Český bratr 5/2013.

Domnívám se, že otázku moci pojímá většinový proud českého protestantského myšlení jako ta liška z bajky. Která, když nemohla na hrozny na zdi dosáhnout, přesvědčila sama sebe: určitě jsou kyselé. Podobně si čeští protestanti jako celek na moc nikdy pořádně nesáhli.

Útlak a moc
Proto, když otevřete obvyklou protestantskou učebnici církevních dějin, můžete se dočíst, že od Konstantina přes Řehoře Velikého, Karla Velikého, Savonarolu a Kalvína to všichni dělali špatně. A špatně to samozřejmě bylo i v Byzanci a Kyjevě. A my to dobře víme, protože my jsme vždy byli ti pronásledovaní, ti utlačení. A nakonec nám z toho vychází, že pro církev je úplně nejlepší, když je (trochu) pronásledována, názor čerstvý i v naší církvi dnes.

Mám však za to, že takový názor stěží máme o co opřít. Myslím, že se často naplňuje ono „útlak i z moudrého udělá ztřeštěnce“. Tak už první církev pod tlakem pronásledování velmi zhrubla zevnitř. Exkomunikovala na roky či na celý život, což po staletích děsilo i poměrně přísného Jana Kalvína. Za Diokleciána téměř zanikla, když pod tvrdým pronásledováním houfně zrazovali i její biskupové; tato selhání jí pak pro změnu odcizila její radikálnější donatistickou polovinu. I Jednota bratrská vydává své nejlepší plody ve chvíli, kdy je jí umožněno existovat na hranici legality. Následné dlouhé období tajného evangelictví je bohaté na silné příběhy – méně však již, přiznejme si, na silné myšlenky a kulturní počiny. V době, kdy v protestantském Německu Bach skládá svou hudbu a v Novém světě puritáni dávají základ pozdějším Spojeným státům, je český protestant rád, když uchrání jednu dvě knížky – ke svému okolí se vymezuje negativně, v neděli nechodí do hospody a na tancovačku, sedí doma.Proto se stavím za myšlenku Ambrože, Augustina i hlavního proudu reformace 16. století: Na základě Starého Zákona je prvním úkolem krále chránit pravé náboženství. Cena za pronásledování je příliš velká a „A kdyby nebyly ty dny zkráceny, nebyl by spasen žádný člověk“. Za jejich učením stojí poznání, že moc nedovede fungovat čistě neutrálně, vždy staví ještě na nějakém vyšším principu. A že prostor „státní myšlenky“ nezůstává nikdy dlouho prázdný. Tolerance totiž skutečně znamená „trpění“. Kdo je v menšině, hlásá ji z důvod sebezáchovy – a jak ukázala krátká krutovláda novokřtěnců v Münsteru, opouští ji, když má moc pevně v rukou. Většina menšinu trpí z ekonomických důvodů, jako Josef II. u nás protestanty nebo muslimové na svém území křesťany a židy. I americké kolonie vznikaly jako konfesní státy, a jen neschopnost jedné z denominací získat převahu vedla nakonec k náboženské toleranci – původně navíc zamýšlené pouze pro protestanty.

Postoj veřejnosti
Sekulární většina u nás po první světové válce vedla nejdříve k vytlačení katolicismu z veřejného života (ale nikoliv k nárůstu protestantismu), později k postavení všech církví na hranici legality. A dnešní veřejnost rozhodně neprojevuje církvím pouhý nezájem; většinový postoj k církvi je negativní, i když se (zatím) omezuje pouze na verbální agresi. Na misijní práci církve nebo její náboženskou výchovu dětí pak veřejnost často nahlíží přímo jako na kriminální akt.

Rivalové stát a církev
Věc má ještě nejméně jednu vrstvu: z příběhu o Saulově oběti víme, že král nemá být knězem, z Ruska víme, že císař nemá být papežem. Když se z farářů stanou státní kaplani, mají stále možnost ovlivnit duchovní svět jedince; s hrubostí společenského uspořádání však jako jeho pevná součást nepohnou; poměry v tradičně pravoslavných zemích jsou tristní, tamní duchovní kultura přitom skýtá zajímavé poklady. Konečně i u nás můžeme sledovat rozpor mezi dodnes podnětnými knihami teologů, jejichž oddanost komunistické státní moci zároveň církvi ani společnosti nic dobrého nepřinesla.

Stát a církev mají být trochu rivalové – tak už Ambrož soupeřil s císařem, Kalvín zase s ženevským senátem. Na to ovšem církev potřebuje moc. Danou buď zákonem, ekonomickou silou anebo prostě nezanedbatelným počtem voličů v jejích řadách. Všechno vědět, ale nemoci nic ovlivnit, církvi dlouhodobě nesvědčí.

Tomáš Pavelka (foto: Vladimír Zikmund)

Český bratr 5/2013.

Ing. Pavla Friedrichová Sirůčková (1979) je starostkou Bukovky, malé obce na Pardubicku. Vystudovala Českou zemědělskou univerzitu v Praze, obor Zahradník. Jejím zájmem je příroda, zeleň a ekologie. Je vdaná a má tři malé děti. Starostuje tedy při rodičovské dovolené. To je ovšem možné jen s velkou podporou manžela i širší rodiny.

Úřední hodiny na obecním úřadě v Bukovce jsou ve středu od 16.30 do 18.30. Proč takto navečer?
V Bukovce byl vždycky takzvaný neuvolněný starosta, to znamená funkce, která se musí vykonávat po práci, ve volném čase. To zůstalo i po poslední volbě, takže já starostuju při rodičovské dovolené.

Jak dlouho tuto funkci vykonáváte a jak velká obec je Bukovka ?
Jsem ve funkci starostky třetím rokem. Bukovka má okolo čtyř set obyvatel, to se stále trošku mění s rozením a umíráním našich obyvatel. Asi osmdesát čísel má místní část Bukovka a pak je ještě místní část Habřinka, ta má asi 50 čísel popisných.

Zvolí-li občané do starostovského křesla evangeličku, myslíte, že to souvisí s protestantskou pracovitostí, důrazem na zodpovědnost a pravdu?
Nemyslím si, že by to u nás v obci takhle bylo. Viděla bych prozaičtější důvody. Bývalý starosta se nedostal při volbách do zastupitelstva, já jsem předtím byla místostarostka, tak to jaksi padlo na mě. Chtěli jsme po jedné paní ze zastupitelstva, aby funkci přijala, protože je starší a zkušenější. Ona učí na univerzitě a je vedoucí katedry. Starostování rozhodně vzít nechtěla, že by na ně neměla čas. Až teď, když vidím, kolik je to práce, chápu zpětně, že to nemohla a nechtěla vzít.

Máte zastání, když potřebujete něco zařizovat nebo držet na obci úřední hodiny?
Mám velkou podporu od manžela a od rodiny. Rodiče bydlí s námi v jednom domě a je domluvené, že v čase úředních hodin na obecním úřadě hlídá buďto manžel nebo moje maminka. Když je něco mimořádného, tak jdou děti se mnou, nebo někdo hlídá.

Respektují vás spoluobčané jako mladou ženu? Dovedu si představit, že mnozí sousedé jsou ve věku vašich rodičů a u piva ledacos vyřeší dřív, než vy se o tom dozvíte.
Místostarosta je v jejich věku, takže když starší spoluobčané potřebují něco řešit, a nechtějí jít za mnou, chodí za ním. Nevýhodou je, že ani já ani on nechodíme do hospody, abychom se dozvěděli, co tam někteří sousedé řeší, takže se mnohdy ani nedozvíme, co se jim nelíbí. Nebo až z druhé či třetí ruky. Většina obyvatel Bukovky ale chodí za mnou, když je něco potřeba.

Dodržujete striktně úřední hodiny, nebo řešíte s občany věci i třeba na návsi cestou z obchodu?
Většina lidí ví, kde bydlím, a klidně přijedou kdykoli k nám, když něco potřebují. Na vesnici to tak funguje. V úředních hodinách chodí spíše lidé vyřizovat kancelářské záležitosti, platit poplatky a podobně. Je to také čas, kdy se jednou za týden sejdeme s paní účetní, abychom si předaly doklady, a s panem místostarostou, abychom si rozdělili práci. Co kdo a kdy zařídí, co je hotové a jak dál.

Je dobré být v malé obci se všemi zadobře, nebo se občas vyplatí bouchnout pěstí do stolu?
Jsem člověk, který je nerad s druhými lidmi v konfliktu. To někdy vnímám jako problém. Nerada jsem s někým pohádaná, vnitřní napětí mi nedělá dobře. Takže moc neumím bouchnout do stolu a říct bude to podle mě a hotovo. Snažím se spíš o kompromisy.

Jak obec jako Bukovka získává peníze? Píšete žádosti o granty? Využíváte peníze z Evropské unie?
Snažíme se každý rok získat něco od kraje z Programu obnovy venkova. Z programu se dají financovat projekty na zlepšení infrastruktury a občanské vybavenosti. V posledních letech jsme vždy dostali dotaci sto tisíc, obec musí přidat dalších sto. Což nejsou nijak závratné peníze. Pořídili jsme nová okna na obecním úřadě, spravili střechu na hasičárně, vyměnilo se hygienické zařízení v kulturním domě. Z krajských peněz, které jsme dostali už několikrát za sebou, se podařilo postupně opravit velkou část vodovodu v obci. A doufám, že letos se podaří rekonstrukci celého vodovodu dokončit. Zatím jsme dostali asi pětkrát po jednom až dvou milionech. To by obec sama nikdy nezaplatila.
Několikrát jsme se snažili získat i nějaké evropské peníze na hřiště, rekonstrukci chodníků, nějakou zeleň. Ale to se zatím nepovedlo. Od Ministerstva životního prostředí jsme dostali dotaci na výsadbu stromů kolem obecních cest, takže jsme loni vysadili několik desítek ovocných stromů, samé původní odrůdy. To jsem moc ráda, díky mé profesi je obecní zeleň prioritou. A bez dotace by se asi peníze na zeleň nepodařilo prosadit.

Jak se daří obci hospodařit? Vyberete dost na daních? Žijí tu nějací významní podnikatelé?
Podnikatelů tady moc není, ale v Bukovce je málo nezaměstnaných. Takže z daní z příjmů fyzických osob nějaké peníze máme. Obecní rozpočet je kolem čtyř milionů, ale v tom nejsou jen daňové příjmy, ale i poplatky za vodu i popelnice.

Podpora rodiny je pro vás jako starostku důležitá. Cítíte i podporu zdejšího evangelického sboru?
O tom jsem nepřemýšlela. Vím, že obec podporuje sbor materiálně. Každý rok jde z rozpočtu něco na opravy bukovského evangelického kostela, který je dominantou obce. Staršovstvo to vítá, údržba kostela je samozřejmě nákladná. Rozhodně není nějaká rivalita mezi obcí a sborem. Ale o nějaké otevřené podpoře nevím. Někdy se cítím spíš trochu pod dozorem, protože řada lidí ze sboru bydlí v obci a vidí, co se dělá, nebo nedělá. Lidé mě znají od nedělní školy a spíš se vysloví, když se jim něco nelíbí. Například letos jsme museli v Habřince na návsi ořezat asi dvacet lip takzvaně na hlavu, úplně naholo. To bylo nářků! Přitom se nedalo nic jiného dělat, mohlo by dojít k vylamování větví a někoho by to mohlo zranit. Odkládala jsem ořezání lip co nejdéle, ale pokud již jednou došlo k redukci přirozené koruny stromu, jednou za tři až pět let se to prostě udělat musí. Někteří evangelíci mně to vyčetli.

Co byste jako starostka v Bukovce ještě ráda prosadila?
Ráda bych zrekonstruovala dobře a citlivě zeleň jak v Bukovce, tak v Habřince. Aby se pak nemuselo přistupovat k takovým radikálním řešením jako u lip na návsi v Habřince. A pořídila k tomu pár pěkných laviček, aby mohli lidé jen tak posedět. Popovídat si, jako spoluobčané se stmelit. Zdá se mi, že se lidé odcizují. Každý si žije víc pro sebe, vesnické společenství se pěstuje čím dál méně. Možná je to idealistická vize, ale já bych byla ráda, kdyby obec žila víc pospolitě.

Co byste vzkázala čtenářům Českého bratra?
Podpořte své komunální politiky a modlete se za ně! Není to lehká práce. Dokud jsem se do toho nenamočila, neuměla jsem si vůbec představit, co taková práce starosty obnáší. Pracuji pod velkým psychickým tlakem. Jako křesťanka cítím, že nebýt zázemí v rodině a toho, že věřím, že Hospodin se mnou je na všech cestách, tak bych tu práci nemohla dělat.

Ptala se Daniela Ženatá

Český bratr 5/2013.

Tomáš Ježek, ekonom a bývalý ministr
Celá 70. a 80. léta jsem přemýšlel, překládal a psal do různých periodik včetně samizdatových o tom, co by se mělo udělat, aby se u nás dalo žít svobodně a naše země začala konečně prosperovat. Když se v roce 1989 naskytla příležitost začít prakticky dělat to, co jsem měl vymyšlené a s přáteli tisíckrát prodiskutované, nebyla jiná volba, než vstoupit do politiky, protože opatření, která jsem měl v úmyslu podniknout, byla navýsost politická. Také dnešní doba by potřebovala dobré politiky, ale já už nemám dost sil, abych se do politiky znovu vrhnul. Kromě toho všichni ti, s nimiž se mi tak výborně spolupracovalo v 90. letech, z politiky odešli nebo už nežijí. Byl bych osamělý vlk a ten nic nezmůže.

Jan Sokol, filozof a prezidentský kandidát
Po listopadu 1989 to byla prostě občanská povinnost každého, koho o to spoluobčané požádali, a udělal bych to kdykoli znovu a rád.

Ruth Šormová, pracovnice v neziskových organizacích
Do politiky jsem vlastně vstoupila už před převratem v rámci angažmá v nezávislých iniciativách. Veřejné dění mě zajímalo a intenzivně jsem prožívala, že nemohu stát mimo. Vstup do oficiální politiky, Občanského fóra, parlamentu, Občanského hnutí… to všechno na sebe pak už jen přirozeně a logicky navazovalo. Doba byla hektická, lidé nadšení a já s nimi, byla to úžasná zkušenost. A měla jsem pocit, že je to smysluplné, že právě v politice mohu udělat to, co je v té chvíli důležité, navíc mě to hodně bavilo. V dnešní situaci bych do politiky vstupovala hodně opatrně, ovlivněna zkušeností uplynulých let. V současnosti nemám pocit, že bych zrovna v politice byla nejprospěšnější, snažím se dělat to, co umím, nejlíp jak dovedu, a to mi stačí. Takže ne, dneska mě lákají víc jiné věci, a smysl nacházím jinde. Ale kdyby šlo o zásadní přelom, o svobodu, tak bych neváhala a pustila se do toho zas, nemám vůči politice předsudky.

Petr Hejl, starosta Prahy-Suchdola
Po sametové revoluci to byla přece nutnost, nešlo jen cinkat klíči. Mé rozhodnutí jako občana angažovat se ve věcech veřejných ovlivnil především disident a náš prezident Václav Havel. A mé odhodlání evangelíka angažovat se ve věcech veřejných ovlivnil tehdejší farář v našem dejvickém sboru Miloš Rejchrt.Dnes bych se rozhodl stejně. Tehdy to byla velká výzva a zdá se, že nyní máme před sebou výzvu novou k nezkorumpované demokratické politice.

Mahulena Čejková, lékařka a bývalá synodní kurátorka
Vstoupila jsem do politiky ve čtyřiapadesáti letech, na prahu důchodu. Sametová revoluce pro mne znamenala výzvu: být při tom, pomoci, když jsme se dočkali. Ve chvíli svobody, ve kterou jsme už ani nedoufali. A druhá věc – byl to  vnitřní závazek, myšlenka na rodiče a prarodiče, kteří mě vychovali v lásce ke svobodě a demokracii; sami byli demokraté a svobody se nedožili.Dnes bych do politiky znovu nevstoupila. Ta jedinečná doba po listopadu 1989 se již nebude opakovat. Je na mladých, aby tuto zemi nasměrovali k občanské společnosti. Je to velmi obtížný úkol, ale je v něm i naděje.

Jiří Payne, jaderný fyzik a politik
V roce 1990 jsem docela přirozeně z kotelny přešel do parlamentu. Objevil jsem eleganci, s jakou se dá politika dělat. Znamená to hodně studovat, hodně přemýšlet. Když se podaří vymyslet fungující řešení, je to dobrý pocit, i když v politice se s nějakým vděkem počítat nedá. Dnes žijeme v nepolitické politice: cynicky se obchoduje s mocí bez jakékoli filozofie. Po dvanáctileté pauze bez politiky bych se znovu rozhodnul jít dělat opravdovou politiku.

DaZ

Český bratr 4/2013.

Proč nemáš policistu rád? On svou práci snad mít rád může…?

Pokyn zní jasně: „Podřiďte se kvůli Pánu každému lidskému zřízení… těm, které posílá trestat zločince… taková je přece vůle Boží.” 1Pt 2,13–15a. Už první vyprávění o lidských osudech, jak je známe z 1. knihy Mojžíšovy, představují Boha jako někoho, kdo vyšetřuje a řeší zločin. Je tu jasná kriminální zápletka: právní rámec zahrady rajské, zákonné vymezení zakazující požití ovoce stromu poznání dobrého a zlého, přestoupení, vyšetřování, trest. Právo je tu božského původu. Dokonce u všech národů od prastarých šamanských dob. Právo je danost, je ale i darem, který si je třeba chránit. Ochrana práva se pojí s náboženským nadšením. Postupem času se vyvíjí spravedlnost jako nejvyšší cíl každého zřízení shůry, zřízení, které má zajišťovat stálost a bezpečí státu a života v něm.

Právo a bezpečí ve Starém zákoně
Ve starém Izraeli má Bůh osobní zájem na bezpečí a právu. Jde o udržení izraelského společenství v oddělenosti jako Hospodinem vyhrazené elitní jednotky, kterou si vyvolil pro sebe, aby jí velel. Oni svého velitele milovali, pokud šlo všechno, jak mělo. Spojení bylo ustanovené a udržované na základě bohoslužby ve Stanu setkávání. Lévijci byli strážní.

Spravedlnost v Novém zákoně
Evangelia by snad na někoho mohla působit pacifisticky, ale podíváme-li se na Ježíšovo učení zblízka, na jeho prozíravost, zvláště na jeho podobenství a symboliku, docházíme k závěru, že Ježíš pacifistou nebyl. Proklel neplodný fíkovník, král v jeho podobenství počítá sílu vojska, když uvažuje o válečném tažení, jiní jeho králové trestají bezpráví a neposlušnost, v jednom případě majitel vinice vrahy sám potrestá smrtí. Učedníci si v jednu chvíli shánějí meče. Právě setník pod křížem uvěří, že Ježíš byl opravdu Syn Boží. Ani apoštolové nebyli pacifisté. Viz úvodní citát aj.  Andělé tvoří ozbrojené složky ještě ve Zjevení Janově.

Vytrácení práva a spravedlnosti v současnosti
V křesťaském náboženství a křesťanské Evropě ještě středověké se právo, spravedlnost a fyzická síla nevylučovaly s duchovní výzvou a naopak. Teprve v novověku a zvláště v prostředí evropském se duchovní výzva práva a spravedlnosti z běžného povědomí vytrácí. Z víry se stává život v soukromí. Státní byrokratické mechanismy božskou podstatu práva jako by zcela vymazaly. Ale hrozí tu pak vážné nebezpečí: právo zbavené duchovního přesahu se nutně vzdaluje spravedlnosti a slouží jen klientům. Zákony České republiky už dnes mluví, jak víme,  jasně o duchovní neutralitě. Ukládají příslušníkům policejního sboru neovlivňovat výkon služby náboženským přesvědčením. Stát se přímo odmítá nechat ovlivňovat duchovními principy v rámci svého fungování. (Zákon č. 3/2002 Sb.§ 4/2; č. 361/2003 Sb. § 45/1g) Duchovno se proto u policie nenosí. Prý zdržuje, rozptyluje, paralyzuje. Prý deformuje objektivní pohled a vede k zaujatosti.

Policie bez ducha?
Pravda je, že policista musí být bezohledný, tvrdý, cílevědomý střelec. Ale právě proto potřebuje absolutní měřítka, nikoliv jen relativní. Kdyby jen relativizoval, přišel by o cílevědomost a rozhodnost. Jen by přešlapoval na místě, chodil by okolo kaše, ztratil by žebříček hodnot, což by vedlo k lenosti a ochablosti. Ztratil by dynamiku – akceschopnost.
V 90. letech proběhla tiskem zpráva o případu sexuálně podníceného kanibalismu v sousedním Německu. Oběť s požitím svého těla souhlasila, načež spáchala sebevraždu. Zločin kanibala spiklence prý ale nebylo možné odsoudit. Šlo údajně jen o zhanobení ostatků lidského těla. Troufám si tvrdit, že v normální společnosti by kanibal v Evropě nežil na svobodě ani hodinu. Ale ještě dnes nabádá služební manuál Policie ČR policistu, aby se nedal znechutit četnými případy, kdy se díky nedokonalosti právního systému darebák vyhne spravedlivému trestu. Že by pozůstatek tradičně duchovního rozměru služby? Neslyšíme však už jen ozvěnu umlkající? Vážně se z policistů nestanou jen námezdní dělníci sloužící klientům?

Zlo a konflikt je denním chlebem policisty
Jaká je každodenní zkušenost čestného policisty? Bojuji se zlem. Boj se zlem nikdy nevyhraji, ale nikdy s ním nesmíme přestat. Nesmím prohrát. Pracuji, vždy však také sloužím. K mé práci je přidaná hodnota, kterou peníze nevyčíslí, jinak bych ji nemohl dělat. Podstupuji riziko ohrožení života. Nikdy nevěřím někomu něco jenom proto, že mi to říká. Bohužel se s tím vším musí potýkat i moje manželka. Mé zaměstnání je tedy náročné. Pomáhám, ale znám také postoj veliké části veřejnosti k uniformě. Podstatou mé práce je konflikt. Přirozené by bylo se konfliktům vyhýbat. Je to něco nelidského. Já tomu ale musím čelit. Vyhledávat zlo, řešit ho, nesmím před ním zavírat oči. Nejde jen o to něco vybojovat, někde zvítězit. U mne jde o něco horšího: chytit a dohnat někoho k trestu a nechat při tom oběť neodškodněnou. Následky, nenapravitelné následky.

Křesťan policistou?
Křesťanská policejní asociace (KPA) založená v roce 2011 sdružuje několik desítek policistů, kteří vyznávají křesťanskou víru. Snaží se řešit rozpor, do kterého se policista v soukromí nutně dostává. Většina kolegů ho nechápe a nechápe ho často ani manželka, někdy ani vlastní děti. Ale vědí, že táta, který se chodí modlit do kostela a vede k tomu i je, je statečný, chrabrý, vytrvalý, osvědčil se a přes všechen nikdy nekončící boj se zlem má naději (srv. Ř 5,1–5).

Adam Balcar