(ČB 1/2021) „To za našich mladých let nebývalo!“ To říkáváme, čím více nám přibývá roků a my zjišťujeme, jak se do této doby už nehodíme a jak tomu čím dál méně rozumíme. Mládež pak napomínáme, ať se současnosti nepřizpůsobuje, ať se snaží žít, jako jsme žili kdysi my před 50 či 60 lety. To se prý žilo jinak a lépe. Ale mládež nás neposlouchá, protože ona své nejlepší roky prožívá na začátku 21. století, to je pro ně ten pravý život a k tomu povede své děti, až je bude za 50 či 60 let napomínat, aby se nepřizpůsobovali své době a žili tak, jako se žilo kdysi, v roce 2021. Vlastně jsme všichni pořád stejní.
POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK
Zdá se, jako by dnešní doba mezi generacemi čím dál víc rozevírala nůžky. Jako bychom si byli navzdory komunikačním technologiím vzdálenější než kdykoliv předtím. Když se dnešní prarodič podívá na svá vnoučata, kterak zírají do obrazovek mobilů, bezděky se ptá: O co jim v životě jde? Vidět zajímavé video o nešikovném řidiči, nechat se strhnout umělým smíchem v zábavném sitkomu, dozvědět se, že zpěvačka zhubla o osm kilo nebo si přečíst rozhovor se sportovcem o tom, jestli chce zvítězit? Jaký je z takové činnosti na konci dne výsledek? Jaká nově vytvořená hodnota? A co na konci života? Jde v životě právě o tohle? Pobavit se a zemřít? Nic víc není?
Nyní se ale podívejme na opačný pól lidské populace. Když přichází stáří, člověk se obvykle začíná čím dál víc obracet v myšlenkách do minulosti, bilancuje nebo lituje tento svět, že už se nežije tak jako kdysi a že to vlastně jde se světem a dnešní generací jen k horšímu. Zároveň přestává tomuto světu rozumět, cítí se jím ohrožen, vnímá ho jako nepřátelský. A někdy takový rezignovaný senior jen vyhasle a tupě zírá do čtyř stěn stejně jako teenager do mobilu. Ví, že lépe už bylo. Opravdu jde jen o to nějak to tu dožít a zemřít? Nic víc není?
Naše vzájemná oddělenost má za následek, že nevidíme, jak je úděl nás všech vlastně stejný. To však dává naději, že i sobě odcizené generace mohou společnou řeč najít.
Soužití generací v církvi?
Myslím, že právě církev je nejlepším místem, kde je něco takového možné. Prorok Jóel ukazuje, že je to možné tenkrát, když Hospodin na nás vylije svého Ducha: „Synové a dcery budou prorokovat a starci budou mít sny.“
Že děti budou prorokovat, znamená, že se jako bibličtí proroci nadchnou pro Hospodina. A že se mladí lidé nadchnout dovedou! Krásně až divoce. Začnou aktivisticky usvědčovat svět z hříchu, budou zapáleni pro Boží věc. Mládež oživená Božím duchem má najednou entuziasmu na rozdávání.
A co se stane, když Hospodin vylije svého Ducha na starce? Vylít na něco vodu znamená zavlažit to. Závlaha pro seschlý keřík znamená, že se opět zazelená. A když dostane spršku Božího ducha seschlý stařík, může to mít nepředstavitelný účinek: Ten rezignovaný, netečný, lítostný a nic dobrého už neočekávající stařec začne snít. Může starý člověk snít jako dítě o něčem krásném? Může se těšit ze svých snů, může žít nějakou zářnou vizí? Když Hospodin vylije svého Ducha, i starci budou mít sny. A mohou se o ně dělit s těmi, kdo jim budou naslouchat.
Kruh se uzavírá – mládež může svým zapálením nadchnout i starce a starci mohou předat své vize mládeži. Ale musí si vzájemně s úctou naslouchat. Jestliže Jóel prorokuje vylití Božího Ducha na každé tělo, na starce i jinochy, pak má vizi multigenerační církve. Je to sen o církvi, kde synové i dcery budou moci prorokovat a starci budou moci snít.
Apoštol Petr už před dvěma tisíci let prohlásil: Děje se to. Děje se to, co bylo řečeno ústy proroka Jóele. A kdo to chce vidět, tak to vidí. Nejsou kolem nás jen znuděné děti, ale i děti nadšené. Nejsou kolem nás jen nerudní starci, ale i ti, kteří o své ideály nepřišli. Není kolem nás jen konzumní společnost, ale i ta občanská, které o něco jde, která má jasnou vizi a cíl. A především je tu církev, zvoucí všechny do Božího království, které nezadržitelně přichází. V onen den se sny stanou realitou.
Josef Hurta