Český bratr 1/2013.

Daniel Havlíček, zemědělec, Ledce
Asi nejvíce svobodu, po které jsem jako narozený před listopadem 89 tolik toužil. Říká se, že sedlákem se člověk musí narodit. To je asi ten pocit, který vnímám při práci na poli – dobře se cítím, srdce je spokojené a duše volně dýchá. Mám rád vůni čerstvě obrácené země, když se oře.

Jan Chroust, hospodář, Jimramov
Zemědělství je podle mne nejhezčí a nejsvobodnější povolání. Je to do jisté míry dobrodružství, při kterém, ačkoli mohu být přesvědčen, že ho ovládám a rozumím jeho problematice, vždycky musím nakonec přiznat, že pod nebeskou střechou je vždy vrchním hospodářem sám Hospodin. Na důkaz mohu uvést, že moje rozhodnutí  např. v minulém roce o té či oné hnojařské záležitosti mohlo být naprosto správné a přineslo dobrý výsledek, letos se to samé ukázalo přinejmenším sporné, nebo špatné. Potvrzuje se tím i staré přísloví, že sedlák se celý život učí a nakonec umírá hloupý. Jsem velice rád, že mně toto povolání bylo předurčeno. Nikdy jsem ho nechtěl měnit a až dodnes mě činí spokojeným a šťastným. Musím dodat, že stejně posedlá je i moje životní partnerka. Naše větev Chroustů se zemědělstvím prokazatelně zabývá od roku 1578. Nová generace nás už vystřídala a doufám, že další dorůstá.

Miroslav Kadeřávek, zemědělec a varhaník, Věcov
První, co mě napadlo, je, že jsem stále v práci se svou manželkou, ale někdy to není jen klad. Vidím výsledky své práce – narozené jehně, sklizené pole či louku. Při své práci zemědělce vidím i Boží požehnání. Těší mě i pohled na moderní techniku, kterou máme. Rád vlastním věci a to se mi v zemědělství bohatě splnilo. Mám kladný vztah k majetku. Přesto doufám, že projdu uchem jehly. Jsem rád, že mám pokračovatele ve svém synovi.

Jindřich Klein, zemědělec a vinař, Nosislav
Nejvíce mám rád sklizeň obilí, brambor, kukuřice a hlavně sklizeň hroznů – vinobraní!

Josef Dvořák, chovatel dobytka, Telecí
Na své práci mám rád, že jsem stále ve styku s přírodou, mohu pracovat pod širým nebem, mám volnou pracovní dobu a jsem svým pánem. Velkou radost mám z narození mláďat.

Honza Chroust, zemědělec, Jimramov
Mám rád svobodné rozhodování a také smysluplnou a potřebnou činnost, což zemědělství je. Práce není jednotvárná, ale nemůže to dělat každý.

DaZ

Český bratr 12/2012.

Vánoce jsou poznamenané podivnou dvojznačností. Na jedné straně jsou to bezpochyby ústřední svátky celého roku. My křesťané sice protestujeme a upozorňujeme na to, že v centru naší víry jsou přece velikonoce a nikoli vánoce, avšak to je – cimrmanovsky řečeno – to jediné, co s vánočním monopolem můžeme dělat. A tak se nakonec i my přizpůsobujeme a o velikonocích už nám na slavení nějak nezbývají síly.

Na druhé straně ovšem pozoruji, že se dnes na vánoce upřímně těší snad už jen děti. Už někdy od října si lidé – vcelku oprávněně – stěžují na nezbytnou reklamní masáž, která z radostné události už dávno udělala jen výnosný obchod. Komercionalizace vánoc se pak stává vhodným terčem kritiky kazatelů, rozčarovaných z toho, že lidé ve svátečním shonu nestíhají zajít na bohoslužby.
Řada lidí očekává tyto svátky s obavou, že budou zase sami, bez svých blízkých, kteří buď zemřeli, nebo si na ně neudělají čas. Místo vánočního světla vstupuje do lidských srdcí tíseň. Ze všech stran přikazované veselení způsobuje pravý opak: smutek, nervozitu, pocit prázdnoty. Naštěstí vše na tomto světě má svůj konec, a tak i vánoční svátky nakonec vyšumí spolu se silvestrovským šampaňským, vystřídány rozčarováním, že opět dopadly jinak, než jsme si představovali.

Nechuť k rituálům
Vánoce jsou v naší kultuře možná posledním velkým rituálem. Rituály ovšem u nás mají dlouhodobě špatný zvuk. Příčin je celá řada. V euroamerické civilizaci souvisí ústup rituálů s celkovou individualizací života. Každý si chce svůj životní příběh utvářet svobodně a po svém; vadí nám, když nám někdo diktuje, co a jak máme dělat. Rituály naopak představují pevně daný řád, jsou založeny na opakování něčeho neměnného. Navíc jsou výrazem tradice vůči níž už málokdo pociťuje úctu, protože požadavkem doby je přece inovace a flexibilita.
Rituály připouštíme nanejvýš tehdy, když si je můžeme přizpůsobit vlastním potřebám, „ušít si je na míru“. Tím ovšem do jisté míry ztrácejí svou podstatu, protože je nutné je vždy znovu „vymýšlet“. Opakování úkonů, které kdysi dávno vymyslel někdo jiný a my už jim dokonce ani ve všech ohledech nerozumíme, pokládáme za neupřímné a neautentické. Rituály proto vnímáme jako cosi vnějšího, povrchního a zautomatizovaného. Ustáleným spojením „prázdný rituál“ se dnes dá s úspěchem pohanět jakékoli ritualizované jednání: evangelíci takto pohrdavě označují katolické obřady, nevěřící zase všechno křesťanské.

V postkomunistických zemích je ovšem odpor vůči rituálům zakořeněn ještě hlouběji. Máme zlé zkušenosti s masovými státními oslavami, které nebyly ničím jiným než demonstrací vládnoucí moci a ideologie. Staly se nástrojem, jak lidi zestejnit a připomenout jim, že jsou jen ovládané stádo, nerozlišená masa, která se poslušně podřizuje režimu. Zdá se, že do demokratické a pluralitní společnosti se (přinejmenším státní či celospolečenské) rituály moc nehodí. Pokud už něco společně slavíme, pak nejlépe spontánně, neorganizovaně, třeba návrat vítězných sportovců domů (mimochodem: právě v oblasti sportu množství rituálů se ještě uchovalo). Když k tomu připočteme – taktéž v komunismu přiživenou – nechuť se organizovat a být součástí institucí, nemůžeme se divit, že lidé ke své víře církev s jejími rituály nepotřebují.

V poslední době se ale ukazuje, že rituály zůstávají navzdory všemu trvalou součástí našeho lidství. Svoboda jedince, která je od dob osvícenství vynášena do nebes, má totiž také svou odvrácenou tvář: žijeme ve světě, který klade veliké, přetěžující nároky na naše rozhodování, na vlastní úsudek a improvizaci. Protože nic není pevně dáno, nemáme po ruce ani žádné modely chování, které by nám naše rozhodování usnadnily. Vše je dovoleno, ale my si nejsme jisti, co nám vlastně prospívá. Ve složitém a nepřehledném světě si nedokážeme udělat v každé chvíli vlastní kompetentní úsudek a odpovědně se rozhodnout. Narůstá volání po jasných a jednoduchých řešeních, která schopní manipulátoři samozřejmě mají ihned po ruce.

Probouzející se zájem
Proto rovněž pozorujeme probouzející se zájem o rituály, jež našemu jednání poskytují pevný rámec, a tak náš život „odlehčují“. Již od útlého věku nám pomáhají členit a rytmizovat čas (vzpomeňme jen na „uspávací“ rituály dětí!) a pomáhají přemostit přechody mezi různými obdobími. Klíčovou úlohu sehrávají rituály v životních krizích, například při smrti někoho blízkého. Stabilizují, orientují, poskytují slova tam, kde naše řeč selhává. Silné emoce jsou v nich usměrňovány tak, aby se staly snesitelnými a nepohltily nás. Ukazuje se tedy, že opakování, rutina a symbolické akty, které vypadají jako vnější reglementace života, vůbec nemusejí být vzdáleny vnitřnímu prožívání, nýbrž naopak k takové účasti zvou.

Společně prožitý čas naplní obsah rituálu
Jestliže se vánoce pro mnoho lidí staly jednou velkou zátěží, pak to možná svědčí o tom, že se jejich rituální dimenze vytratila. Dostaly se do zajetí nemilosrdného tlaku na výkon, prorůstajícího do všech oblastí našeho života. Zdá se, že uspokojivé prožití vánoc je podmíněno splněním mnoha povinností, z nichž ta nejtěžší je povinnost radovat se.
Myslím, že úkolem nás věřících nemusí být jen vysvětlovat našemu „pohanskému“ okolí, co že to vánoce vpravdě znamenají. Prozatím stačí, když jim za vším balastem bezduchého „musu“ pomůžeme znovu objevit vánoční rituály.
To neznamená romantický návrat k lití olova, ale především soustředění na to, co stmeluje a posiluje lidské společenství. Například rituál společného stolování, které se stalo v našich nabitých a individualizovaných programech malým zázrakem. Nejde tolik o to, co komu dáme, ale kolik času jsme schopni strávit spolu při různých zdánlivě neefektivních a bezúčelných činnostech, jako je třeba společné zdobení stromku, procházka nebo zpívání. Není nutné se na povel veselit, ale vyhledat toho, kdo je sám nebo ztrápený, a pozvat ho ke stolu. Je neobyčejně osvobodivé místo mytí oken navštívit někoho, komu jsme už dávno chtěli říci, že ho máme rádi, ale nějak k tomu nebyl čas nebo odvaha. Plný diář rozděluje, rituály spojují. A patří k nim třeba i návštěva půlnočních bohoslužeb. Nevysmívejme se „jednoročákům“. Možná nechápou, že vánoce jsou především svátky narození našeho jediného potěšení v životě a umírání, ale pokud si našli čas se chvíli ztišit, nic „užitečného“ nedělat a pobýt se svými blízkými, pak už o této radosti něco tuší.

Ondřej Kolář, farář v Praze-Kobylisích

Český bratr 12/2012.

Na letošním synodu evangelické církve v Berlíně, který se zabýval tématem reformace a hudba, profesor Christfried Brödel připomněl, že Martin Luther si vážil hudby – a to jakékoliv hudby, nejen církevní – a dával ji (podle příkladu krále Davida) na první místo po teologii: „Miluji hudbu, a nelíbí se mi blouznivci, co ji zatracují, protože: 1. je darem Božím a ne lidí; 2. rozveseluje lidské duše; 3. vyhání ďábla; 4. způsobuje nevinnou radost, přičemž tlumí hněv, touhu, zkroušenost; 5. panuje v časech pokoje… Proto chválím bavorského knížete, který hudbu podporuje. U nás v Sasku se zatím káže o zbraních a bombardech (kanónech).“

Luther popisuje jen pozitivní účinky hudby zřejmě proto, aby zdůraznil to dobré, co je v souladu s původním Božím stvořitelským záměrem. Že hudba může vyvolávat také negativní účinky a reakce (například závist či žárlivost), to víme nejen my, ale to dobře věděl i Luther. Proč o tom nepsal? Zřejmě neviděl smysl v psaní dlouhých traktátů o tom, v čem je hudba problematická, jak nemá být při bohoslužbách moc výrazná, nebo jak „ruší meditaci, směšuje světskou marnost s posvátným a kazí zlato božské pravdy“ (citát z výtky, kterou v letech 1707–08 farář v Mühlhausenu písemně sdělil místnímu kantorovi J. S. Bachovi).

Duchovní hudba sděluje poselství

Hudba je dar, se kterým máme zodpovědně zacházet, dát jí prostor a neplýtvat jí. Má zaznívat ve správný čas a na správném místě. O dobrou hudbu má každý církevní hudebník usilovat, hledat ji, toužit po ní, přemýšlet o ní, modlit se za ni. Komponování a muzicírování není nic jiného než tvořivá činnost, svobodné hraní s darem, který byl člověku dán. „Pro věřícího člověka se taková činnost stává uctivé a bohabojné přemítání nad Božím stvořitelským dílem“ (Peter Bubmann).
Člověk odpovídá na Boží jednání hudbou – v tom je veliké tajemství a také jistá legitimita. Hudba vyjadřuje dojmy, pocity, a také je ovlivňuje, umožňuje meditativní nebo extatické zkušenosti, může otevírat jiný svět než ten, který známe jako všední. Duchovní hudba je řeč, která sděluje nějaké poselství, zvěstuje, léčí a utěšuje, může otevírat nebeské dimenze, stává se preludiem věčného života, předjímá nebeskou radost. To je několik argumentů, které mají vést k porozumění mezi hudebníky a teology, aby se farář a kantor stali „spolupachateli“ dobré práce na vinici Páně, jak řekl Jean-Michel Sordet, člen synodní rady reformované církve ve švýcarském kantonu Vaud.
Varhanní lavice či sbormistrovský pult nekonkuruje kazatelně a farář nesoupeří s kantorem! Jde o dva úřady, které neprezentují sebe sama, ale jsou ve službách evangelia Ježíše Krista. To platí i v případě, kdy při bohoslužbách část shromáždění spontánně zatleská po varhanní skladbě či po zpěvu pěveckého sboru. I zde máme věci chápat v širším kontextu: potlesk následoval po hudbě, ovšem předtím zaznělo pěkné kázání, které potěšilo všechny přítomné včetně rodiny, která nedávno ztratila někoho blízkého. Kantor nepřipravuje hudbu do bohoslužeb kvůli potlesku, neboť ví, proč zpívá, komu zpívá (1. Bohu, 2. lidem, 3. svému nitru) a s kým zpívá: s milými lidmi (včetně tiché podpory andělů, kteří se často snaží jakýmsi zvláštním manévrem dolaďovat zakalený akord či nestabilní souhru, která by bez jejich akutní intervence skončila fiaskem). Pokud potlesk zazní při bohoslužbách (na kterémkoliv místě), je to projev toho, že v domě Páně je dnes až moc dobře, a na té dobré atmosféře má i farářova snaha samozřejmě veliký podíl.

Vánoční písně si chraňme

Evangelium se má hlásat slovy i tóny – v tom je obrovská šance. Dělání a provozování hudby má mít své pevné místo v církvi, vždyť pomáhá ke slavení, vede k usebrání, mnohdy může vést do stavu extatické radosti či mystického rozjímání, nebo také k pocitu předávkování až averze, což také někdy může nastat, když příliš často zpíváme tytéž církevní písně („zpívali jsme to tak často, že už to nesnáším“). Když se někdo něčím předávkuje, ta zkušenost jej negativně poznamená. Což se pak těžko napravuje. Proto má být „jídelníček hudebně-duchovní stravy“ pestrý a bohatý na živiny. Proto náš církevní repertoár má znít vitálně a věrohodně, aby nepůsobil jak „zvadlý salát, který leží týden v akci“. Proto mají znít vánoční písně, koledy, chorály, pastorely atd. v období vánočního či předvánočního času. K tomuto překrásnému druhu hudby, na který se kdysi křesťanské rodiny těšily nejvíc, a který nejraději zpívaly, máme mít jistý „ekologický“ a ochranný přístup. Zpívejme je v pravý čas!

Muzicírování vyžaduje jeden základní předpoklad: nemá se provozovat v neklidu. Když hudba zní, má být ticho, protože ona chce otevřít prostor k soustředění, k prožitku. Jakákoliv hudební kulisa (včetně tzv. preludování) je jen špatná náhražka, která moc nebaví ani toho, kdo hraje, ani toho, kdo to poslouchá. Jsem přesvědčen, že škodlivé účinky má i poslouchání reprodukované vánoční hudby v supermarketech. Proto zvažuji podat žádost Organizaci OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO), aby k dobru obecné kultury a k prospěchu zdraví zaměstnanců supermarketů, vydala doporučení, které by apelovalo na omezování přehrávání vánoční hudby v supermarketech. Tím by se možná zabránilo poškození nemateriálního kulturního dědictví – kam bezpochyby adventní a vánoční hudba různých národů patří.

Navzdory neklidu a ruchu

Ale je hudba. Tak zní název básnické sbírky Vladimíra Holana, která neobyčejným způsobem pojednává otázky vnitřního lidského údělu a zabývá se smyslem základních životních hodnot. Holanovo oblíbené slovo „ale“ chce vyznívat nadějně a vzdorovitě vůči všemu, co nás táhne dolů, co nás brzdí, co nás blokuje. Navzdory veškerému vnějšímu ruchu, který nás ohlušuje, navzdory různým stavům vnitřního neklidu či nesoustředění, které nás často otupují a zneklidňují, věřím, že Holanův výrok bezpochybně platí pro všechnu vánoční hudbu, která vychází z upřímných lidských srdcí, jež se radují z vánoc.

Ladislav Moravetz

Český bratr 12/2012.

Je známou věcí, že v ročním cyklu bohoslužebného roku jsou vánoce mladší sestrou starších velikonoc. Většinově se svátek Narození Páně slaví 25. prosince. Proč tento den? O tom existují dvě domněnky.

První vychází z toho, že ve starověkém Římě na tento den připadal svátek slunovratu (narození Nepřemožitelného Slunce), roku 274 zavedený jako veřejný svátek v celé tehdejší říši. Římský křesťanský sbor však (asi ve 4. století) překryl význam tohoto svátku ideou narození Krista – Slunce spravedlnosti, Světla světa (Mal 3,20; J 8,12).

Druhá domněnka kalkuluje datum 25. 12. jako devět měsíců po předpokládaném Ježíšově početí na jarní rovnodennost 25. 3., k čemuž se zase došlo úvahou, že o šest měsíců starší Jan Křtitel (L 1,26) byl počat na podzimní rovnodennost a narodil se o letním slunovratu. Ať tak či onak, systém slunečního kalendáře hrál při určení data Narození Páně rozhodující roli (na rozdíl od data Vzkříšení Páně, které se opírá o kalendář lunární, a je tedy svátkem pohyblivým). Z Říma se takto stanovené datum svátku rozšířilo po celém křesťanském Západě a posléze i v církvích východních. I východní (pravoslavné) církve totiž – s jednou výjimkou – přijaly toto datum jako Narození Páně, ale v těch, které se řídí odlišným (juliánským) kalendářem, objevuje se 25. prosinec až v lednu.

Ovšem vývoj ke svátku Narození Páně nebyl tak přímočarý. Místy se za klíčové datum pokládal počátek Ježíšova veřejného vystoupení, tj. jeho křest v Jordánu a prohlášení za Božího Syna (M 1,9nn). Tato událost se spojovala s 6. lednem. K tomuto dnu se však váže ještě svátek Zjevení Páně mudrcům (epifanias). A aby toho nebylo málo, ještě také vzpomínka na zázrak v Káně Galilejské, kde Ježíš „učinil počátek svých znamení“ (J 2,1–11). Tyto pokusy se nesoustřeďovaly na narození betlémského dítěte, nýbrž na počátek jeho činnosti jako Božího Syna.

To vše však v dalším vývoji nemělo již vliv na datování Narození Páně, ale ovlivnilo náplň tohoto svátku. Na Západě je rozpojeno Narození (25. 12.) a Zjevení mudrcům (6. 1.) ve dva svátky, Východ naopak spojuje Narození a Zjevení mudrcům (25. 12.) a na 6. 1. klade křest v Jordánu a zázrak v Káně.

Pro významnost vánoc svědčí i to, že svátek Narození je obklopen dvěma významnými obdobími. Předchází mu období adventu. Jeho původním pozadím (stejně jako v případě postního období předvelikonočního) byla příprava katechumenů ke křtu, který se uděloval také (zvláště na Východě) ve svátek Zjevení Páně. To dalo tomuto období (v průběhu dějin nestejně dlouhému, nyní na Západě zpravidla čtyřtýdennímu) ráz kající průpravy k nadcházejícímu svátku. Tento motiv však byl kombinován s motivem bdělého očekávání druhého příchodu Páně, takže advent má obsahově těžiska dvě.

Po svátku Narození přichází v římském kalendáři celý sváteční týden (tzv. oktáv). Končí prvním lednem, který je dnes v tomto kalendáři slavností Matky Boží Panny Marie (dříve a dosud v některých protestantských církvích: Jména Ježíš). Osmidenní oblouk se tak rozpíná od narozeného dítěte k jeho „chudičké matce“. Mezitím dává kalendář do liturgické paměti církve vstoupit mučednickým postavám: Štěpánovi, Janovi, zmordovaným dětem za Heroda („Mláďátek“). Jejich svátky jsou starého data; ve středověku byly tyto postavy významně nazývány „Kristova družina“. V evangelických církvích (kromě některých luterských) z nich zůstal jen prvomučedník Štěpán jako druhý vánoční svátek.

Způsoby slavení vánoc se v průběhu staletí vyvíjely s bohatým přispěním lidových emocí, jež oslavovaly zázračné narození božského miminka. Korekturou však stále byly texty Bible, které se ve vánoční bohoslužbě uplatňovaly. Ty rozšiřovaly obzor slavící obce od betlémské scény směrem dozadu, k prorockým zaslíbením Mesiáše – i směrem kupředu, k celé Ježíšově vykupitelské misi.

Pavel Filipi