí napsala, že bych to vlastně ráda zkusila sama a jestli by mě mohla kvůli tomu s někým seznámit.

A to taková disciplína už tenkrát existovala i u nás?

Já jsem to dělala zpočátku dost v zahraničí, úplně první kurz jsem absolvovala ve Švýcarsku, klienty jsem vždycky měla i mimo naši republiku. Ale koučování určitě v té době tady už bylo taky.

Dá se nějak zobecnit, s jakými problémy se na tebe lidé obracejí?

Je to hodně různé, což mě na tom právě baví. Hlavně není pravda, že všichni chtějí být úspěšnější, často se jedná o vnitřní rovnováhu a spokojenost. To myslím hlavně na ty, kdo jsou v těch vrcholných pozicích, u nich opravdu může jít o to, že se chtějí nějak celkově, strategicky zamyslet – nad sebou nebo nad týmem… Ujasnit si myšlenky a pocity. Když se o to budou snažit v kanceláři, někdo jim tam pořád leze, všichni po nich něco chtějí a prostě to není možné. Zatímco když si zaplatí hodinu u kouče, ten kýžený prostor jim nikdo nevezme a kouč je tam od toho, aby jim pomohl. A o to jde.
A ještě k těm tématům – můžu dát jen pro představu jeden příklad. Šlo o paní, která pracovala někde v zahraničí a povýšili ji do hodně vysoké pozice. Jenomže kolem ní byli samí chlapi, ona je navíc malá vzrůstem, je z Asie, a tady ti všichni byli bílí Evropani. Takže přišla s tím, že potřebuje „vyrůst”; když mezi nimi sedí, potřebuje být větší.

Co jsi s tím dělala?

Třeba jsme pracovali na jejím hlasu, na zřetelnosti a hlasitosti. Nebo na schopnosti sdělit svůj příběh. Jenomže po čase vyjde najevo, že věc je složitější a že ji možná ještě víc trápí věci úplně jiné. Syn se nedostal na univerzitu. Nebo něco horšího. Někteří koučové se drží jednoznačně toho původního zadání, to osobní probírat nechtějí. Já takhle striktní nejsem, někdy se mi zdá, že vyhýbat se tomu, co je „za čárou“, úplně nejde. Taky jsem už někomu doporučila, ať jde raději za psychoterapeutem. Opravdu jsem měla obavu a cítila, že tady už nemám kompetenci.

Na internetu je kouč přirovnáván ke kočímu a to koučování k jízdě dostavníkem. Líbí se ti to přirovnání?

Úplně ne. V koučování jde o to, aby se ten klient někam posunul, to je to, co on chce. A odpovědný za to je on sám. Určitě ne já. Zatímco kočí na dostavníku sedí vpředu a řídí, ovládá koně. Takže odpovědnost má on sám. Čili když už dostavník, řekla bych, že kočím je spíš ten klient. Já můžu sedět vedle něho a adaptuju se na to, co on potřebuje. Dalo by se říct, že někdy nedělám skoro nic, ale ta má přítomnost je důležitá. Cesta je klikatá…

Coach vlastně znamená taky trenér. S tím bys souhlasila?

Na tom se mi zdá výstižné, že ten trenér nehraje. V tomhle smyslu to trefné je. Jenže ten sportovní trenér je tak trochu nad těmi hráči, jako by věděl víc. Zatímco já, paradoxně, čím víc to dělám, tím víc mívám pocit, že „nevím“. Jistě to není doslova, mám zkušenosti, není mi dvacet a tak dále, ale roste můj respekt k té hře, kterou hrají oni. Jistě že se občas ptají – a co byste dělala vy? A je i lákavé odpovědět, ale bývá to většinou k ničemu, je lepší, když na to přijdou sami.

Kolik setkání s jedním klientem míváš?

To se velmi liší. Jsou i koučové, kteří se vidí s klientem jednou měsíčně a pracují takhle třeba pět let. Já tohle nedělám, jde mi dost o tu klientovu zodpovědnost, myslím si, že po nějaké době by si ten člověk měl už umět poradit sám. A ani to po mně nikdo nechce. Takže s jedním člověkem se nesetkávám déle než rok, v průměru to bývá tak šest až osm sezení. A jedno setkání je tak na hodinu, na hodinu a půl.

Mohla bych dělat kouče třeba já? Jde to i bez toho certifikátu?

Jde. Klidně si můžeš udělat webovou stránku a služby kouče tam nabízet. Klienti si to holt nějak přeberou. Navíc když se s tím klientem sejdu poprvé, začínáme tak zvanou //chemistry session// (to by se chemikům asi nelíbilo), jde o první zkušební hodinu, kde se ta „chemie“ zúčastněných navzájem rozpoznává. Dotyčný klidně může po první hodině odejít. Ale musím říct, že ten kurz určitě význam má. Koučovali jsme se tam navzájem, uvědomovali jsme si, jaké možné reakce v různých situacích vyvstávají, co říct jinak nebo taky mlčet – to je ostatně často ta nejlepší varianta. Ale nejvíc se stejně naučíš až tou praxí, to platí asi všude.

Jaký máš vlastně sama z téhle své práce pocit? Registruješ, že se s tím člověkem něco opravdu stane? Že se „posunul“?

Řekla bych, že ano. Ovšem nevím jistě, zda to není jen mým bezbřehým optimismem. Možná je to trochu naivní, ale já věřím, že když lidi chtějí, opravdu se můžou změnit. Nicméně měla bych tady asi zmínit jednu věc, která určitý neúspěch může přivodit a která se mi zpočátku stávala: Málo jsem dávala pozor, jestli je ten člověk sám dost motivován. Když se snažíš něco změnit, není to nijak příjemné, vlastně o to nemusíš úplně stát. Navíc koučování pro většinu mých klientů platí firma a může to být tak, že koučování si přeje šéf, a ne ten můj klient. Jenomže jemu je blbé mi to říct. Dneska si tedy dávám více pozor a na začátku procesu motivaci společně zkoumáme. Taky už jsme se někdy dohodli, že v téhle chvíli koučování nemá smysl.

Tohle číslo Českého bratra se věnuje ctnostem. Ty jsi už připustila, že i to se tématem koučování může stát, i když ne zrovna často.

Je pravda, že do slovníku, který se ve firemním prostředí používá, tohle zrovna moc nepatří. Jenomže když se pokročí jen o maličko hlouběji, jistě že se to tam nějak vyskytuje. Třeba odvaha? To je přece ctnost, ne? A bez té se schopný manažer neobejde, stejně jako ta paní, jak jsme o ní mluvily. Je malá, z Asie, mezi velkými bílými mužskými. Nebo štědrost? Já jsem teď zrovna o tomhle mluvila s několika Indy, které teď pojedu školit, a jeden z nich mi říkal, že se mu z jeho praxe ve firmě zdá, že je rozhodně lepší být ten, kdo dává, než ten, kdo bere. Dávat je ctnostné zcela jistě. A můžeme pokračovat – tolerance, slušnost, to jsou všechno ctnosti, o kterých se v koučování dá klidně mluvit.

Že by ale někdo vyhledal kouče opravdu proto, aby se nějak vylepšil právě po té stránce mravní?

Takhle asi ne. Problém je už v tom, že za mnou přece nikdo nepřijde s tím, že je špatný člověk a chtěl by být lepší. Zato ale může říct, že špatně spolupracuje se svým týmem a že by chtěl lépe využívat jejich schopnosti. Takže potažmo přiznává, že něco dobře nedělá a tady už vlastně o ty ctnosti jde, ne? O pokoru, o tu štědrost – umět třeba pochválit. A ta odvaha! Nejen třeba k tomu vést firmu, ale i k tomu, aby dotyčný sám sobě i kouči přiznal své slabosti, zpochybnil své jistoty… Takže já můžu myslím klidně říct, že o ctnosti v koučování vůbec nejde, a taky můžu říct, že o ctnosti jde pořád. Obojí je svým způsobem pravda. Vlastně mě překvapilo, když jsem zjistila, že není úplně málo jedinců a tím i celých „organizací“, které se ctnostmi zabývají docela systematicky, prvořadě.

Ty někoho takového znáš?

Mám kamarády v nadaci Pangea, ti se ctnostmi zabývají zcela systematicky. Jejich webová stránka se jmenuje Výchova ke ctnostem. Kromě jiných smysluplných věcí vymysleli a vyrobili také moc hezké, vkusné kartičky, na kterých jsou jednotlivé ctnosti pěkně vymalovány a popsány, je to taková výchovná hra třeba pro děti, ale poslouží zrovna tak mně nebo tobě. Vytáhnu si kartičku na dnešní den a vím, že dnes se budu snažit dostát právě té ctnosti, co jsem si vylosovala. A můžu mít radost, když se mi to bude trochu dařit.

Stává se, že nějaký ten klientův pracovní problém je tak vážný, že si nevíš rady?

Stává se, že mi někdo říká něco, co zní divně, falešně; pak se často ukáže, že za tím je něco jiného, co nechtěl hned říct. Ale je pravda, že někdy to opravdu může být dost bezvýchodné. Když opravdu nevím, možná zkouším něco, čemu by se dalo říkat „buddhistický přístup“. Prostě se naučit s tou situací jen „být“. Upřít na ni pozornost, ale nesnažit se za každou cenu něco vymyslet. A ono se většinou pak něco opravdu posune. My se pořád snažíme tu věc nějak řešit, jde nám o tu „akci“. Ale někdy je dobré spíš se snažit toho člověka nějak zpomalit – nemusíš dělat nic, zkus tu situaci jen pozorovat. Což neznamená se s ní smířit. A druhá věc – snažit se to dělat pokud možno s nějakou lehkostí, s humorem.

Ty máš s buddhismem společného něco víc?

Neřekla bych, že jsem buddhista, nálepky nemám ráda. Mám zkrátka kamarády, Čechy, Angličany, a třeba jednou ročně s nimi jedeme někam mimo Prahu meditovat. Je tam s námi „učitel“, spíš kamarád, není to žádný guru, je z Irska a je vyškolen v tradici tibetského buddhismu.

A tobě to něco dobrého přináší.

Určitě. Ale vůbec to neznamená, že jsem nějaký radikální vyznavač. Prostě už jen to, že na týden odjedu, přestanu myslet na běžné trable, je správné. A tohle mi vyhovuje mimo jiné i proto, že to není dogmatické. Pamatuji si na konverzaci s jedním tibetským mnichem, asi před dvaceti lety ve Skotsku, tenkrát jsem tam s nimi žila v klášteře asi měsíc. Toho mnicha jsem se ptala – kdybych se opravdu chtěla stát buddhistou, musím něco slíbit? Něco „podepsat“? A on mi řekl, že nic takového; jediné, oč jde – musím věřit, že se dokážu změnit.

připravila Jana Plíšková