(ČB 2/2021) Když se narodí dítě a člověk se stane mámou nebo tátou, je to veliká událost. Veliká změna a nová sociální role. Někdy dokonce tak veliká, že mnohé role dosavadní (to, že jsme také někomu sourozenci, manželi, přáteli, dětmi…) ustoupí stranou. Někdo si rodičovství naplno užívá, sdílí svou radost s ostatními: teď jsem především na sto procent matka! Někdo to možná tak moc neprožívá, ale je přesvědčen, že jinak to prostě nejde. A někdo se snaží zkoordinovat svůj čas tak, aby mohl dělat i další věci, které mu také dávají dobrý smysl: pracovat, vídat se s přáteli, studovat nebo aktivně žít. Třeba v církvi.

   POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK

Pokračování textu →

(ČB 2/2021) Někdy to přináší doma jinak neznámý větrový bonbón typu hašlerka v šustivém papírku od sestry, sedící o jednu řadu za námi. To je zkušenost, na kterou se dá i opakovaně spolehnout. A co ještě jiného dobrého? V případě pravidelných návštěv kostela s rodiči si děti zafixují nedělní ráno a dopoledne v režimu, který jim později nepřipadne nijak divný, obtěžující. Prostě v neděli se chodí do kostela. A v případě mimořádné, výjimečné návštěvy je to akt, užitečný tak na čtyři minuty, než dítko zjistí, že zpěvník mu v ruce nenechají a s židlí se nesmí šoupat. Pak je šance možná jen s pastelkou v nedělní škole.
Ondřej Titěra

Pokračování textu →

(ČB 1/2021) „To za našich mladých let nebývalo!“ To říkáváme, čím více nám přibývá roků a my zjišťujeme, jak se do této doby už nehodíme a jak tomu čím dál méně rozumíme. Mládež pak napomínáme, ať se současnosti nepřizpůsobuje, ať se snaží žít, jako jsme žili kdysi my před 50 či 60 lety. To se prý žilo jinak a lépe. Ale mládež nás neposlouchá, protože ona své nejlepší roky prožívá na začátku 21. století, to je pro ně ten pravý život a k tomu povede své děti, až je bude za 50 či 60 let napomínat, aby se nepřizpůsobovali své době a žili tak, jako se žilo kdysi, v roce 2021. Vlastně jsme všichni pořád stejní.

   POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK

Pokračování textu →

(ČB 1/2021) O mezigeneračních sporech nebo naopak soužití lze samozřejmě teoretizovat, názory na věc máme. Ale v praxi? Co pro to děláme? Snažíme se, ale má to opravdu viditelné výsledky? A co vůbec tím výsledkem má být? Pokusili jsme se na toto téma zapříst rozhovor s Jiřím Holým, který patří ke sboru ČCE v Praze-Braníku a našemu tématu se tam snaží dlouhodobě věnovat.

Jiří Holý pochází z Hodslavic u Nového Jičína, ale s rodiči a s bratrem se v padesátých letech přestěhoval do Prahy. Ač z evangelické rodiny, přihlásil se po gymnáziu na Filosofickou fakultu UK a napodruhé ho přijali, na začátku sedmdesátých let režimu ještě občas něco ušlo. Vystudoval češtinu a němčinu; ve škole byl jeden z posledních, kdo nevstoupili do Socialistického svazu mládeže (takzvané SSM).

Několik let pracoval v nakladatelství, až se mu podařilo dostat do Ústavu pro českou literaturu Akademie věd. Literatura je jeho celoživotní zájem. Dnes je profesor na Filozofické fakultě, učí českou literaturu 20. století, v posledních letech se zabývá hlavně literaturou s židovskou tematikou, zvláště holocaustem. Se svojí ženou žijí v Černíkách poblíž Vraného nad Vltavou. Mají tři dcery a teď čekají páté vnouče.

   POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK

Pokračování textu →