(ČB 2/2021) Když se narodí dítě a člověk se stane mámou nebo tátou, je to veliká událost. Veliká změna a nová sociální role. Někdy dokonce tak veliká, že mnohé role dosavadní (to, že jsme také někomu sourozenci, manželi, přáteli, dětmi…) ustoupí stranou. Někdo si rodičovství naplno užívá, sdílí svou radost s ostatními: teď jsem především na sto procent matka! Někdo to možná tak moc neprožívá, ale je přesvědčen, že jinak to prostě nejde. A někdo se snaží zkoordinovat svůj čas tak, aby mohl dělat i další věci, které mu také dávají dobrý smysl: pracovat, vídat se s přáteli, studovat nebo aktivně žít. Třeba v církvi.
POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK
Uspořádání sborového života často jasně ukazuje, že v církvi bereme tuhle životní změnu vážně, že na dětech a rodinách s dětmi nám záleží. V mnoha sborech se konají setkání rodičů s nejmenšími dětmi, setkání dětí různých věkových skupin, rodinné bohoslužby, rodinné neděle, rodinné rekreace…
Je dokonce možné natrefit v křesťanském prostředí na představu, že správná cesta životem vede přece právě tudy: vstoupit do manželství, přivést na svět děti, ideálně přivést je do sboru, vést spořádaný rodinný život. Katolický kněz Marek Vácha, sám žijící v celibátu, se například ve své knize //Selfíčka// (Cesta 2020) s upřímným nářkem obrací k lidem, kteří se namísto rodinného života rozhodli věnovat jiné životní náplni, a žádá je, aby to ještě zvážili.
Také v Bibli se na mnoha místech dočteme, že děti jsou projev Božího požehnání. Lidé, kteří přivedli na svět potomky, měli totiž naději na zajištěnou budoucnost. Zvlášť o ženách platilo, že matky měly na rozdíl od žen bezdětných nebo neplodných odlišný společenský status. Co z toho dodnes nevysloveně přetrvává? Když slyším, že někdo o lidech, kteří žijí sami anebo jen v páru, mluví jako o bezdětných, mám chuť začít mluvit o těch, kdo mají děti jako o „dětných“. Opravdu se chceme označovat a dělit podle jedné charakteristiky a zrovna podle téhle?
V uplynulých letech se začalo mluvit o sociálních bublinách, tedy o tom, že lidé si s druhými rozumějí jen v určitém okruhu těch, s nimiž sdílí svůj pohled na svět, životní zkušenosti a názory. Není divu, že si maminky možná víc rozumějí spolu v mateřském klubu než s jinými lidmi ve sboru. Ale nemá být církev spíš společenství než soustava bublin?
Německá farářka Astrid Eichlerová (//Povolání k životu bez manželství – naděje pro nezadané//, Návrat domů 2009) si všímá, jak bolestné může být, když se v církvi děje rozdělování na manžele a nezadané nebo na rodiny a bezdětné a když se život sboru orientuje přednostně na život rodin. Namísto rozdělování podle přirozených bariér (věku, přítomnosti či nepřítomnosti dětí v životě apod.) vidí budoucnost církve ve vnímavosti pro obdarování každého jednotlivce právě v jeho životní situaci a v pěstování rozmanitých forem společného života, v nichž by našel své bezpečné místo i ten, kdo zrovna nezapadá do žádné obvyklé kategorie. Třeba proto, že se rozhodl žít bez manželství nebo je jiné orientace nebo zrovna o partnera přišel atd. „Sbor je buď společenstvím, anebo neexistuje,“ shrnuje A. Eichlerová.
O tom, že hledání způsobů takového společného života a společenství nebude snadné, není pochyb. Vždyť do církve patří stejně lidé v penzi i pracovně vytížení //singles// (nezadaní) i třeba tzv. helikoptéroví rodiče (termín, který zavedl v šedesátých letech izraelský psycholog Haim Ginott), kteří neustále monitorují své děti, volají jim, organizují jejich čas, zájmy i činnosti, své priority řadí podle toho, co je nejlepší pro děti. Odlišné světy. Může z nich vzniknout společenství?
Slepá, ale lákavá cesta pro život ve sborech spočívá v podlehnutí současnému konzumnímu nastavení: Očekávat, že dostaneme, co chceme, přizpůsobené tomu, jak nám to vyhovuje, a nejlépe hned, aniž bychom se museli sami omezovat. Copak tu církev není jako servis pro naše potřeby?
Jistě, děti a jejich rodiče mají své potřeby a je výtečné, když se společně učíme je brát v úvahu. Je také přínosné, když se přitom učíme vnímat i potřeby těch, kteří jsou sami, chtějí si odpočinout, hůř slyší anebo si přišli promluvit, vypít společně kafe, sdílet spolu čas, nejen přihlížet… I když je pochopitelné, že se pro rodiče na čas stanou potřeby vlastních dětí středem vesmíru, ve společenství sboru neplatí, že by byly důležitější a naléhavější než potřeby jiných. Není možné kvůli odpovědnosti za děti rezignovat na odpovědnost za své dospělé vztahy. Jinak se totiž může stát, že se děti stanou nejen požehnáním, ale taky sociální bariérou, a to je veliká škoda.
V evangeliích čteme dobrá slova pro manželství i pro děti, zároveň však Ježíš zůstává sám a přednostní roli rodinných pout relativizuje. Když řekne: „Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři?“, klade před rodinnou povinnost něco důležitějšího: činit vůli Boží. (Mk 3,33) Církvi tak náleží obojí: Žehnat manželům a otvírat náruč dětem, ale i připomínat, že našemu životu nedává větší hodnotu právě to, že jej naplníme rodinou a dětmi. Jak životní styl s dětmi, tak život bez nich se může stát požehnáním anebo se naopak může nepozorovaně dostat na první místo, které patří jen Bohu. Hodnotu našim životům však dává bez rozdílu Kristus, jsme-li v něj štípeni jako ratolesti. Oslovujeme-li se proto „bratři a sestry“, učme se spolu s ním také žít: ve svobodě a milosrdenství. Spolu.
Jana Hofmannová