Archiv pro rubriku: Téma

Rozhovor s policistou: O strachu, adrenalinu a víře

Český bratr 4/2013.

Ráda sleduji seriály z policejního prostředí. Fandím spravedlivým policistům, kteří neváhají nasadit vlastní život při pronásledování padoucha. Jak se člověk stane policistou a v čem se liší práce skutečného policisty od toho televizního, jsem se zeptala mladého policisty, říkejme mu třeba Petr.

Jak jste se k práci policisty dostal?
Před čtyřmi lety se objevila v médiích zpráva, že je policistů málo, tak jsem si podal k policii přihlášku. Říkal jsem si, že je to lepší práce, než když jsem dělal kuchaře. Můj táta je bývalý policista, tak jsem měl k policii trošku vztah.

Co všechno člověk musí splnit, aby se k policii dostal?
Adeptu musí být aspoň osmnáct let. Pak musí mít vzdělání – minimálně s maturitou. Poté je potřeba zvládnout menší vědomostní test, psychologické testy a rozhovor s psychologem. Pak se čeká na vyhodnocení. Když mi přišel dopis, že jsem prošel, tak jsem šel na další kolo – absolvovat tělesné testy. Běhal se kilometr na čas, pak člunkový běh (4×10 m mezi dvěma metami, pozn. red.). Dále jsme museli zvládnot celomotorické cviky a kliky. S těmi většinou měly problémy ženy. Museli jsme se vejít do výkonostních tabulek. A nakonec následovaly zdravotní testy a čekání na vyhodnocení. Celé to trvalo asi čtyři měsíce.

Jaké je rozdělení policie?
Městská policie a státní policie jsou úplně rozdílné složky. Řídí se podle jiných zákonů, mají nastavené jiné priority. Městská policie slouží proto, aby udržovala pořádek ve městě, což je hlavně parkování a hlídání přechodů a další dílčí akce. Státní policie řeší těžší případy: rvačky, rušení nočního klidu, domácí násilí, sebevraždy. Místní oddělení dělají mravenčí práci. Sbírají informace a posílají je kriminálce, která si je přebírá a pracuje s nimi dál. My chytáme malé ryby a oni si dají ty nitky dohromady a chytají velké ryby. Jednotka rychlého nasazení jezdí jen v omezeném případě, to když je někde nebezpečný pachatel, který může mít zbraň a je potřeba minimalizovat riziko.

Co všechno obnáší práce policisty?
Hodně administrativní činnosti. Minulý rok jsme potřebovali na administrativu v souvislosti s předvedením jednoho člověka asi hodinu a půl, tento rok jsou to už tři až čtyři hodiny. Zbytek směny trávíme v terénu. Já pracuji u pohotovostní motorizované jednotky (PMJ). Jezdíme na linku 158, to jsou naše hlavní úkoly. Dále sami vyhledáváme trestnou činnost, řešíme dopravu, například ty, kteří řídí pod vlivem omamných a psychotropních látek. Jezdíme na fotbalové a hokejové stadiony a na různé protestní akce. Pohotovostní motorizovaná jednotka musí být všude jako první a jako první pomoct lidem. Případy pak postupujeme místnímu oddělení, které je řeší dál.

V kolika lidech sloužíte?
Hlídka jezdí ve dvou, to je základ.  Když je hodně lidí a málo aut, jezdí se ve třech. Jsou určeni řidiči a pak jsou velitelé, kteří sedí vedle. Můžeme se ale i střídat. Já rád řídím.
Musí být náročné jezdit rychle ve velkém provozu.
Těch deset hodin za volantem je dost náročných. Dostávat se přes kolony tady v Praze za plného provozu je těžké. Řidiči se nedívají dozadu, když na ně člověk bliká, nereagují. Nezajímá je, že pospícháme, abychom někomu pomohli. Když lidé  pomoc sami nepotřebují, jsou strašně sobečtí. Jestliže je málo místa a není kam uhnout, je lepší přibrzdit anebo zastavit. Lidé by na to měli dávat větší pozor.

Co si myslíte, že je na vaší práci nejtěžší?
Psychický tlak. Po šichtě je člověk psychicky unavený. Máme různorodou práci. Nikdy nevíme, co nás čeká. Pokaždé musíme řešit úplně jinou situaci. Když jsou lidé v afektu nebo opilí, je to s nimi o to těžší. Psychika u policistů dělá hodně. Člověk se v této práci hodně změní.

Dá se proti takové změně bojovat?
U každého je to jiné. Dost pomáhá sport. Člověk si najde to, u čeho si odpočine. Já si sednu k počítači, zapnu si nějakou hru, pustím si televizi, udělám si čaj a odpočívám. Znám ale lidi, kteří prací žijí a místo toho, aby si odpočinuli od práce, jdou si zastřílet, jdou si zahrát paintball, více se zdokonalují. U policie jsou různorodí lidé, ale cíl máme všichni stejný.

Jezdíte k lidem kvůli domácímu násilí nebo za člověkem, který chce spáchat sebevraždu. Jak se dá naučit s takovými lidmi komunikovat?
Praxí. Měli jsme sice v přípravném půlročním kurzu psychologické semináře, jak s lidmi mluvit, abychom dokázali ze situace vytěžit co nejvíc informací, abychom uměli člověka utěšit, uklidnit. Praxe je úplně jiná. Člověk to zjistí hned, když přijde na ulici. A také od starších kolegů. Dříve jezdil nastupující policista jako zajíc se starými pardály a učil se od nich, přebíral jejich zkušenosti. Teď je policie omlazena a mladí nemají od koho brát zkušenosti. Já mám štěstí, že mám parťáka, který je u policie jedenáct let. Zkušenosti už má a já je od něho přebírám. Na některé věci člověk sám nepřijde, to mu musí někdo poradit.

Jezdíte k haváriím?
Když jde o ohrožení života, tak jezdíme úplně ke všemu. Také k přepadení banky, pošty. Když člověk zavolá na linku 158, nevyjíždíme, jsme stále v Praze. Systém funguje tak, že jede to nejbližší auto. Operační podle navigace (GPS) vidí, kdo je nejblíže a posílá ho na místo. Musí tam být během chvíle. Nejdelší dobu trvá vytěžení informací oznamovatele. Operátor píše informace do počítače a záznam odešle operačnímu důstojníkovi. Ten pak situaci vyhodnotí a rozhodne, kolik osob pošle a postupně nám cestou dává další informace. Například při přepadení banky se na začátku zjišťuje, kde to je, abychom tam byli co nejdřív. Pak se teprve zjišťuje, jak pachatel vypadal, jestli měl zbraň, kudy utíkal. Po Praze je mnoho kamer, kterými se operátor může podívat a třeba toho člověka přímo vidí, jak utíká, a nás pak navádí.

Nemáte strach?
Strach ne! Tam působí adrenalin. Strach si člověk uvědomí až potom. To jsem nejvíc pocítil při dvou situacích: při rvačce a při honičce, když jsme pronásledovali nějaká auta. Je zbytečné policistům ujíždět, protože to většinou dopadá špatně. Ti, kdo ujíždějí, udělají chybu, nabourají a zemřou.

Máte kurz sebeobrany?
V přípravném kurzu jsme měli sebeobranu, která vychází z taekwonda a z několika různých bojových umění. Každý měsíc máme velký výcvik. Jde o taktiku vcházení do budov, kde je nebezpečný pachatel, nebo máme sebeobranu, bojová umění a střeleckou přípravu. Pak máme pár menších výcviků dopoledních, kde dopilováváme, co je třeba. Na začátku praxe to člověk ale vidí jinak než po letech. Když jsem nastoupil, první rvačka byla pro mě psychicky velmi náročná. A teď přijdu a řeším situaci s přehledem. Člověk si zvykne. Podobně je to s mrtvými – první mrtvý, to je dost otřesný zážitek. Časem je člověk schopen si zvyknout i na zápach a sáhnout v rukavicích na mrtvé tělo. Minule jsme měli srážku člověka s vlakem. To není nic pěkného. Velká koule, změť kostí a kusy těla. Náš prvotní úkol je ale záchrana života. V autech vozíme defibrilátory, lékárničky. Jakmile někam přijedeme, tak se snažíme člověka udržovat při životě do té doby, než přijede lékař. Naše práce je všestranná, pomáháme lidem.

Co se vám na vaší práci líbí?
Baví mě, že je za mnou vidět nějaká práce. Když například chodím k soudům a vidím, že ti darebáci si trest zaslouží a jdou si sednout, nebo mají zákaz řídit automobil. Peníze hrají také roli. Na to, že je to rizikové povolání, moc dobře zaplacené není. Když jsem nastupoval, měl jsem peněz víc, než mám teď po několika letech a několika hodnostech. Je to tím, že patříme pod stát a protože se státu nedaří, nemůže se dařit ani nám.

Pomáhá vám při vaší práci víra?
Jsem ve víře začátečník. Pomáhá mi, když jdu do kostela a zamyslím se nad různými věcmi, poslouchám kázání. Uvolňuje to ducha a jsem víc v klidu. I lidé, se kterými se v církvi potkávám, působí blahodárně na moje bolístky. Při své práci se setkávám s různými lidmi. V jednu chvíli pomůžeme babičce, která by nám nejraději upekla buchtu. A pak se střetneme s člověkem, který na nás křičí, posílá nás někam a volá na nás inspekci.
Díváte se na filmy či seriály z policejního prostředí? Málo seriálů a filmů z policejního prostředí je pravdivých. Americké kriminálky jsou nadsazené. V životě to takhle nefunguje a ani fungovat nebude. Jeden český seriál, který se blíží k pravdě, je //Kriminálka Anděl//. Tam hrají i policisté. Dalo by se říci, že je to jako naše práce, i když občas něco producent přidal. Naše pražská kriminálka – „mordparta“, má stoprocentní úspěšnost ve vyhledávání zločinců, kteří vraždí.

Umírají policisté při výkonu?
Stává se to, ale málo. Je to jiné než třeba v Americe. Jsme v docela poklidné části světa, i když přibývá loupežných přepadení bank a lidé mají u sebe zbraň častěji. A leckdo má u sebe plynovku, plynovou pistoli, která je u nás povolena. Ale i obyčejný nůž dokáže zabít. Člověk si musí zachovat chladnou hlavu. Zákon nám ukládá, že máme šetřit život pachatele. I já jsem měl kolikrát v ruce zbraň. Nemířil jsem, ale tu zbraň si do ruky klidně vezmu. Lidé na to nejsou zvyklí a dívají se hned, co se děje. Působí to na jejich psychiku.

Ptala se Romana Čunderlíková

Křesťané v policejních složkách mají svou asociaci

Český bratr 4/2013.

Policisté v Kristových šlépějích.

Křesťanská policejní asociace je zásadně nepolitická organizace a z hlediska příslušnosti k církvím nadkonfesní, tedy stojí na ekumenickém základě. Jejím cílem je podpora profesní etiky svých členů a jejich pracovních kolegů, pomoc ostatním, péče o společenství a zvěstování evangelia.

Co si máme pod názvem asociace představit
Křesťanská policejní asociace (KPA) je občanským sdružením s působností na celém území České republiky. Je to nezávislá, nezisková, zájmová organizace profesního zaměření, která sdružuje muže a ženy především z řad Policie ČR, občanských zaměstnanců policie, středních a vyšších policejních škol a Policejní akademie ČR, s otevřeností pro ostatní pracovníky bezpečnostních sborů České republiky, kteří jsou členy křesťanských církví či křesťanské hodnoty vyznávají. Přesto, že KPA je výlučně křesťanské sdružení, má rovněž v úctě i všechny hledající a jiná náboženství, ve kterých lidé svobodně vyznávají svou víru.

Vznik asociace
Prvním krokem bylo v srpnu 2010 setkání křesťanů – policistů, kde se 27 přítomných rozhodlo vytvořit křesťanskou asociaci. V listopadu již policisté posíleni třemi bratry hasiči přemýšleli nad znakem, logem a podobou webových stránek vznikající organizace. V únoru 2011 dostaly konečnou podobu stanovy KPA, stejně jako žádost o registraci občanského sdružení, a v květnu se konala ustavující synoda za účasti 35 zakládajících bratrů a sester a mnoha hostů z české i zahraniční ekumeny.

Nejsme ve světě sami
V březnu 2012 byla Křesťanská policejní asociace přijata do mezinárodního společenství křesťanských policistů ICPF (International Christian Police Fellowship). Ve světě fungují i organizace policejních kaplanů či organizace pro etické vzdělávání policistů, do jejichž práce by se česká asociace také ráda zapojila.

Bohoslužba za bezpečí
Viditelnou činností asociace jsou pravidelné modlitební aktivity Bohoslužba za bezpečí, konané pravidelně každý třetí čtvrtek v měsíci v kostele Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého v Praze na Karlově a každý první čtvrtek v měsíci v kostele sv. Jana Křtitele Na Prádle v Praze 1.

Vedení KPA
Do vedení KPA byli zvoleni na ustavující synodě: prefekt – Jiří Laňka (římskokatolická církev), vikář – Rostislav Kotrč (Církev československá husitská), sekretář – Tibor Brečka (CČSH) a skriptor – Václav Kotlář (ŘK).
Na stránkách KPA www.kpacz.cz uvádí Jiří Laňka:„Vyprošujeme všem policistům a pracovníkům bezpečnostních sborů, stejně tak, jako našim kolegům v zahraničí, Boží požehnání. Ať nás Pán chrání na všech našich cestách, ať vede naše kroky správným směrem. Ať se ze své služby vracíme vždy v pořádku, ve zdraví a s čistým svědomím. Ať Pán chrání naše rodiny.“

DaZ

 

Otázka na tělo: Co vás přitahuje na detektivkách?

Český bratr 4/2013.

Vlasta Erdingerová, seniorátní kurátorka
Přitahuje mě napětí, taky přemýšlím nad motivy. A dobrá detektivka umí vtáhnout do děje tak, že člověk zapomene na vše kolem.

Jan Mamula, emeritní farář a šéfredaktor
Jde přece o pohádky pro dospělé s předvídatelným účinkem a zřetelným rozdělením rolí. Muži i ženy na straně zákona (och, jak jsou nám podobní!) bojují s padouchy obého pohlaví (och, jak jsou…!) až do zdárného vyřešení případu. V detektivkách jde totiž (stále ještě) o princip! Zlo je odhaleno a po zásluze potrestáno a i ten nejbrakovější autor si přitom musí dát práci s dvojznačností lidského charakteru. Jen nesmí moc přemoudřele tepat zlořády, daný žánr má především osvěžit mysl, bystřit pozorování a nabídnout dávku uvěřitelného dušezpytu.
Přiznávám ovšem, že pod vaší otázkou se mi dnes vybaví jen „kriminálka ta a ta“ z televize. Jež má ale vzácnou výhodu, neboť si přímo říká o to být sledována ve dvou. Vřele doporučuji jako manželský rituál. Šťavnatě glosovat děj, napovídat vyšetřujícím orgánům, přít se o možný tip na vraha, ukládat si do paměti zápletky, až jednou v důchodu začneme sami psát scénáře. A hlavně si v této situaci společně dopřávat maximální možnou míru laskavé sebeironie.

Ewa Jelinková, farářka
Ráda pozoruji to, co se děje kolem mne. Herkules Poirot s Sherlockem Holmesem mne od dětství učí, jak důležité jsou detaily. A zajímavé příběhy z knížek, filmů nebo detektivních seriálů jsou k tomu skvělou příručkou.

Alžběta Široká, teoložka
Napětí, tajemství, zkoumání všech stránek lidského nitra a potvrzení naděje, že zlo bude potrestáno.

Iva Benešová, bývalá tisková mluvčí
Už dávno nejsem milovnice detektivek jako kdysi. Vždycky mě ale fascinovaly mozkové závity osobnosti detektiva. Tak například vyšetřuje-li vraždu ve spolku lidí s vysokým IQ a musí určit jedno ze čtyř slov, které do skupiny nepatří – víra, hospodářství, vesnice, dřevo. (Rozluštění: do skupiny nepatří slovo dřevo. Proč? Protože se říká: helvetská víra, turecké hospodářství, španělská vesnice).

Marta Borská, kostelnice
Přitahuje mě zajímavá práce plná napětí, akce, objevování pořád dalších a dalších zajímavostí, a to vše v teple domova s knížkou v ruce.

DaZ

Rozhovor s Jarmilou Boreckou: Řemeslo bude mít zlaté dno

Český bratr 3/2013.

Jarmila Borecká (1958) měla klikatou cestu ke vzdělání. Vytoužené překladatelství několikrát nevyšlo, o učitelské angličtině zpočátku ani neuvažovala, protože se domnívala, že by ji, dceru z evangelické rodiny, stejně učit nenechali. Jednou se náhodou přes kamarádku dozvěděla, že k dálkovému studiu ještě berou, tak se přihlásila. Vystudovala dálkově angličtinu a češtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy při práci v knihovně. Dnes učí učně na odborném učilišti, studenty pedagogické fakulty a dospělé v jazykové škole. Je vdaná a má čtyři odrůstající děti.

 

Jaké to bylo studovat za socialismu angličtinu, když člověk věděl, že ho stejně do anglicky mluvící země nepustí?
Byl to můj zájem a říkala jsem si, že chci angličtinu studovat, i kdybych ji nikdy neměla používat v praxi. Pracovala jsem v knihovně a byla smířená s tím, že tam budu pracovat pořád a angličtinu budu mít jako koníčka. Po revoluci bylo najednou všechno jinak. O angličtinu začal být obrovský zájem, chtěl se ji učit každý. Nebýt revoluce, možná bych v té knihovně ještě byla.

Revoluce tě zastihla na mateřské dovolené?
Ano. Byla jsem s dětmi doma celkem dvanáct let, mezitím jsme se přestěhovali na vesnici, do Semonic. Bydlíme v bývalé evangelické škole vedle kostela a fary. A když jsem se po mateřské ohlížela po práci, potřebovali zrovna učitele angličtiny na středním odborném učilišti v sousední Jaroměři, a tak jsem tam nastoupila.

Jaké obory na učilišti v Jaroměři jsou?
Teď se jmenujeme střední škola řemeslná a máme obory: tesař, truhlář, kovář, podkovář a umělecký kovář, keramik. Skoro samí kluci. Já jsem třídní učitelka tesařů.

Kdysi jsem bývala také třídní tesařů. Pokud měli zájem o řemeslo, třeba když měli tátu tesaře, byli to bezvadní kluci a pracanti. Máš také takovou zkušenost?
Ano, mám. Ve třídě mám například žáka, který pomáhá v jedné firmě na stavbu roubenek. Je už starší, vyučil se tesařem a teď dělá další obor. A chce jít ještě na nástavbu a udělat si maturitu. Občas potřebuje na čtvrtek a pátek uvolnit, protože musí pracovat na stavbě roubenky. Tak co s ním? Omluvím mu to, protože vím, že se tam naučí víc než ve školní lavici. A takových kluků je ve třídě víc. Jsou fajn. Samozřejmě občas se vyskytne i nějaký ten problémový žák, ale to je ve všech školách.

Dostaneš se i k češtině?
Ano. Po revoluci jsem učila skoro výhradně angličtinu. Jak teď klesá počet žáků, mám to s češtinou tak půl na půl.

Jak s učni vycházíš?
Já myslím, že docela dobře. Mám podobně staré děti, tak se asi dokážu do žáků vcítit. Jednoho učně máme i doma, tak vím, která bije. Jak se takový kluk chová a jaký má přístup ke škole. Vyrostla jsem mezi lidmi pracujícími v zemědělství a myslím si, že rozumím lidem, kteří pracují rukama.

Dětí je čím dál méně, kdo má aspoň trojky jde na střední školu. Je o učební obory vůbec zájem?
Myslím, že zájem o řemeslo je. Pořád je ještě dost dětí, které na středních školách neobstojí. Druhým proudem zájemců jsou středoškoláci a i vysokoškoláci, kteří zůstanou bez práce, a než by šli na pracák, jdou se raději vyučit řemeslu. Nemusí už chodit na všeobecné předměty, ty už mají splněny, a chodí jen na odborné předměty a na praxi. To je trend, který se mi zdá docela dobrý. Ti kluci najdou pak mnohem lépe uplatnění.

Je to dobré řešení do budoucnosti?
Myslím, že ano. Mnozí absolventi všelijakých technických lyceí, ekonomických a podnikatelských oborů zjistili, že vyučit se řemeslu je lepší. Vyučený kuchař, tesař nebo zámečník má budoucnost. Starší generace řemeslníků odchází a dorostu je málo. Řemeslo bude mít brzo opravdu zlaté dno.

Snad na to přišli už i někteří rodiče, kteří mají u svého dítka za jediný cíl maturitu. Inteligentní a šikovný řemeslník je přitom pro své okolí  požehnáním.
Přesně tak. Doufám, že tímto směrem se bude vývoj učňovského školství ubírat. I mnoho problémových dětí najednou při řemesle vykvete. Přestanou být důležitá tvrdá a měkká i a někdo ocení, že je dítě šikovné a poradí si s prací.

Učíš také na univerzitě. Jaké je to tam?
Mám menší úvazek na katedře angličtiny Pedagogické fakulty Univerzity v Hradci Králové. Studenti angličtiny mají různé předměty – literaturu, fonetiku, dějiny a další, a také praktický jazyk. Je v tom anglická gramatika, cvičení a konverzace k tématům běžného života. To učím já.

To je asi dost jiné prostředí než na učilišti, ne?
To ano. Na učilišti je to jiná práce. Kdo to zažil, ví, o čem mluvím. Kluci se sice většinou zajímají o řemeslo, ale všeobecné předměty včetně cizího jazyka  je moc nebaví a učit se je nechtějí. Člověk je nutí k učení a někdy je taky vychovává, k tomu kontroluje, jestli jsou přezutí, jestli se neperou, nehází věci po zemi. Pak přijdu na pedagogickou fakultu a tam jsou všichni hodní, kultivovaní, motivovaní, učit se chtějí. Ráno mám hodiny na učilišti, odpoledne a k večeru jezdím za vysokoškoláky do Hradce. Práce s nimi – to je podvečerní balzám na duši.

A co jazykovka?
To je zase úplně něco jiného. Většinou starší lidé z různých oborů, kteří potřebují vylepšit angličtinu. Jsou milí, mají motivaci, mají toho většinou hodně, stojí je to spoustu námahy. Všechny skupiny mám ráda, ale tento typ výuky mě baví asi nejvíc.

Je známo, že mezi evangelíky moc učňovské mládeže není. Čím to může být?
Taky o tom často přemýšlím. Asi je to moc intelektuálské prostředí. Dřív tvořily evangelické sbory na venkově hlavně zemědělské rodiny, ale dnes to už neplatí.

Angažuješ se pro děti a mládež i jinak. Co je Milíčův dům v Jaroměři a jakou činnost vyvíjí?
Milíčův dům je středisko Diakonie ČCE, které vytváří preventivní programy pro školáky. Spolupracuje se všemi jaroměřskými školami, mezi nimi i s naší střední školou řemeslnou. Loni na podzim jsme měli hezkou oslavu 20. výročí založení střediska.

Jsi členkou osadního výboru v Semonicích. Co to je?
Semonice patří pod Jaroměř, jsme osada (i když ne indiánská). Není zde starosta, ale pro blaho obce pracuje takové malé zastupitelstvo, které se jmenuje osadní výbor.

Jsi ve staršovstvu semonického sboru, jsi předsedkyní představenstva Milíčova domu v Jaroměři, členkou osadního výboru, máš velkou rodinu. Jak to jde všechno dohromady?
Já nevím. Musí to jít, no. Na učitelském povolání se mi líbí určitá volnost a právě to, že je možné dělat ještě něco dalšího. Velkou výhodou jsou třeba prázdniny. Ve školním roce sice neexistuje možnost někam jet nebo se uvolnit, ale prázdniny jsou fajn. Léta jsem jezdívala vařit dětem na tábor. A ještě jedna věc: kantor je pořád mezi mladými. A to se mi líbí.

Rozhodně to nevypadá, že bys patřila k otráveným učitelkám, kterým jde jen o zvýšení platu.
Já jsem prostě ráda mezi lidmi a díky jim vidím smysluplnost své práce.

Ptala se Daniela Ženatá