(ČB 1/2020) Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník.“ (Lk 18,11)
Farizeové to s vírou v Hospodina mysleli vážně. V podmínkách politické nesvobody chtěli vírou poctivě žít. Poslušnost Bohu vnášeli do všech oblastí lidského života. Taková zásadovost musela těšit i Ježíše. Je možné, že mezi farizeji měl přátele, jak evangelia na pár místech nenápadně naznačují. Kdybychom farizea, namyšleně se modlícího v chrámu, odsoudili jako pokrytce, ulomili bychom tím celému příběhu hrot. Farizeovo úsilí o dokonalost se tu ani nezpochybňuje ani nekritizuje. Ježíš pouze upozorňuje na to, že čertovo kopýtko se skrývá nejen v lidské nízkosti a zkaženosti, ale také tam, kde máme pocit, že už jsme na duchovním žebříčku vystoupali dostatečně vysoko a Pán Bůh by nás za to měl odměnit.
Poslechněte si článek:
Farizeus „se sám u sebe modlil.“ Mravní přeborník už Boha o nic neprosí, vždyť už všeho dosáhl, vystačí si sám se sebou. Žije v iluzi, že na Boží milosrdenství už není odkázán. Bůh se mu hodí nanejvýš jen jako potvrzení, že je na správné cestě do nebe. Farizeus neříká: Bože, děkuji ti, že se mi podařilo mému bližnímu pomoci a potěšit ho. Zato říká: Děkuji, že nejsem jako tamti. Že jsem lepší. On myslí výhradně na sebe a svůj prospěch. Služba bližním už není vedena láskou k nim, ale jen láskou k sobě samému. Ostatní lidé jsou pro farizea pouze výtahem do Božího království.
V dějinách křesťanské zbožnosti nalezneme mnoho dokladů zbožného sobectví. Nevyhnula se mu ani evangelická tradice, jak dokládá třeba píseň, kterou kdysi jako příklad do sebe zahleděné víry citoval farář Svatopluk Karásek: „Svět ať se zboří, nám srdce hoří pro tebe, ó Ježíši.“
Ježíš své učedníky vyzýval, aby jejich spravedlnost přesahovala běžný morální průměr: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ (Mt 5,48) Současně však dává za vzor Samařana, který při zachraňování polomrtvého poutníka neměl čas se zdržovat úvahami nad tím, o kolik stupínků poskočí k božské dokonalosti. Prostě byl „jen“ pohnut soucitem a udělal, co udělat měl, bez nároku na pozemskou či posmrtnou odměnu.
Nakonec to byl celník, a nikoli farizeus, kdo se z chrámu vrátil ospravedlněn. To neznamená, že farizeův ctnostný život je pro Boha bezcenný ani že Bůh mávne rukou nad každou špatností. Spíše jde o motivaci: Proč konám dobré skutky? Pokud kvůli Boží odměně, je to směšné a marné počínání. Nikdo z nás nemůže před Bohem obstát. Jestliže mi ale Bůh odpouští všechny nepravosti a přijímá mě nedokonalého, pak už se nemusím starat sám o sebe a strachovat se o svou spásu, a mám volné srdce a ruce pro druhé.
Martin Luther kdysi řekl: „Bůh nepotřebuje tvé skutky. Ale tvůj bližní je potřebuje.“ Křesťanské ctnosti jsou dobré nikoli pro mou spásu, ale pro účast na Božím díle na zemi. Nakonec nejen můj bližní, ale také Bůh mě potřebuje k tomu, aby jeho království v tomto světě rostlo. Boží láska uzavřená v lidských srdcích a v kostelech je promarněná hřivna. Co mohu a mám udělat pro to, aby spása nebyla mé privilegium, které si farizejsky střežím, ale stala se pro tento svět požehnáním?
Ondřej Kolář, farář v Praze-Kobylisích
1 komentář u „Biblická úvaha: Kdo před tebou obstojí?“
Komentáře nejsou povoleny.