(ČB 2/2021) Někdy to přináší doma jinak neznámý větrový bonbón typu hašlerka v šustivém papírku od sestry, sedící o jednu řadu za námi. To je zkušenost, na kterou se dá i opakovaně spolehnout. A co ještě jiného dobrého? V případě pravidelných návštěv kostela s rodiči si děti zafixují nedělní ráno a dopoledne v režimu, který jim později nepřipadne nijak divný, obtěžující. Prostě v neděli se chodí do kostela. A v případě mimořádné, výjimečné návštěvy je to akt, užitečný tak na čtyři minuty, než dítko zjistí, že zpěvník mu v ruce nenechají a s židlí se nesmí šoupat. Pak je šance možná jen s pastelkou v nedělní škole.
Ondřej Titěra
Přináší jim to řád, který v životě tolik potřebujeme. Učí se, že se v neděli chodí do kostela. Malé děti jsou jako houby, nasávají atmosféru bohoslužeb, písně, modlitby, čtení z Písma, Boží přítomnost. Při večeři Páně slyší své rodiče vyznávat víru. Cítí, že sem patří, jsou tady doma a jsou zde vítány.
Kateřina Vojkůvková
Účast na bohoslužbách přináší nejmenším dětem možnost vidět, co je důležité pro jejich rodiče, co je pro ně zdrojem radosti a síly. Jestliže jdu na nedělní návštěvu za svým Otcem, beru děti zcela samozřejmě s sebou, stejně jako když jdu za svými lidskými rodiči. Tím, že mohou vidět, jaký mám s rodiči vztah, vytvářejí si s nimi vztahy i ony. A s Hospodinem je to stejné. Do kostela chodíme domů na rodinnou návštěvu, těšíme se tam a děti mohou vnímat radost, kterou tam dospělí zažívají. Co přinese bohoslužba dětem tedy závisí hodně na dospělých – zda jim radost a pocit přijetí dokážou zprostředkovat.
Alena Dvořáková
Mohou přinést prožitek Boží přítomnosti, lásky a blízkosti. To vnímám velmi silně i u dospělých lidí s mentálním postižením. Myslím, že hodně záleží na společenství sboru. U nás děti zažívají kostel jako přátelské místo, kde se na ně lidé usmívají a kde je rodiče chovají v náručí. Je výtečné, když si jich někdo z dospělých všimne a pozdraví je. Děti mohou zažít, že do kostela patří, že jsou tu přijaty, že se s nimi počítá i u večeře Páně a že je to i jejich prostor (při „slovu k dětem“ cupitají dopředu, po bohoslužbách se hrnou na kafe, protože tam mají svou hernu). Děti také vnímají jinakost prostoru a to, že pro jejich rodiče je něco svaté.
Daniel Heller
Je úžasné, když dětem můžeme dát i v tomto věku to nejcennější: propojit jejich malý svět s Pánem Bohem. Setkání může být příležitostí dát jim poznat Boží lásku k nám lidem. Děti by měly trávit počátek bohoslužeb společně s dospělými a teprve později odcházet do nedělní školy. Součástí společného programu je „slovíčko pro děti“, a děti si tak uvědomují, že jsou součástí sboru. Všichni máme stejný cíl vést naše děti ke Kristu (vyučováním), pomáhat jim k růstu ve víře (vzorem, společenstvím). Dát jim duchovní domov ve sboru: „Tady se cítím dobře! Tady jsem rád! Tady se mohu setkávat s Pánem i s Boží rodinou.
Martin Bánoci
Bohoslužby tvoří neděli, kdy bývá rodina pohromadě; jde se do kostela. Zpívá se tam, dítě vidí rodiče naslouchat, soustředit se. Vnímá kolem sebe nové lidi, které postupně přijímá za své. Začne nakukovat do nedělky. A pak dojde na ten druhý program, když se ostatní věnují kávě a čaji: osahat si, prolézt a proběhat celý velkolepý prostor kostela a najít si k tomu ty správné kumpány. To pomáhá vytvářet si k neděli, k prostoru kostelů a ke společenství církve vztah. A tak se buduje pro začátek důvěra.
Kateřina Tichá
Naše děti jezdily (v kočárku) do kostela spokojeně. Většinou trávily čas v herně mimo chrám, takže myslím, že kostel pro ně znamenal hlavně hru s někým z rodičů ve společnosti dalších dětí, se kterými se přetahovaly o hračky. Na bohoslužby samotné reagovaly různě, některým vadil gestikulující farář a reagovaly na něho spíše jak na ďábla než Božího posla. Všechny měly ale období, kdy střídaly rodičovské houpání se zvědavým rozhlížením. Nedovedu posoudit, zda si odnesly duchovní zakotvení, ale rozhodně si zvykly, že cesta do kostela k neděli patří, k životu patří písničky a obecně jde o další dimenzi bytí.
Štěpán Nadrchal
připravila Jana Plíšková