Český bratr 2/2013.

Ing. Michael Woide (1969) působí jako konzultant pro oblast Digitální továrna ve firmě T-Systems. Pojmem „digitální továrna“ je definován rozsáhlý souhrn digitálních metod, modelů a nástrojů využívaných pro komplexní a systémové plánování, projektování, ověřování a následné průběžné zlepšování všech důležitých struktur, procesů a zdrojů reálné továrny ve virtuálním světě. Již několik let pracuje na projektu ve Škoda Auto a. s. Je ženatý, otec tří dětí…

Michaeli, vy spolupracujete na jedné straně s programátory, na druhé s technology a průmyslovými inženýry, kteří mají na starosti výrobní linky. Jak je možné, že na počátku je tu slovo, které se pak stane tělem úspěšného automobilu?
Nejprve je tu nápad, pak první studie designéra, potom úsilí a práce spousty lidí – konstruktéry počínaje, technology a nástrojaři a samotnými dělníky na lince konče. Teprve po mnohaměsíčních přípravách se vyrobí první vůz.

Měl jsem spíš na mysli, jak dokážou počítače něco zhmotnit?
Zhmotnit nic nedokážou. Počítačový program je ve své finální podobě jen sled velmi slabých elektrických signálů, které jsou v nějakém pořadí a dle načasování vysílány do určitých zařízení počítače nebo strojů či robotů. Tyto signály například v případě robotů jen ovládají spouštění či vypínání pohonů mechanismů robota. A ten pak zdánlivě sám svaří karoserii.

Proč si vlastně lidé myslí, že lidé, kteří programují, lidově „ajťáci“,  jsou od společnosti a života odstřižení, že jsou to podivíni?
Možná je v té naší branži lidí těchto typů víc než v jiných profesích. Možná to začíná už v raném dětství. Klučina, kterej není tak úplně kluk rošťák, baví ho matika, fyzika a moc mu nejde tělocvik, je ve třídě terčem posměchu. Začne se stranit kolektivu, objeví svět počítačů a nakonec se z něho stane introvertní specialista v  abstraktním oboru. Mám pocit, že i Bill Gates byl tak trochu třídní „otloukánek“. Stejně ale máme rodiny, své běžné denní problémy, radosti i starosti, a někteří z nás velmi zajímavé koníčky. Jsou mezi námi horolezci, motorkáři, paraglidisté, golfisté, potápěči, letci a také vynikající muzikanti. A když se sejdeme na firemním plese nebo na menší akci, je u toho spousta zábavy a legrace.

Znáte otřelý vtip: Ajťák přijde z práce domů a manželka sedí zcela bezradná u počítače. Na její volání o pomoc manžel nevrle a uštěpačně odpoví: Problém je někde mezi židlí a počítačem…  Ze své zkušenosti vím, že počítačoví experti neradi vysvětlují a lidé je neradi poslouchají. Není za tím i jakýsi skrytý boj živých duší s roboty?
Někteří odborníci, a to myslím obecně, jsou ochotni komunikovat s laikem a mají snahu, aby jim bylo rozumět, a někteří ochotni nejsou. Určitě jste se setkal s oběma přístupy například při návštěvě lékaře. Jsou lékaři, kteří mi ochotně vysvětlí, v čem tkví můj zdravotní problém, a jsou tací, kteří vám dávají najevo, že jim nesaháte ani po kotníky a že ani nemá smysl něco vysvětlovat, jelikož tomu přece nemůžete rozumět, vždyť nejste MUDr.
Někdy je ale skutečně danou problematiku téměř nemožné nějak stručně laikovi vysvětlit, jestliže nemá elementární znalosti. Když si doma potřebuju o pracovních problémech popovídat s manželkou, ředitelkou základní školy, popisuji dané téma hodně obšírně a hodně obecně, aby mi rozuměla. Dá to práci a trvá to dlouho, ale jsem rád, když mě chápe a někdy mi i vnukne nějaký nápad.
Když „ajťák“ tohle neumí, je odsouzen k tomu, že si o své práci jen tak s někým nepokecá. Musím ale přiznat, že jakožto uživatelská podpora dám taky někdy uživateli najevo, že jeho otázka je projevem analfabetismu. Tedy hlavně v těch případech, kdy se od jednoho uživatele dočkám stejného dotazu třikrát.

Smysl věci ale nelze nikdy plně zachytit slovy. Problémy v komunikaci vyvstávají z dvojznačnosti až víceznačnosti přirozeného jazyka. Vystihuje to jiný vtip o informaticích: Ajťák se vrátí z práce domů a manželka ho už ve dveřích otočí se slovy: „Jdi, kup dva chleby, a jestli budou mít dost rohlíků, tak jich kup deset.“  Za okamžik se manžel vrátí, odevzdá ženě tašku se zbylými penězi, deseti bochníky chleba a řekne: „Rohlíků měli dost.“
Tenhle vtip je velmi trefný. Z pohledu logiky ten chudák neudělal nic špatně. Jak funguje naše spolupráce mezi oddělením informačních technologií (IT) a zbytkem fabriky: aby IT oddělení nemuselo zbytečně  přemýšlet o tom, co se po něm chce, a aby se uživatelé nemuseli zdržovat chápáním IT, jsou vytvářena oddělení, která právě tuto komunikaci zprostředkovávají, dalo by se říci taková tlumočnická oddělení.
Já a můj tým musíme velmi dobře pochopit požadavky a problémy uživatelů, v druhém kroku je sepsat do jazyka obecného, leč stručného, přitom však eliminovat víceznačnosti. V dalším kroku to celé musíme přepsat do jazyka IT tak, aby mohl programátor podle hotového dokumentu dané úlohy řešit bez potřeby další komunikace. Množství nedorozumění se tak minimalizuje. To, aby si ti dva rozuměli, zajistíme my. Celý proces je efektivní a rychlý. Úspory, které zajistíme tím, že nedojde k chybám a prodlevám, mnohonásobně pokryjí náklady na nás.

Uživatelé počítačových programů a nakonec i programátoři sami narážejí na tzv. problém švýcarského nože. První verze programu je jednoduchá, kvalitní, dobře se s ní pracuje. Skutečně slouží. Pak ale přijdou inovace a program se začne zanášet a komplikovat. Proto mnozí uživatelé nadávají na poslední inovace Windows a vracejí se k Linuxům a jiným programům, které poslouchají a neptají se. Podobně i švýcarské nůž: postupně na něm přibyly vývrtka, nůžky, pinzeta, párátko a pilníček, ale celková kvalita je dohromady horší.
Tady musím jednoznačně souhlasit. Ani já to nemám rád. Neustále nové verze operačních systémů a programů, na které byl člověk zvyklý a pracoval s nimi zcela automaticky. Řádově mladší kolegové s tím takový problém nemají. Někteří dokonce s nadšením čekají například na nové Windows 8. Kolegové v mém věku a starší to zas vidí podobně jako já. A když vidím své děti, tak to vůbec začínám o sobě a své budoucnosti v oboru pochybovat.

Svět počítačů ve světě byznysu: lidé, kteří v tomto světě nepracují a dívají se na něj zvenčí, vás někdy podezírají z nekaloty nebo vám závidí. Prý se u vás točí hodně peněz, zakázky jsou finančně nadhodnocené atd. Kdo ví, jestli za tím není nějaká zlodějina?! Co byste na adresu lidí s tímto názorem vzkázal?
Závist je věčná. Šikovný řemeslník, který svou práci dělá rád a dobře, na tom není o nic hůř než já. Zkuste si pozvat klempíře na oplechování komínu. Schválně kolik mu zaplatíte za hodinu práce. Myslím si, že stejně jako v ostatních odvětvích je i v branži informačních technologií (IT) vše v pořádku, dokud se jedná o soukromé zakázky soukromých firem soukromým firmám nebo koncovým zákazníkům. Konkurence je veliká, a tak si nikdo nemůže dovolit přemrštěnou marži.
Horší už to je ve sféře státních zakázek, popřípadě u projektů dotovaných Evropskou unií. V těchto případech zcela jistě dochází k nadhodnocení a plýtvání a odkloněné finance jsou pak použity jako odměny pro prostředkovatele dotací či zakázek. Zářným příkladem je nedávná aféra kolem registru vozidel nebo elektronické zdravotní knížky IZIP. Umím si představit, že malá firma o deseti až dvaceti schopných odbornících by dokázala tyto zakázky uskutečnit rychle a kvalitně, za zlomek ceny a přitom by to pro ně byl stále velmi dobrý výdělek. To ale není problém jen v IT.
A ještě taková poznámka na okraj. Sebelepší odborník IT má určitě menší příjmy než manažer banky a ten zase má určitě menší příjmy než profesionální sportovci, jako jsou hráči NHL, tenisté, golfisté atd. V profesionálním sportu se točí mnohonásobně větší peníze než v IT.

Máte ze své práce radost?
Někdy to je hodně zajímavé, plné výzev. Kdykoli někde zaslechnu: „To nejde!“, začne mě to enormně zajímat. Samozřejmě že někdy musím kapitulovat a uznat, že řešení skutečně neexistuje nebo je natolik složité a drahé, že by ztratilo smysl. Často však na něco přijdu a to se pak rád opájím pýchou. Mám radost, že se to povedlo, a to právě mně.
Obvykle ale tyto pocity radosti dlouho netrvají. Jsou tu pak další úkoly, třeba i méně zábavné. Někdy se vyskytnou problémy tam, kde věci fungovaly. Musím pak zoufale hledat jehlu v kupce sena. Obecně ale s lidmi rád probírám jejich trápení a rád se účastním  procesu hledání společného řešení. Někdy  o smyslu své práce pochybuji. Dokud lidem práce přináší užitek, šetří jim čas a námahu, tak to jde. Když ale práce přináší úsporu pracovních míst – z toho člověk skvělý pocit nemá. To, že má Škodovka miliardové zisky, není žádné tajemství. Tak proč chtějí stále víc? Nakonec ale, je to moje živobytí. Když pak svou práci zredukuji na řešení hádanek a hlavolamů, nad hlubším smyslem nepřemýšlím. Je to trochu alibismus, ale živíme tři děti.

Co byste vzkázal členům naší církve?
Nebojte se. Nebojte se počítačů ani lidí okolo nich. Přeji vám šťastný, spokojený, požehnaný život.

Ptal se Adam Balcar

Český bratr 2/2013.

Radek Kačena, Letohrad
Každý den se těším na problémy, které budu řešit. Jsem rád, když problém vyřeším, počítač mě poslouchá a dělá, co chci. Úplně stejně se těším na odpoledne, až jej budu moci vypnout a ztichne zvuk ventilátoru. Mám příjemný pocit z tvůrčí práce, i když vlastně není moc vidět, není to něco, co jde vzít do rukou. Někdy na problému pracuji i několik dní. Čím déle jej řeším, tím je pak větší radost, když se vyřešit podaří.

Radek Šrámek, Valašské Meziříčí
Na své práci mám rád to, co mě současně občas přivádí do zoufalství: tvorba pořád něčeho nového vykoupená velmi rychlou pomíjivostí toho, co jsem vytvořil. Až se tomu sám divím, ale fakt mě to ještě baví.

Ondřej Maňák, Brno
Především pracuji v dobrém kolektivu lidí, z nichž velká část jsou lidé věřící. Dále mám to štěstí, že má práce je různorodá a kreativní, což je důležité pro profesní rozvoj a zároveň to vede k tomu, že mi práce utíká rychleji. Někdy až moc rychle.

Marek Drápal, Kokonín
Určitá část mé práce spočívá sice v programování, ale dělám toho mnohem víc a to mě právě baví – ta rozmanitost.

Český bratr 1/2013.

Proč se nám líbí balíky slámy na poli po žních

Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil, uvádí druhá zpráva o stvoření světa. Proto je tedy člověk na světě. A aby byl obrazem Božím, jak uvádí zpráva první.

Na obdělávání země se dá nejlépe ukázat, jakým způsobem je člověk Božím obrazem. Pracuje se zemí, která už tu byla, seje do ní rostliny, které sám nestvořil, kterým dal život někdo jiný. Člověk po Bohu jen předělává – a přece tvoří něco nového. Pole vypadá úplně jinak než divočina.

Bůh pustin

Skutečná divočina ohromuje, vzbuzuje respekt před Stvořitelem – ale žít se v ní nedá. Divoká příroda zůstala na zemi tam, kde se nedá žít. Ne nadarmo nazývaly okolní národy Hospodina Bohem pouště. Hospodin je Bůh, který na rozdíl od různých baalů daleko přesahuje potřeby člověka. Hospodin je Bůh, který klidně stvoří i poušť, stovky čtverečních kilometrů pouště, kde není nic k jídlu, kde se nedá žít. Stovky kilometrů krásné pouštní scenérie, kterou ale nikdo nevidí, protože nemá proč tam chodit. A to už ani nemluvíme o tom množství planet, kam se nikdy nepodíváme a které vidí jen Bůh.

Celé stvoření není pro člověka. Celek stvoření je tu proto, aby tajemnou řečí oslavoval Boha. Ale pro člověka vysadil Bůh zahradu. Zahrada, to je vždy nakonec jen hra na přírodu. Na zahradu si nenasadíte trní, nechováte tam hady a škorpiony. Bůh vysadil pro člověka zahradu, protože člověk měl poznat jen dobré. Jen dobré zamýšlel Bůh pro člověka; proč stvořil zbytek světa, například pavouky velké jako talíř, ví jen Bůh sám.

Pěkné to je!

Člověk, který obdělává zemi, zjednodušuje přírodu. Pole zryje do čtverhranu – v přírodě nemá nic jen čtyři hrany, pokud to vůbec nějaké hrany má. Pole oseje jen pšenicí – na žádné louce přitom neroste jen jedna bylina. Člověk si tedy z přírody vybírá – ale pěkné to je! Komu se nelíbí zlaté pole v srpnu, komu se nelíbí ty balíky slámy, rozmístěné pravidelně po poli. Je to něco jiného než příroda, je to daleko jednodušší, je to méně – ale je to skoro stejně krásné jako divočina. A udělali jsme to my.

A podle stejného vzorce funguje všechno lidské konání. Třeba takový vědec: někdo, kdo sedí v bílém plášti bez poskvrny ve městě, mluví napůl latinsky a rukama vlastně nic nedělá, někdo, zdálo by se, na úplně opačném konci společenského spektra, dělá nakonec úplně totéž jako zemědělec. Podobně jako zemědělec vidí svět v pravých úhlech. Zjednodušuje svět, kreslí si ho tužkou na čtverečkovaný papír a nechá z něho jen to, co se mu hodí. A i když bude znát vždy jen maličkou výseč Božího řádu, i když to, na co přišel, nikdy nepostihne celou skutečnost, pokud o tom umí zajímavě vyprávět, máme pocit, jako bychom sami byli u stvoření světa. Orat pole stejně jako bádat znamená tvořit svět, kterému rozumíme, kde jsme doma, kde máme všechny věci tam, kde je čekáme.

Když odstoupíme od jednotlivých profesí a soustředíme se na slovo samo, jímž Bůh stvořil svět, pak podobně naše slova jsou semínky budoucích věcí, dobrých i zlých. Aby člověk udělal něco velkého, musí o tom nejdříve mluvit. Musí si nejdřív říci, že to udělá. A když si dovede stát za svým slovem, když mu slovo, které jednou vypustil z úst, nedá uhnout, nakonec věc udělá. Bůh promluví – a věc se hned stane. Člověk promluví — a žena mu pak říká: „Táto, dodělej už ten plot, mluvíš o tom každý rok.“ Člověk to nakonec udělá. Nemáme na rozdíl od Boha slovo pro všechno. Naše řeč není přesná, a co řekneme, není nikdy hned a nikdy přesně tak, jak jsme to mysleli. Mluvení je stejné jako zemědělství – na omezeném prostoru a s omezenými možnostmi jsme přece podobni Bohu, pokud jsme spravedliví. Řekneme – a ono se časem stane.

Trní a hloží

Zemědělství dal Bůh člověk jako základní požehnání před pádem a uvalil je také na něj jako základní kletbu po pádu. „Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny.“ Dnešní zemědělství už není tak hravé, jako mělo být v Edenu. Na zahrádku vstoupila divočina, trní a hloží. Bodlák nebo šípek přitom krásně kvete; i koukol, chrpa, svlačec nebo vlčí mák. Rostou si ale po své vůli; stejně tak prší nebo svítí slunce jindy, než by se to hodilo. Slunce nesvítí špatně; i z mraků padá déšť a ne síra. Ale funguje si to po svém. Člověk je součástí světa, který nebyl stvořen v prvním plánu pro něj. Krom toho, co si lidé udělají navzájem, jim nejvíc škodí příroda, která si, stejně jako hříšný člověk, dělá, co chce.

V údělu zemědělce se s největší jasností ukazuje úděl člověka. Snad proto užívá Kristus Pán tolik zemědělských podobenství (i když jeho učedníci byli většinou spíš rybáři). Zemědělec se musí smířit s tím, že vše není v jeho ruce. Že úspěch záleží na Božím požehnání, které si nejde nárokovat, které Bůh dává podle své tajuplné rady, tedy ne podle zásluh. Zemědělec nejvíc ze všech lidí musí přemáhat hořkost. Zaseje včas, všechno poctivě vykoná – ale ouha, nezaprší. To už není na něm. Že nezapršelo ovšem hned neznamená, že má Bůh něco proti němu osobně. Déšť se prostě nedá nárokovat.

Skrz to pole

Jinak smýšlí první zemědělec Kain: „Po jisté době přinesl Kain Hospodinu obětní dar z plodin země. Také Ábel přinesl oběť ze svých prvorozených ovcí a z jejich tuku. I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. Proto Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři.“ Tolik práce si dal Kain a nikdo to neocení. Bůh mu ale říká: „Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro?“ Práce všeho druhu patří k člověku jako jeho úděl. Zemědělec, i kdyby jeden rok nesklidil, stejně další rok zaseje znovu. Pracovat se prostě musí, ale co se nakonec počítá, je konání dobra.

Na každého člověka číhá pokušení odstranit domnělou překážku úspěchu. Kain kdovíjakým způsobem dojde k tomu, že překážkou jeho ocenění je Ábel, kterého na svém poli odstraní. Jako se v zemědělství skrývá základní požehnání člověka, skrývá se v něm i jeho prokletí. Nevím, zda znáte ten pocit: když jsem na své zahradě vyryl první řádku nového záhonu, začal jsem si velmi zálibně pohrávat s myšlenkou zrýt úplně všechno. Zvětšit ten obdélník co nejvíc, stromy vytrhat i s pařezy. Naštěstí jsem při svém pracovním tempu uryl sotva pár metrů. V noci se mi zdálo o zetoru 10540 (76 kW) a obrovské cisterně herbicidu. A o obrovském čtverci zúrodněné země.

Nejlíp to napsal Karel Čapek v povídce Zločin v chalupě, asi ji všichni znáte. Sedlák Vondráček zabije svého tchána, protože prodal pole, které by jinak šlo krásně scelit se sousedním. Nejde mu o peníze, jde mu o to, jak pěkně by ta pole šla k sobě. V nejzákladnějším povolání se ukrývá to nejzákladnější pokušení: zjednodušit celý svět na moje políčko, na mou práci, na mou vůli. Na hranicích pole, za plotem je nepotřebný svět. Svět, který nám leze do zelí. Který netuší, kolik nám to dalo práce. Sousedi se tak soudí o hrušku spadlou přes plot, bolševik rozorává meze. Filozof, myslitel, vědec prostě ignoruje, co nezapadá do jeho teorie, v skrytu vše takové nenávidí. A vůbec každý člověk má sklon vykládat svět jako historii svých snah, svého úsilí – a příkoří, která se mu od ostatních dějí.

Za hranicemi našeho pole působnosti vždy ale byl, je a bude Hospodinův svět. Jeho divočina, svět Boha pouště. Ať děláme cokoliv, ať je naše pole působnosti jakékoliv, je to vždy jen zahrádka, kterou nám Bůh přenechal ve svém světě.

Bez Božího požehnání marné lidské namáhání!

Tomáš Pavelka

Český bratr 1/2013.

Kdybychom se nedokázali uživit, nemůžeme to dělat!

Ne moc daleko od křížlického kostela, u silnice dolů směrem na Víchovou žije početná rodina Radka Vališky. Vališkovi jsou zemědělskou rodinou po generace a zatím si svůj „status“ drží neochvějně.
Radek Vališka v dobrém slova smyslu „dře“ od rána do večera, v zimě, v létě… Však se taky uprostřed našeho rozhovoru, takřka v půlce věty, najednou zvedl a odkráčel, prý že musí „umýt slepice“, dokud svítí slunce.
Hospodaří se svým mladším bratrem, zemědělským inženýrem. Má ženu a čtyři děti; tři syny v rozpětí sedmnáct až jedenáct let a nakonec sedmiletou „princezničku“.
V kuchyni s námi seděla a hovoru se účastnila i maminka pana Vališky. Kvůli vážným komplikacím po nevydařené operaci kyčelního kloubu se pohybuje jen s velkými potížemi, a jak sama říká, lepší to už bude sotva.
Díky mamince jsem mohla nahlédnout do Křížlického zrcadla, zažloutlého bulletinu z roku 1881, vydaného ke stoleté památce tolerančního patentu a připomínajícího počátky církve evangelické augsburského vyznání v tomto kraji.
V kostele při bohoslužbách má Radek Vališka už spoustu let ohlášky. Kurátor totiž hraje na varhany.

Tak jak je to s tou vaší zemědělskou tradicí?
Tady se hospodařilo odnepaměti! Na sedmi hektarech, se starým chlévem, dědeček s babičkou bydleli v chaloupce kryté doškami, tu dědeček stavěl v šestatřicátém roce. Tenhle dům pak postavil v padesátých letech. O stavbu jsme měli prý požádáno daleko dřív, ale nepovolili nám to.

To se muselo žádat?
No jistě. Ale na výboru byl přípis, ať nám nic nepovolují, dědeček byl označen za kulaka. Hospodařilo se pořád. V chlévě byl kůň, patnáct kusů dobytka… V roce 1975 pak tady to všechno přiřadili ke státnímu statku ve Vítkovicích. Do té doby jsme fungovali na svém.

No ale co v padesátých letech – copak vás nenutili jít do družstva?
Vyhrožovali. Prý že nás nevezmou do školy, samozřejmě jsme museli odevzdávat dávky – mléko, brambory. Maminčina sestra byla učitelka, kolikrát ta byla na okrese, i kvůli církvi… Ale tak strašné to tady zas nebylo. Víte proč? Protože tady, v těch kopcích, hospodařit není jednoduché. Ve Vítkovicích se založilo vůbec první družstvo v okrese, a ono se rozpadlo! Nešlo to, soudruzi to neutáhli. Když tu potom vznikl ten státní statek a my jsme měli velký chlév, udělali nám z něj teletník! Státní telata v našem chlévě! Přitom my jsme pro ta telata sušili naše seno!

Máte tady dvě domácnosti; jak se stalo, že jste takhle rozděleni?
Tady v tom domě bydlí teď už jen máma a můj bratr. Táta umřel před čtyřmi lety. Ale bývávalo nás tady sedm. Já jsem se v roce 1993 oženil, v tom druhém domě teď tedy žije má rodina, žena odtamtud pochází. Je to ve vsi, dole pod kostelem. No ale práci mám tady, chlévy, stroje, všechno. I děti tu mají vlastně takovou přestupní stanici, domů jdou až večer. I moje žena přes den bývá tady, vaří, pomůže taky mámě.

Jaká zvířata vůbec máte? A kolik?
Přes čtyřicet kusů dobytka. Býků je teď pět, ti jsou zvlášť, telata mají taky bydlení jinde.
A pak máme asi třicet slepic. Králíky jsme už zlikvidovali. A ještě je tu štěně, co si nedávno přivedl domů syn, a hodně koček.

A co pěstujete?
Kromě našich pozemků hospodaříme i na padesáti osmi hektarech pronajatých pozemků církevních. Pěstujeme všechny druhy obilí, ale prodá se jen málo, šrotujeme to a většina se zkrmí. A pak brambory – ty prodáváme, vozíme je i do školky.

Myslíte, že děti hospodářství převezmou?
Což o to, pracovití jsou. Někdo přece pokračovat musí. Nechali jsme tu už kus života; a já vím, že mi síly ubývají, za rok mi bude padesát; dvacet let dennodenně vstávat… Do chlíva ráno musíte. Večer taky. Když se má kráva k telení, jdete k ní v noci a už pak třeba neusnete.

A co vaše paní?
Ta táhne domácnosti v těch našich dvou domech.

Nebylo úplně snadné domluvit si s vámi čas naší schůzky, co všechno patří k těm vašim povinnostem?
Vstávám tak po půl šesté. Autem přejedu ten jeden kilometr z našeho domu sem a asi hodinu dělám s bratrem v chlévě. Předkrmit, vykydat, vyčistit, dojit, připravit další krmení…

To stihnete za hodinu?
Taky jsme pěkně zpocení! Někdo si myslí, že sedlák v zimě nemá co dělat. To není pravda, zas jde všechno hůř, musí se odklízet sníh a tak dále. Brácha pak odváží mléko do mlékárny a já jedu zpátky domů pro děti a jede se do školy. Ve Víchové vysadím dcerku, dole v Jilemnici rozvezu kluky. A v poledne znovu. To už se musím ptát – jak pro koho jet. Autobus je pryč, přece je tam nenechám hodinu a půl čekat. V té džungli, jaká tam dnes mezi dětmi je. Třeba včera jsem tam byl třikrát.

Sem vůbec žádný autobus z Jilemnice nejezdí?
Jede, ale málokdy. Dnes se to už vůbec nekoordinuje, škola končí a autobus zrovna odjede. Tohle řeknu naplno: za minulého režimu by si to nikdo nedovolil. Protože tím autobusem jezdily i děti funkcionářů!

Takže být tu dnes bez auta?
Úplný nesmysl! Jenže má žena se bojí jezdit, tak musím všechno já.
Když se vrátím, jdu zpátky do chlíva; navážet krmení, pak ty slepice, občas opravit nějaký stroj, do toho někdo přijde, něco potřebuje…

Co ale teprv v létě?!
Proto blahořečím Pánu Bohu, že máme taková děcka. Bez kluků si to vůbec neumím představit. Nejstarší si zapojí za traktor rotačky a jde sekat, to je už kolik let. Letos se to ale teprve legalizovalo, bylo mu sedmnáct, udělal si na traktor řidičák, do té doby jezdil načerno. Místní policajti to vědí.

Jedete někdy taky někam na prázdniny?
No to by mě rozesmálo.

Co roky neúrody? Jak moc jste závislí na počasí? Musíte s tím počítat?
Je to někdy horší, ale nikdy se nestala nějaká katastrofa. A vždycky nějakou zásobu máme. Uživíme se dobře. Kdybychom se neuživili, nemůžeme to dělat!

Co si myslíte o zemědělských dotacích z Evropské unie?
Tohle se možná někomu nebude líbit: dotace zrušit! Všechny! Jak budeš dělat, tak se budeš mít. Proč dotovat zemědělce? Ať dotují ten obchod, ty obchodníky, a budou to mít pod kontrolou.
Mléko prodáváme tady sousedům za dvanáct korun. Mlékárna nám dává za litr 7,50. No jo, ale za komunistů dávali třeba 3,50. To přece nehraje! Když rohlík stál třicet haléřů a dnes aspoň tři koruny? A tohle právě oni řeší těmi dotacemi, a to je hloupost.

Co vy jste vlastně dělal za školu?
Zemědělské učiliště – opravář zemědělských strojů, pak jsem dva roky chodil do Chvaletic na nástavbu po tom učilišti, tam jsem maturoval. Přitom jsem pracoval v tom družstvu, byl jsem tam od roku 1978 čtrnáct let, do roku 1992. To se mi stal dost ošklivý úraz – kolo od přívěsu mi přejelo přes nohu. Noha na kusy, otevřená zlomenina. Šest týdnů jsem ležel s nohou na špagátě. Špatně to srůstalo, marodil jsem dva roky. A to byl takový podstatný zlom v mém životě. Rozhodl jsem se z družstva odejít a začít sám s bratrem naplno.

„Podstatný zlom“ doslova, že? Kdo se tehdy staral místo vás?
Ještě náš otec; máma taky mohla, bratr se mezitím vrátil z vojny. Ale tenkrát jsme ještě neměli velké hospodářství.

A jak jste se tedy dostali na tu dnešní úroveň?
Přišly restituce a dostali jsme zpátky své pozemky.

Slyšela jsem, že jste prý darovali pozemek na kostel a pro hřbitov, je to tak?
To je moc dávno, to byl náš prapraprapředek Matěj Zelinka. Propůjčil stodolu evangelíkům, když se museli schovávat a měli tajné bohoslužby. A protože katolíci nechtěli evangelíkům povolit na jejich hřbitově ani pohřbívat, rozhodl se právě pro ten kostel a hřbitov pozemek darovat. Místo muselo být schované, odlehlé, ale jak je tam nádherně!

Vaše rodina se asi hlásí k evangelické víře odedávna, pravda?
Ano. Ale i u nás doma se to mění. Děti všeobecně určitě „odpadají“. My jsme do kostela museli, o tom se vůbec nediskutovalo. A já dnes vidím, že to bylo správně. Máma vždycky řekla – to vás nezabije, ta hodina vám nic neudělá. Dnes dětem vadí vstát a já tomu i rozumím, jsou za týden z té školy tak „dobité“ a pak mi řeknou – aspoň nás nech vyspat. Máma s chodítkem už taky nemůže, tak jdu většinou sám.

Vy vlastně chodit i musíte, když máte ohlášky.
Mám i klíč od kostela. A když se něco v kostele pokazí, přestane fungovat, volají vždycky mne. Taky jsem tady nablízku.

A pokud jde o tu vaši nekončící domácí šichtu, neříkáte si někdy – že já s tím radši nepraštím…?
To víte, když se něco nedaří… Člověk má všelijaké chvíle. Ale že bych opravdu uvažoval o tom, že přestaneme? To ne. Co jiného bychom dělali?

Ptala se Jana Plíšková