(ČB 1/2021) O mezigeneračních sporech nebo naopak soužití lze samozřejmě teoretizovat, názory na věc máme. Ale v praxi? Co pro to děláme? Snažíme se, ale má to opravdu viditelné výsledky? A co vůbec tím výsledkem má být? Pokusili jsme se na toto téma zapříst rozhovor s Jiřím Holým, který patří ke sboru ČCE v Praze-Braníku a našemu tématu se tam snaží dlouhodobě věnovat.

Jiří Holý pochází z Hodslavic u Nového Jičína, ale s rodiči a s bratrem se v padesátých letech přestěhoval do Prahy. Ač z evangelické rodiny, přihlásil se po gymnáziu na Filosofickou fakultu UK a napodruhé ho přijali, na začátku sedmdesátých let režimu ještě občas něco ušlo. Vystudoval češtinu a němčinu; ve škole byl jeden z posledních, kdo nevstoupili do Socialistického svazu mládeže (takzvané SSM).

Několik let pracoval v nakladatelství, až se mu podařilo dostat do Ústavu pro českou literaturu Akademie věd. Literatura je jeho celoživotní zájem. Dnes je profesor na Filozofické fakultě, učí českou literaturu 20. století, v posledních letech se zabývá hlavně literaturou s židovskou tematikou, zvláště holocaustem. Se svojí ženou žijí v Černíkách poblíž Vraného nad Vltavou. Mají tři dcery a teď čekají páté vnouče.

   POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK

Jak je to s tím vaším evangelickým pozadím?

Oba rodiče patřili k ČCE, z hlediska evangelické tradice stojí za zmínku, že maminka pocházela z Hodslavic, rodiště Františka Palackého, a její předkové patřili k tajným evangelíkům; po vydání tolerančního patentu se většina vesnice přihlásila k evangelické víře. Dokonce jeden z mých praprapradědečků šel tehdy od nás z Valašska přes hory s dědečkem Františka Palackého na Slovensko, aby tam získali evangelického faráře. Rodiče byli ale taky členové KSČ (Komunistická strana Československa), otce potom v roce 1970 vyhodili. Oni patřili k těm, co věřili, že socialismus přinese spravedlnost. Z hlediska víry tedy o mě pečovala spíš babička, ta mě dala v Hodslavicích pokřtít, četla mi z Bible, druhá babička odebírala Kostnické jiskry.

A jak jste se vy sám stal členem ČCE?

Já jsem jako teenager inklinoval k Nové levici, o víru jsem se začal zase zajímat až během studia. A potom po svatbě, má žena je po mamince z katolické rodiny, jsme přemýšleli, kde zakotvit, a vybrali jsme si evangelický sbor v Praze-Braníku. Zaujala nás úžasná osobnost Luďka Rejchrta a máme štěstí, že jeho nástupce, Jaroslav František Pechar, je také výtečný.

Tématem tohoto čísla jsou vztahy generací, jejich soužití a to, jak o ně pečovat. Vy se v branickém sboru snažíte pro to něco dělat, snažíte se, aby ti starší a staří nebyli stranou. O co jde konkrétněji?

Jedno z těch témat jsou naše vánoční hry. Začaly se hrát už za bratra faráře Rejchrta, on sám s tím začal už ve svém předchozím sboru v Podkrkonoší a tady pak od roku 1973 pokračoval, hrálo se po celou dobu normalizace… A k vaší otázce – podstatné je, že ve sboru hraje každý, kdo má o to zájem, takže teď naposled bylo nejstaršímu herci přes 80. Nemyslím si, že bychom nějak aktivně mysleli právě na seniory, nikoho nepřemlouváme, je to zcela spontánní, ovšem to mezigenerační tam jasně funguje. A z tohoto hlediska jsou důležité už ty zkoušky, zkouší se asi šest týdnů dopředu, tam se ten tým stmelí, ať chce, nebo nechce. Ve sboru máme taky skupinu starších žen, které se říká „babinec“, ta k tomu divadlu připravuje pohoštění nebo připravuje hercům kostýmy. Důležité zkrátka je, že se to netýká jen herců, že se nějak účastní velké množství dalších lidí, kteří připravují pódium, kulisy, osvětlení, hudbu atd.

A vy sám máte v těch přípravách nějakou specifickou úlohu?

Já pomáhám své ženě, která ty hry píše nebo upravuje nějaké předlohy. Ona pak má na starosti i ty zkoušky, tak s tím jí určitě taky musím pomoct. Co je pro to naše divadlo charakteristické, to je to, že se do poslední chvíle neví, kolik lidí bude hrát. Obtížné na tom je právě sladit všechny ty generace.

A druhé téma?

To by byla naše společná letní výprava, taková sborová dovolená; za tím stojí iniciativa nynějšího kurátora Tomáše Bedrníka, stará víc než dvacet let. Zpočátku to bylo spíš pro ty mladší, bylo to sportovnější, ale teď, posledních asi deset let to děláme jinak. Není dost dobře možné vybrat místo vyhovující osmnáctiletým i pětasedmdesátiletým, tak dáváme při výběru místa přednost rodinám s dětmi a starší generaci. I tak nás ale teď jezdí kolem stovky (!). Ve sboru je opravdu docela silná skupina starších, hlavně žen, dvě z nich, Zdenka Kučerová a Ruth Nývltová, mají spolu se mnou tyhle zájezdy na starost.

Mohl byste to přiblížit konkrétněji?

Náš první úkol je vybrat místo. To vůbec není snadné, stovka lidí se hned tak někam nevejde. Přitom by to nemělo být vysloveně na horách, ale zároveň to tam musí být hezké. A aby tam byl taky velký prostor, kde se budeme scházet. Naposled už se nám podařilo zařídit i mikrobus, který ty, co špatně chodí, převážel, jezdil s námi na výlety. I díky tomu těch starších s námi jezdí dost. A druhý úkol je ty „účastníky zájezdu“ dát dohromady, připravit seznam, kdo vůbec pojede, a taky připravit program.

Jak ten program vypadá?

Začíná se každý den dobrovolnou rozcvičkou, na níž se podílí jedna z těch starších sester, Milada Borovská. A pak je ranní rozjímání. Přes den děláme, co chceme, chodíme na výlety pěšky, jedeme na kole, autem. Večer, hned po večeři, je pravidelně chvíle pro děti. Náš hlavní program začíná v osm hodin, povídáme si k nějakým daným tématům buď sami, nebo je pozván nějaký host.

Sehnat takové místo v Čechách jistě není snadné, a to ta místa ještě ke všemu střídáte?

Býváme na jednom místě dvakrát, jednou jsme byli i třikrát, když se nám právě nedařilo sehnat něco dalšího. Už jsme navštívili asi deset míst.

Máte pocit, že z hlediska toho setkávání generací má právě tohle výraznější význam?

Určitě. My jsme u nás v Braníku postavili takovou boční, druhou budovu, tam se teď můžeme po bohoslužbách scházet u kávy, pořádají se tam koncerty a další věci, ale to přece jen není totéž, jako když jsme týden spolu od rána do večera. Poznáme se daleko víc.

Kolik vlastně bývá v Braníku na bohoslužbách lidí?

Bývá nás kolem sto dvaceti. Náš dřevěný kostelík větší množství, jako je to zrovna při vánočních hrách, stěží pojme. Taky je u nás hodně mládeže, to je dávná tradice, v létě se pořádají tábory, i vodácký, konají se různé výpravy o víkendech…

 

 

 

 

 

 

 

A pokud jde o tu seniorskou část, ta je taky hodně zastoupena? Mají na faře nějaké své programy? Scházejí se i během měsíce?

U nás je trochu potíž v tom, že vlastně nemáme funkční faru, manželé Rejchrtovi tam žili v soukromí, nechodilo se tam, teď tam bydlí Noemi Rejchrtová, vdova. Proto se vlastně stavěl ten domeček. Naši senioři se scházejí, ale po bytech, stejně jako další skupiny.

Takže z toho hlediska mezigeneračního, a na půdě sboru, je na prvním místě ta nedělní káva.

Určitě. Za bratra faráře Rejchrta se to nedělo, on měl takový trochu puritánský pocit, že z bohoslužeb máme odejít s poselstvím v srdci a žádné profánní věci se k tomu nehodí. Měli jsme taky turistický kroužek, ani to se mu moc nelíbilo. On s námi nejezdil ani na ty letní pobyty. Ale na druhé straně, při loučení po bohoslužbách vedl se členy sboru dlouhé rozhovory a staral se o děti v dětských domovech a nemocnicích.

Teď, za Jaroslava Pechara, se leccos změnilo. Kafe se vaří, díky Václavu Vaněčkovi se pohoštění po bohoslužbách podařilo založit a udržet. A pokud jde o tu péči o seniory, v tom se hodně angažuje i Jardova žena Lenka, ona se stará o ty, kdo nemůžou do kostela přijít, rozváží jim texty kázání, taky v kostele ohlásí, kdo je třeba nemocný a bylo by dobré ho navštívit.

Dá se říct, jestli má ta pomoc seniorům nějaký vývoj? Jestli je snad dnes lepší?

Možná je to i otázka toho, že lidé mají víc peněz, tím pádem můžou na něco přispět, ale to nebude jen tím; ano, řekl bych, že se to zlepšuje, jsme asi iniciativnější, snad je i víc možností, my jsme si mohli dokonce pořídit auto, kterým některé naše seniory na bohoslužby přivážíme. A máme několik obětavých řidičů, například bratra Jaroslava Kulhana, jinak vynikajícího profesionálního muzikanta, kteří jsou ochotni si kvůli tomu přivstat. Tak bych řekl – vlastně se nám daří dobře, snad by to potvrdili i ti, o které jde především.

připravila Jana Plíšková