Český bratr 3/2013.

Povolání učitele je zmiňováno v různých biblických knihách. Asi nikoho příliš nepřekvapí, že vlastně prvními „učiteli“ v době Starého zákona byli rodiče a moudrost (respekt k Bohu) a učení (dovednost) byla předávána z generace na generaci. Rodiče se přitom vzájemně doplňovali – matka měla upozorňovat na základní mravně-náboženské požadavky, otec zase připomínal Boží skutky a vysvětloval například obsah výročních náboženských slavností.

Důraz byl kladen na zapamatování konkrétních zásad, ze kterých nejprve monolatristická (uctívání jednoho Boha v situaci, kdy existovalo mnohobožství), později monoteistická společnost vycházela. Podstatná úloha náležela ve starozákonní době kněžím, kteří původně učili druhé číst i psát. Postupně, zvláště se vznikem synagog, se tato základní znalost dále rozšiřovala a je zajímavé, že pojmenování škola označuje právě synagogu.

Protože u lidu Staré smlouvy šlo předně o znalost Zákona, jsou učitelé často nazýváni učiteli Zákona (např. Ezdráš). Kromě toho se Starý zákon zmiňuje také o lidech, nadaných zvláštní moudrostí, kterou se tito snažili předávat dalším. Své žáky nazývali syny a učení slovy moudrých (srov. starozákonní kniha Přísloví). Základem bylo přitom přesvědčení, že respekt k Hospodinu je počátkem opravdové moudrosti. Je dobré si uvědomit, že za prorockou zvěstí ve Starém zákonu smí člověk spatřovat jedinečnou učitelskou roli (učí člověka rozumět Zákonu a domýšlet to v praktickém životě).

Škola
Myšlenka zřídit povinné školy se zrodila v Judsku až v době helénistické, a to na základě střetu s řeckou kulturou. Je ovšem známo, že již v tzv. poexilní době (tedy od konce 6. století př. Kr.) se dokonce i v židovské diaspoře měl každý muž naučit číst, aby se mohl učit poznávat Zákon (tóru). K pevné organizaci školní docházky však došlo dle Babylónského talmudu v židovstvu až v 1. století. V každé větší obci se vyučování měly účastnit děti od šesti až sedmi let, obvykle měl učitel na starosti 20 až 25 chlapců (dívky zpravidla tímto způsobem vyučovány nebyly). Děti přitom sedávaly na zemi v půlkruhu před učitelem. Učilo se globální metodou – nejprve si žáci osvojili písmena, poté celá slova, která kreslili na střepiny hrnců (ostraka) a potom na destičky potažené voskem. Šlo přitom o metodu otázek a odpovědí, používaly se obrazy, podobenství, i vyprávění.

Řemesla
Důraz byl kladen i na vyučování řemeslům. Kolovalo prý přísloví, že „kdo neučí svého syna řemeslu, dělá z něho zloděje“. Je zajímavé, že tento židovský důraz (např. Ježíš se učil tesařem a apoštol Pavel výrobcem stanů) by mohl být znovu uchopen i dnes, kdy se na význam řemesel pozapomíná.

Vyšší vzdělání
Kromě učitele na „obecné“ škole působil na „vyšší“ škole zákoník, který připravoval k odbornému studiu budoucí znalce Zákona. Známá byla například studovna (hebr. bejt midraš), z níž se stávala jakási akademie své doby. I  evangelijní zprávy o Ježíši Nazaretském přibližují úlohu učitele – vykladače Zákona (srov. L 4, 15nn). Po přečtení příslušného oddílu Písma se učitel posadil, tento oddíl pak vykládal a rozvíjel, případně aktualizoval. V tomto smyslu postupovali i první křesťané z Židů, například apoštol Pavel, který čerpal poznání u učitele Zákona Gamaliela.  Nový zákon používá i obraty známé z (původně řeckých) gymnasií, která navštěvovali mladí muži zhruba od šestnácti let. V křesťanské výchově však nemá jít o prvořadou touhu vyniknout, jako tomu bylo při výuce ve sportu, vědění a umění na tehdejších gymnasiích.

Učitel – uznávaný nositel moudrosti
Z Nového zákona je zřejmé, že právě učitelská úloha je vnímána velmi silně, například učitelé jsou uváděni hned za apoštoly a proroky jako nositelé zvláštního úkolu ve sborovém obecenství (srov. 1 K 12,28n). Měli přitom svým způsobem navazovat na „moudré“ a proroky z období Starého zákona. Navíc oproti nim zdůrazňovali úlohu Ježíše Nazaretského jako toho, který na tomto světě v úloze Mesiáše jedinečným a neopakovatelným způsobem zjevil Boží vůli. Někdy se stávalo, že musel apoštol či kazatel působit současně také jako učitel (srov. 1 Tm 2,7).

Důležitým podnětem pro poslání učitele, tak jak ho vnímá biblické poselství, je solidní předávání vědomostí včetně potřebného základu, tj. hledání a nalézání Pravdy (jako křesťané ji hledáme především za životním příběhem Ježíše Krista), kterou sami nevlastníme, která je nad námi.

Petr Melmuk

autor je farář v Telči a učitel biblistiky na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy

Český bratr 3/2013.

Nadpis zahrnuje záměrně dvojí skutečnost: praxi vzdělávání v předtolerančním obecenství skrytých evangelíků, přetrvávající až do přelomu v letech 1783–1784, a život nově vznikajících oficiálních škol tolerančních sborů.

Před tolerančním patentem
V prvním případě možná překvapivě zjišťujeme, že šlo v podstatě o zvláštní svébytný systém soustavného vzdělávání, řízený samozřejmě ne centrálně, ale v rámci větších či menších regionálních celků. Tento systém nejenom mohl doplňovat, případně nahrazovat povinné školní trivium (čtení, psaní, počítání), ale zejména rozvíjet a dle potřeby korigovat také výuku katechismu.
Základem vzdělávání byly samozřejmě knihy, a to především Bible a kancionály. Děti učili zpravidla jejich rodiče a prarodiče. Známa je například skutečnost, že si otec z evangelické diaspory vypůjčil kancionál pro výuku své dvanáctileté dcery. Tuto praxi připomínají mj. i výpovědi evangelíků při tzv. slavnostních přihláškách v roce 1782, například: „…vím to, co mě otec naučil a co jsem pochopil z knih a modliteb“ (Karel Odpovídal z Horních Vilémovic); „…rodiče mně zanechali knihy, v kterých jsem četl a se cvičil“ (Martin Nádvorník z Petroupimi).

Důkladnější vzdělávání dospívajících a dospělých bylo prací písmáckých vůdců, mužů i žen. Pokud byl rodič současně i písmáckým vůdcem, obojí činnost splývala, jak vyplývá ze slov rozsudku jednoho z „kacířských“ procesů: „…konala zakázaná shromáždění a vyučovala Pavla, Kateřinu a Justinu v tomto duchu a zavedení těchto dětí je nutno přičíst k tíži jí a otčímu“ (Voršila Koubová z Radlic).

Při vyhlášení tolerančního patentu zde tedy bylo něco, s čím se oficiálně vůbec nepočítalo: evangelické základní i vyšší vzdělávání v mateřském jazyce. Nebylo to trpné učení hotovým pravdám, ale předávání vlastního probojovaného poznání, které nebránilo rozvoji svobodného pohledu těch, kterým bylo poskytováno.

Po vydání tolerančního patentu
Zákonná ustanovení tolerančního patentu postavila nově ustavené sbory do zcela jiné situace. Možnost udržovat vlastní oficiální školu a platit učitele byla zpravidla nad síly sborů. Ty si totiž bez pomoci tzv. patronů musely samy hradit všechny své výdaje včetně platu pastora a stavby modlitebny. Toleranční evangelíci v podstatě nutnost zřízení takové školy naléhavě nepociťovali. Dosavadní praxe by jim byla nepochybně dostačovala; vždyť písmáci uměli číst, psát a počítat nejméně tak dobře jako mnozí vysloužilí vojáci a jim podobní učitelé, jak je znali ve svém okolí! To by ovšem muselo existovat něco takového jako dnešní soukromé školy, v tomto případě sborové. O tom však nemohlo být tenkrát ani řeči.

Proto se větší a soustředěnější sbory postupně odhodlávaly i k dalšímu tíživému závazku. Do konce 18. století začaly pracovat více než tři desítky reformovaných (helvetských) škol, deset luterských a jedna společná pro obě vyznání na Vsetíně. Učitelé na těchto školách (velmi bídně placení, ubytování zpravidla přímo ve skromném školním stavení) byli, především v první době a pokud šlo o luterské sbory, bohoslovci z Uher. V reformované církvi (a zakrátko pak i v luterské) se brzy začali objevovat také učitelé z vlastních řad. Někteří, jako Tomáš Juren ve Veselí, už měli dokonce praxi z předtoleranční doby, jiní museli teprve podle předpisu složit zkoušku na tzv. normální škole.

Evangelická škola v Proseči

Nebylo to vždycky jednoduché, jak svědčí příběh z Moravče. Pastor Jan Szalatnay vzpomíná ve svých Pamětech, jak ho navštívil tehdy dvaatřicetiletý Josef Šimanovský ze vsi Svépravice, někdejší kočí červenořečického děkana. Mladý muž se přihlásil k tolerované církvi a přál si stát se v Moravči učitelem. Szalatnay mu doporučil, aby si opatřil osvědčení z tzv. normální školy v Praze. Když si Šimanovský zašel do Červené Řečice vyžádat od ředitele panství svolení a povolení na cestu, dostal nejprve deset ran a teprve potom příslušné potvrzení. Po skončení předepsaných zkoušek se do Moravče vrátil a dlouhá léta tam působil.

Jiného rázu je líčení situace školy v Krouně, jak to zaznamenal Karel Anderle ve své knížce Z roboty ducha ke svobodě: „Sbírka na stavbu školy vynesla již roku 1789 sedmdesát zlatých. Z Rychmburku přinesl mušketýr od panství 15 zlatých. Postavil ji tesařský mistr Jan Brdíčko. Byla to dřevěná chalupa, která stála na místě č. 175. Byla v ní malá učírna s malými okny a byt pro učitele o jedné místnosti s černou kuchyní pod komínem. Ve třídě byl sklep, přikrytý prkny, která líčívali žáci na ty mladší. Kolem stavení byla malá zahrádka a dvoreček s vysokým košatým kaštanem. Byl tam také chlév pro dobytek. Škola byla původně vystavěna pro 112 dětí, ale bývalo jich tam mnohem víc a nelze pochopit, jak se tam směstnaly. Učírna byla vysoká 7 ½ stopy, tmavá a těsná. Měla jen 360 čtverečních stop plochy, ale v roce 1875 tam bylo 136 dětí. Sedávaly v lavicích jednoduchých, které byly po celé šířce třídy. Kratší lavice byly též za kamny. Kdo se nevešel do lavice, seděl na peci nebo na zemi, a kde se dalo. Do školy chodily z Krouny, Oldřiše a některé také z Otradova, ovšem jen v zimě. Vyučování začalo teprve tehdy, až napadl sníh, a trvalo do vizitace, která bývala v červnu. Když se začalo pásti, učilo se v jedné frekvenci od 11 hodin do tří odpoledne. Školní povinnost trvala od šesti  do dvanácti let. V zimě v neděli odpoledne bývala opakovací hodina ze všech předmětů pro ,opakovanty‘ od dvanácti do patnácti let. Tito neplatili sobotálesu.“

Evangelická škola v Hodslavicích, rodný dům Františka Palackého

K čemu přispěly evangelické školy
Školy se i za těchto nesnadných podmínek staly pevnou součástí svých sborů. Tam, kde existovaly, kromě svého nejvlastnějšího poslání také  velmi platně pomáhaly sborům překonávat vynucenou izolovanost evangelíků ve veřejném životě.

Návaznost obou etap vzdělávání v období kolem vydání tolerančního patentu může vhodně ozřejmit například skutečný příběh z jihu Českomoravské vrchoviny („Vysočiny“). Pavel, syn již výše zmíněné Voršily Koubové (její rodové kořeny sahají hluboko do 17. století), se stal členem prvního oficiálního staršovstva ve Velké Lhotě u Dačic. Jeho syn Jiří, Voršilin vnuk, působil potom jako první učitel reformované školy tamtéž.

Eva Melmuková
autorka je teoložka a historička,zabývající se zejména českými dějinami 17. a 18. století a historií náboženských menšin

Český bratr 2/2013.

František Šubert, ředitel vesnické školy
Snad to, že mohu být před dětmi sám sebou. Jelikož je to práce s dětmi, je to dobrá možnost seberealizace. A jako třetí klad této práce vidím to, že děti mají dost energie, aby ji dodávaly i mně, na rozdíl od dospělých, kteří ji většinou z člověka vysávají.

Pavla Bělíková, učitelka druhého stupně základní školy
Ten pocit, když vidím, že děti látku pochopily a že to k něčemu bylo. To je jako, když se ve tmě najednou rozsvítí.

Jarmila Borecká, učitelka střední školy řemeslné
Na práci učitelky mám ráda neustálý kontakt se světem mladé generace, těší mne, když se mi po letech přihlásí bývalí žáci a vzpomínají v dobrém. Líbí se mi, když se daří vyučovat s humorem a dobrou náladou. Také se mi na kantorském povolání líbí, že i učitel se pořád musí učit a tím pádem objevuje nové poznatky.

Eva Ježíková, učitelka základní umělecké školy
Jsem sbormistryně dětských pěveckých sborů. Na své práci mám ráda, že společně tvoříme něco, co nakonec dělá radost nám všem.

Tereza Hosová, asistentka pedagoga u dívky s Aspergerovým syndromem
Smysluplnost; možnost pomáhat a podporovat tam, kde je to skutečně potřeba, a o to větší radost ze společných úspěchů; a hlavně radost ze zjištění, kolik mě toho vlastně naučila Martička.

Edita Woideová, ředitelka vesnické malotřídky
Co mě první napadne? – téměř každodenně rozzářené dětské oči, které mi už při ranním pozdravu hlásají – jsme tu rádi, je nám tu dobře a chceme všechno vědět. Ne každé dítě má shůry dáno, nevyrůstají ve stejných podmínkách, ale u nás ve škole tyto rozdíly děti neřeší. Ony vědí, kdo umí a kdo ne. Vzájemně si pomáhají, nevysmívají se jeden druhému, nezlobí, neperou se a já je za to chválím. Nahlas a často. Nikdy toho nezneužívají. Mám radost, stejnou jako oni, když se jim něco povede, když mohu rozdat jedničky nebo chválit. Tak tohle a nejen to mám na své práci opravdu ráda, jsem za to vděčná a mohu s klidem říci, že mě moje práce naplňuje a baví.

Jitka Jarošová, ředitelka vyšší odborné školy, učitelka matematiky

Učím matematiku – předmět, který dnes většina žáků nesnáší nebo z něho má posvátnou hrůzu. Souhlasím s názory, že žáci přicházejí na střední školy stále hůř připraveni. Věřím výsledkům mezinárodního výzkumu, že čeští žáci nechodí do školy rádi. Přesto však jsem ráda učitelkou a baví mě to. Těší mě vidět ve tváři studentů, že něco nového pochopili a mají z toho radost, a slyšet od nich, že je to všechno vlastně tak jednoduché. Baví mě přemýšlet neustále nad tím, jak něco vyjádřit a vysvětlit. S radostí bojuji s mýtem, že matematika je strašák, a přesvědčuji i ty nejzatvrzelejší žáky, že lze se ji opravdu naučit.

DaZ

Český bratr 2/2013.

Když jsem jako čerstvě pokřtěný začal navštěvovat setkání evangelické mládeže, překvapilo mě, kolik je v jejích řadách „lidí od počítačů“. A působilo na mě povzbudivě, že je víra důležitá pro tolik lidí, jejichž budoucí profese předpokládá schopnost přemýšlet o úkolech logicky, nezaleknout se věcí složitých a umět je v hlavě kousek po kousku rozebrat a zase složit.

Také jsem si ovšem všiml, že větší část lidí „mimo obor“ často otevřeně dává najevo od těchto lidí odstup a zároveň se k nim chová s jistou blahosklonností. Vtipy a řeči o „matfyzácích“ a „FELKařích“ zábavné, ale když se stále znovu vracely, už mě to trochu otravovalo.

Šaman umí víc než ostatní
Žádné prostředí asi není automaticky ušetřeno odvěkého sklonu lidstva vydělovat různé specialisty ve věcech, které sice nutně potřebujeme, ale jsou pro nás zcela temné. Člověk by si třeba řekl, že takový šaman bude ve svém kmeni hned druhý po náčelníkovi nebo že rovnou nějaký ten lovecký kmen celý povede. Ale ouha. Podle toho, co jsem vyčetl, převažoval spíše následující přístup: šamana sice všichni potřebovali, ale jeho obor byl pro všechny španělská vesnice. Všechny ty jeho výstupy do nebes, sestupy do podsvětí, řehtání řehtačkou a okuřování, výroky duchů předků – nikdo tomu pořádně nerozuměl a všem to lezlo na nervy. Považte, jste nejsilnější lovec kmene, ale zvěř vám nějak nechodí, kam má. Musíte někam na kraj vesnice za rozcuchaným suchým chlapíkem, který cosi mumlá, věc zařídí – ale! Normálně byste ho přeprali, nemá na vás – ale najednou jste nuceni koukat jak z jara, co dovede, zvěř přiláká a – prostě vás má v hrsti, svaly nesvaly. S podobnými obavami a potlačeným vztekem se lidé po tisíciletí dívali i na kováře a po staletí i na mlynáře, kteří byli u nás navíc často protestanti.

Programátor umí říct počítači, co po něm chce
Jsou přece ale i jiné složité obory, které v lidech podobnou směs obav a obdivu nevyvolávají: medicína se studuje dlouho a obtížně a samotné dřeně života se dotýká daleko více. Snadno neprojdete ani stavařinou – a právě na stavařích záleží, zda vám dům nespadne na hlavu. Ale doktor nebo stavitel se žádných po sté opakovaných vtipných poznámek nedočká, naopak, to si nedovolí nikdo.
Snad se tak chováme, protože o lidském těle máme ze základní školy alespoň nějakou představu (na rozdíl od lidí dřívějších dob, kteří lékaře také odsouvali stranou). A dům si také umíme představit. Co je assembler nebo kompilátor však ví málokdo.
Zkrátka, co je moc, to je moc. Když o něčem nevíme vůbec nic a přitom to potřebujeme, když do věci nemůžeme ani fušovat, naše hrdost trpí. Proto jsme hned úvodem skočili o tisíce let zpět k šamanovi. Člověk počítačů, podobně jako šaman, vládne pouhým slovem, bez přímé souvislosti, nad věcmi. Počítačový jazyk, kterým je ovládána spousta věcí naší denní potřeby, nijak přímo nesouvisí s těmi tranzistory a drátky uvnitř. Programátor jen vystihl věcnou podstatu problému. Jeho práce spočívá vlastně v tom, říci stroji, co vlastně člověk chce. Stroje totiž dělají jen to, co po nich člověk chce. Potíž je, že člověk to, co vlastně chce, dost často neví.

Počítač je jen důmyslná mašina
Podobně jako myslím, že kmenový šaman prostě dovedl vystihnout podstatu problému člověka a říkal mu, co chtěl slyšet, ale vlastně nechtěl. Podobně dopadá většinou setkání programátora či informatika s běžným uživatelem. Ten před strojem zdánlivě tvrdí, že chce, aby věc fungovala. Ale ve skutečnosti chce spíš, aby na něj nějaká ikonka barevně blikala, „jak to měl před tím“.
Nezdravý přístup má tedy ke stroji běžný uživatel, který ho chápe jako živou věc, bere jej jako partnera. Konečně, počítačem dnes téměř nikdo nepočítá, ale nejčastěji si na něm prohlíží fotografie od příbuzných a přátel nebo jeho prostřednictvím sděluje celému světu, jak se dnes vyspal. Programátor nám vlastně připomíná nepříjemnou pravdu: na vašem stole nesedí živý tvor, ale věc, která dělá jen to, co jí přikážete. U počítače vždy mluvíte tak trochu sám se sebou.
Někdy v 15. století dělali naši předkové velkou chybu, když se na lékaře dívali jako na podivína. Mohli si ušetřit kdejaké černé boule za ušima a podobné věci. A my dnes ve většině chybujeme podobně, začneme-li zoufale mávat rukama, když se nám někdo od počítačů pokouší něco vysvětlit. Kořenem je ten věkovitý zlozvyk: „když něčemu vůbec nerozumím, tak je to asi pěkná blbost, kterou vůbec nepotřebuji“.

V jednoduchosti je síla
Svět programování přitom přináší spoustu poučení, a proto je velmi přínosný i pro běžný život. Třeba: jeden program by měl dělat jen jednu věc a dělat ji dobře. Přelož si: jeden příkaz, prosba či přání by měly mít jen jeden cíl, není dobré přát si dvě věci najednou. Nebo programátorská zásada Keep it stupid simple – udržuj věc až hloupě jednoduchou. Tedy přeloženo, nechytej vrabce na střeše, využij maximálně toho, co už víš, že funguje. Možná skoro jako Pavlovo „Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám. Nespoléhejte na svou vlastní chytrost.“
Závěrem bych rád vzkázal všem „počítačníkům“, aby si tu podivínskou nálepku nenechali vnutit – zhusta to bývá tak, že když člověku dlouho říkají, jaký je, přijme to za své a je na to časem i hrdý. A zbytku čtenářů, aby si něco z těch počítačových věcí dali trpělivě vysvětlit. Znalost počítačů je nakonec dobrá cesta, jak od nich být svobodný. Protože, ve své podstatě dělají jen to, co jim přikážeme, a jsou tak jen zrcadlem přání, která máme někde hluboko v duši. EOF

Tomáš Pavelka