Český bratr 6/2013.

Jan Lata

vystudoval práva na Právnické fakultě UK v Praze a teologii křesťanských tradic na ETF UK v Praze. Pracoval na Nejvyšším soudě a Ústavním soudě. V současnosti působí jako státní zástupce v Brně. Je katolík, ale i člen Evangelické liturgické iniciativy Coena.

Honzo, pracuješ v současnosti jako státní zástupce. Můžeš více přiblížit náplň práce prokurátora a kauzy, které řešíš?
Tak prokurátory již bohužel od roku 1994 nemáme, jen ty státní zástupce. Mně se označení prokurátor líbí, je úderné a nemusel bych nikomu složitě vysvětlovat, koho vlastně zastupuji. Jakkoliv má negativní konotace z doby minulé, existuje v řadě evropských zemí (včetně Slovenska) prokuratura a ne státní zastupitelství. Ale k tvé otázce; státní zástupce je výlučným žalobcem v trestních věcech, jen on rozhoduje, kdo bude obžalován pro spáchání trestného činu. Z toho vyplývají dva hlavní úkoly. První je dozor nad činností policie v přípravném řízení (v prověřování a v následném stíhání konkrétní osoby). Garantuje, že policie postupuje podle zákona, že provádí důkazy, které budou použitelné před soudem, může jí dávat pokyny k dalšímu průběhu vyšetřování apod. A poté, co policie svoji práci skončí, rozhodne, zda je namístě věc obžalovat či zastavit a v prvém případě zastupuje obžalobu u soudu, vůči jehož rozhodnutí může podat odvolání. A ještě k náplni mé práce. Dříve jsem působil na Městském státním zastupitelství v Brně, kde jsem řešil obecnou kriminalitu se specializací na drogovou trestnou činnost, trestné činy z nenávisti nebo sériovou majetkovou trestnou činnost (krádeže aut). Od loňského roku jsem na Nejvyšším státním zastupitelství, kde mám zjednodušeně řečeno na starosti dohled nad nižšími stupni státních zastupitelství.
Před svým nástupem do státního zastupitelství jsi pracoval i na nejvyšších soudních instancích. Jak vnímáš odlišnost postavení soudce a státního zástupce?
Předesílám, že jsem na Nejvyšším i Ústavním soudu působil jako asistent soudce, což pro mě byla neocenitelná zkušenost. Státní zástupci a soudci toho mají víc společného než odlišného. Na výkon jejich funkcí jsou obdobné požadavky: právnické vzdělání, praxe, odborné zkoušky; musí se zdržet všeho, co by narušovalo jejich nezávislost; zbaveni taláru mohou být jen v kárném řízení apod. Soudce nicméně na rozdíl od státního zástupce finálně rozhoduje o vině a trestu. Úkol státního zástupce je však neméně významný: musí „připravit kauzu“, tj. obstarat přesvědčivé a použitelné důkazy, prověřit obhajobu obviněného apod. Pokud je věc v přípravném řízení dobře zpracována a na soud předložena takříkajíc na stříbrném podnose, má soudce snadnou roli. Naopak při zpackaném přípravném řízení sebelepší soudce bič, v podobě odsuzujícího rozsudku, neuplete.

Vystudoval jsi i teologii. Jaký přínos může mít teologie pro kariéru právníka?
Spíš má přínos pro moji „kariéru křesťana“. Ke studiu práv jsem do určité míry přistupoval jako k vyučení se řemeslu, které mě bude živit, zatímco studium teologie bylo cosi na první pohled neužitečného, co mě však značně obohatilo. Jako konvertita jsem některé věci viděl jednoznačně (a zjednodušeně) a studium teologie mé čerstvě nabité jistoty narušilo a rozšířilo úhel pohledu. Institut ekumenických studií, které obor Teologie křesťanských tradic zabezpečuje, je i společenstvím křesťanů různých denominací, kteří se společně modlí, slaví a sdílejí svoji víru. A obohacení pro kariéru právníka? Možná na rozdíl od kolegů navrhuji v některých případech o něco mírnější tresty.

Jaký je tvůj názor na amnestii obecně a konkrétní případ z „dílny“ prezidenta Klause?
Amnestii pokládám za zcela mimořádný institut, který by se měl uplatnit při zásadních společenských změnách, které 1. 1. 2013 zjevně nenastaly. Největší kritiku vzbudil ale čl. II amnestie, týkající se údajně dlouho trvajících kauz. Řada poškozených tak de facto ztratila možnost dočkat se odškodnění, neboť šance na úspěšné uplatnění nároků v civilním řízení postupem času razantně klesá. Důvody amnestie jsou pro mne záhadou, leč nezbývá mi než ji respektovat. U omilostněných ani amnestovaných jsem nezaznamenal lítost či snahu odčinit trestný čin, a to ani před ani po udělení milosti či amnestie. Teologický pojem milosti pokládám za zásadně odlišný od právního institutu milosti coby oprávnění prezidenta republiky.

Vraťme se na závěr k tvým soukromým aktivitám v evangelické liturgické iniciativě a v politice. Pokud vím, tak se angažuješ ve Straně zelených. Nejde o střet zájmů? Může být státní zástupce politicky aktivní?
Zákon státnímu zástupci členství v polické straně nezakazuje. Musí se samozřejmě vystříhat všeho, co by mohlo vyvolat pochybnosti o jeho nestrannosti v konkrétní kauze, což ale neznamená, že by měl sedět v klášteře. K zeleným jsem vstoupil dávno předtím, než jsem byl jmenován státním zástupcem, a to z přesvědčení, že jen daleko větší angažovanost občanů může naši politiku změnit k lepšímu. Poté, co jsem se stal řadovým žalobcem na okresním státním zastupitelství a řešil běžnou kriminalitu, jsem neviděl důvod, proč členství ukončit. Pracoval jsem nicméně pouze uvnitř strany v různých komisích apod. a nikdy jsem jménem politické strany nevystupoval. Po přeložení na Nejvyšší státní zastupitelství jsem si vyhodnotil, že by mé členství v politické straně mohlo být vnímáno kontroverzně, a proto jsem ze strany vystoupil.

Jako katolík se léta zapojuješ do aktivit liturgické iniciativy v evangelické církvi. Co to pro tebe znamená? Myslíš, že může být tvůj ekumenický nadhled přínosem pro liturgickou obnovu v ČCE? Nebo naopak, jak někteří tvrdí, jen potvrzuješ předpoklad, že Coena se jen snaží o „pokatoličtění“ reformované liturgie, která žádnou reformu nepotřebuje?
Jak už jsem uvedl shora, jsem konvertita. S žitým křesťanstvím jsem se poprvé sblížil na přelomu střední a vysoké školy ve sboru ČCE v Brně Židenicích u faráře Kašpara, kterému jsem dodnes vděčný za jeho nenásilné uvádění do církve. Po odchodu na vysokou školu do Prahy jsem však byl „lapen Halíkem“ a pokřtěn v katolické církvi. V ČCE mám nadále řadu dobrých přátel, zejména si však cením koncentrovanosti evangelíků na základ křesťanské zvěsti: narození, smrt a vzkříšení Ježíše Krista. U katolíků naopak někdy cítím, že jsou od těchto pokladů víry rozptylováni různými formami lidové zbožnosti, vírou v soukromá zjevení, vědomím vlastní výlučnosti apod. Jedním z důvodů, proč jsem se rozhodl pro křest v katolické a ne v evangelické církvi, byla právě převládající podoba bohoslužeb v ČCE, které slovy Miloše Rejchrta občas připomínají přednášku proloženou zpěvy. Rozhodně si nemyslím, že by evangelíci měli bezduše převzít katolickou mši, ale slavení nedělní bohoslužby bez večeře Páně je jednoduše deficitní (pro změnu cituji prof. Filipiho). Coena je tak pro mě platformou, která spojuje, co je mně na obou denominacích drahé. Navíc je pro mne coby otce tří malých dětí krajně osvěžující účastnit se setkání, kde se mohu modlit, teologicky vzdělat a v neposlední řadě pobýt s kamarády.

Ptal se Jan Kirschner

Český bratr 6/2013.

Již druhé volební období působíme s manželem ve funkci přísedících v senátu krajského soudu. Přísedící existují u soudů okresních a krajských. Přísedící je členem senátu v první instanci, za komunistů se říkalo „soudce z lidu“. V řízení před soudem rozhoduje senát nebo samosoudce. U okresních soudů jsou přísedící  voleni obecními zastupitelstvy z příslušného obvodu soudu, u krajských soudů pak krajskými zastupitelstvy.

Senát krajského soudu je tvořen předsedou senátu profesionálem a dvěma přísedícími, jestliže rozhoduje jako soud prvního stupně v trestních věcech. V ostatních věcech rozhoduje soud buď samosoudcem, nebo v senátech složených ze soudců-profesionálů.

Na počátku stála osobní výzva jednoho člena zastupitelstva. Když jsme s kandidaturou souhlasili, mohli jsme být krajským zastupitelstvem zvoleni. Působíme u trestního senátu, kde se rozhodují v prvém stupni případy s návrhem odsouzení na pět let nepodmíněně a výše. Můj první soud byla vražda, u které byl jasný pachatel, šlo o posouzení příčetnosti. Velmi zajímavé bylo sledovat myšlenkové postupy soudce, práce s psychologií a bezpochyby jeho vlastní zkušenosti. Vidět pachatele plačícího v soudní síni není pro každého. Překvapivou zkušeností pro manžela bylo, když jej soudkyně vyzvala k vedení výslechu, který se týkal otázek přímo z jeho oboru.

Obecně jsou nejtěžší případy z oblastní hospodářské kriminality. Dobře a rychle se soudí vraždy, i když to je  také pro senát právně náročné. V televizi vše vypadá lépe, i po detektivce se spí příjemněji než po hlavním líčení.

Jaký má tato práce přínos? Rozhodně je pomocí soudci toužícímu po laickém prvku při nelehké rozhodovací roli – pohled jiných profesí a životních zkušeností. Názor zrušit přísedící úplně nesdílíme. Myslíme si, že vše nestojí na odbornosti soudce. I soudci jsou jenom lidé. Samozřejmě lépe vědí jak soudní jednání řídit, ale když dojde k neveřejnému hlasování, většinou rádi slyší laický hlas. Při hlasování se má vyjádřit nejprve mladší přísedící, pak starší a teprve pak soudce.

Převážně se soudí před prázdnou síní nebo s novináři, kteří jsou zde často jen kvůli zajímavým snímkům a chtějí především jednoduché informace k bulvárním zprávám. Máme zkušenost, že když jednání navštíví studenti, začnou se více zajímat o činnost soudů a kladou si nejrůznější otázky kolem (ne)spravedlnosti. Rozhodování soudů je činnost s přísným formalismem, snad až pedantským. Má to ale dobré důvody. Vidíme, jak se práce soudu liší od jednání, která známe třeba ze svých profesí. Máme ale za to, že bychom měli na pravidla preventivně více dbát. Příliš rozšířené porušování i jednoduchých pravidel, protože je jich moc a všechno se zvládne tak nějak „po sousedsku“, není dlouhodobě dobré. Zejména když se jedná o peníze. Naši předkové tu moudrost měli a my se musíme k jejich zkušenostem vracet.

Hana a Vladimír Svobodovi

Český bratr 6/2013.

Každou neděli vyznáváme své hříchy. Pokud pro nás vyznání vin není prázdným slovem, pak si o sobě neděláme iluze a nepřekvapí nás, že se také mezi námi v církvi dějí nepěkné věci.

Pokud jde o přečiny trestné i z obecného společenského hlediska (např. zpronevěru finančních prostředků či domácí násilí), musíme splnit ohlašovací povinnost a obrátit se na příslušné orgány.

Pokud jde o provinění vůči našim církevním pravidlům (např. lež, pomluvu, zneužití funkce), musíme se s nimi vypořádat sami. Péče o nápravu těchto neřádností je svěřena předně staršovstvu. Pokud je provinilcem presbyter či kazatel, měl by vzniklý problém řešit nejprve senior. Teprve když jeho intervence nevede k nápravě, je možno se obrátit na pastýřskou radu, která je zvláštním orgánem církve, pověřeným řešit selhání a konflikty v církvi. O činnosti a pravomocích pastýřských rad se můžete vše dozvědět na http://www.evangnet.cz/cce/czr/rps.html.
Mé dosavadní zkušenosti z církevní pastýřské rady mne vedou k úvahám, zda a nakolik jsme ve sborech schopni si všimnout projevů arogance, manipulace a ponižování a včas a účinně jim čelit. Jsme často naivní? Lhostejní? Jsou presbyteři a faráři nevýrazné osobnosti? Nemají dostatečné sebevědomí ani přirozenou autoritu? Jsme prostě jen součástí společnosti, která je tolerantní vůči neomalenosti, neuznává autority, ale servilně se ohýbá jen před hrubou silou a mocí?

Řada podání z těch, která přicházejí do pastýřské rady, nesplňuje základní podmínky – smí je podat jen starší nebo kazatel či církevní orgán poté, co běžné prostředky nápravy selhaly. Někdy v tom vidím alibismus, kdy se stěžovatel chce vyhnout nepříjemnému rozhovoru ve vlastním sboru, jindy je za tím zřejmě zoufalství, kdy stěžovatel naráží na neochotu starších, kteří by měli viníka vyslechnout a náležitě reagovat. Často mám dojem, že ti, kdo jsou spíše těmi napadenými a slabšími v konfliktu, se neodvažují nebo nechtějí ozvat, zatímco ti, kdo potíže působí, se ještě snaží získat na svou stranu autoritu pastýřské rady, která má k dispozici i jisté kázeňské prostředky.

Pastýřská rada není soud. Nemá k ruce výkonný aparát. Její členové nejsou školeni ve vedení výslechů ani v právních analýzách. Přesto myslím, že může hodně pomoci. Má možnost se vyjádřit diferencovaně ke každému z účastníků konfliktu osobně. Její názor, jakožto kolektivního orgánu, který vidí věci nezaujatě a z odstupu a za nímž stojí autorita příslušného shromáždění (konventu, resp. synodu), má přece jen svou váhu. Možná, že leckdo, kdo po léta zneužíval laskavosti a vstřícnosti křesťanského společenství, poprvé uslyší kritické slovo na svou adresu právě od pastýřské rady.

Proti rozhodnutí pastýřské rady je vždy možnost odvolání, ale tyto možnosti nejsou nekonečné. Myslím, že je to dobře. S plným vědomím toho, že veškerá naše lidská spravedlnost zůstává nedokonalá, tvrdím, že jasně ukončit projednávaný konflikt je moudré. Zdá se totiž, že někteří nesnadno přijímají jakékoli rozhodnutí, které neodpovídá jejich očekávání. V tom případě však přetrvávající pocity křivdy je asi třeba řešit osobní pastorační péčí spíše než dalším kolem stížností.

Pavel Pokorný

Český bratr 6/2013.

Pavel Keřkovský, učitel etiky na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy
Žádné. Zpřísněním se nic nevyřeší. Nevěřím na tzv. výchovnou funkci trestů, ani na odstrašující účinek trestu smrti. Trest pouze na čas něčemu zabrání a zamezuje. Neproměňuje však člověka, a o to u spravedlnosti jde. Horizontem spravedlnosti není trest, ale proměna a odpuštění.

Jarmila Borecká, učitelka a presbyterka
Zdá se mi, že někteří citliví delikventi neunesou vinu a potrestají se sami (útěk, sebevražda) a ti méně citliví možná ani trest vězněním nepocítí jako trest. Trest by měl být hlavně účinný, zvláště u těch, kteří ubližují druhým na zdraví či u mravnostních deliktů, tak, aby se  trestaný vrátil z nápravného zařízení napravený a mohl začít nový a lepší život.

Pavel Říčan, psycholog
Přísněji bych trestal násilné přečiny, zvlášť proti dětem. Zároveň by měl pachatel oběť vydatněji finančně odškodnit.

Jiří Bureš, farář
Činy způsobující globální nespravedlnost, protože ty nejsou trestány vůbec – daňové úniky obrovských firem, jako jsou Google nebo Apple, čínské krádeže technologií. Evropská unie by měla před soudem vysvětlit podporu zemědělců, která ohrožuje trh s potravinami v chudých zemích.

Jindra Krpálková, teoložka
Jakékoli násilí na dětech (včetně domácího násilí), zvláště sexuální zneužívání a obchod s dětmi. Tím myslím i to, že by měl být přísně potrestán ten, kdo si dítě koupí. Vraždy a násilné činy. Obchod s lidmi. Podvody, korupce a krádeže. Přemýšlet bychom ale měli především o tom, že tresty nejsou účinné. Vězení, tak, jak je známe, není řešení. Cestu vidím v pozitivnějším uchopení spravedlnosti. A v prevenci. No a to už jsem zase u sociálních rozdílů, u toho, že lidé upadají do bídy a izolace, u nekomunikace, nedostatečné péči o člověka, nefungování komunity, ztráty zájmu lidí o sebe navzájem…

Vlasta Erdingerová, seniorátní kurátorka
Činy obecného ohrožení, násilné trestné činy, vraždy, úkladné a nájemné vraždy, zločiny „bílých límečků“.

Marta Doubravová, vedoucí služeb sociálně vyloučeným
K přísnosti trestů se neodvažuji vyjadřovat. Věřím, že zákonodárci nastavili mantinely uvážlivě, přiměřeně a spravedlivě. Zastávám však názor, že pokud má být trest účinný, musí přijít co nejdříve po činu. Což se často neděje. Ze všeho nejvíce mi však vadí, že spousta zločinů zůstává nepotrestána kvůli procesním či jiným chybám. Asi bychom nějak měli trestat i naše svědomí, aby lépe fungovalo. Pak bychom možná nepotřebovali tolik formálních trestů.

Lia Valková, synodní kurátorka
Nemám velkou povědomost o výši sazeb za jednotlivé trestné činy, takže ani nemohu posoudit, co by se mělo trestat víc. Co ale vím jistě je, že by se neměly nechávat trestné činy vyšumět, což se často děje. Větší význam než samotný trest by pro společnost měla péče o oběti trestných činů.
DaZ