Archiv pro rubriku: Téma

Rozhovor se Zillou Šonkovou: Práce na záchrance je sociální sonda

Český bratr 7+8/2013.

Se Zillou Šonkovou jsem se seznámila na vojně (!). V Táboře, ve Vojenském uměleckém souboru Západního vojenského okruhu. Spolu tam totiž jeden rok přebývali její i můj „kluk“; i my jsme tam s nimi zažily leccos velmi podnětného, tahle „naše“ vojna nese něco dobrého a důležitého dodnes. Obě jsme tenkrát studovaly medicínu, Zilla u ní ale zůstala, a to způsobem trošku nevšedním, poměrně záhy po studiu se totiž dostala k Záchranné službě hlavního města Prahy. A vydržela tam deset let, od roku 1992 do roku 2002.

Pro takovou mladou ženu – lékařku je přece práce u „záchranky“ spíš neobvyklá. Jak ses k tomu rozhodnutí tenkrát dopracovala? Kde se ten nápad vůbec vzal?

Jak to v životě bývá, hodně věcí se stane spíš náhodou. Jako neurolog jsem začínala na neurologické klinice v Kateřinské, ale pracoval tam můj muž a mně se zdálo divné a nechtěla jsem, abychom byli spolu na jednom pracovišti. Po atestaci mi nabídli místo v nemocnici Na Malvazinkách, a to byla nemocnice záchranné služby. Tam jsem tedy k té akutní medicíně přišla. Systém, který tam byl zaveden, se mi líbil, byl tam u nás vůbec první akutní centrální příjem, to v té době jinak vůbec neexistovalo.

V kterém roce to bylo?

V roce 1990. Malvazinky, to byl vlastně bývalý „SANOPS“, proslavený za komunistů jako státní sanatorium pro nomenklaturní kádry a jejich rodinné příslušníky. Toto zařízení se přestěhovalo v červenci 1989 do nově vybudovaného Státního ústavu národního zdraví, současné nemocnice Na Homolce. A na Malvazinkách vznikla nemocnice záchranné služby hlavního města Prahy (později Nemocnice neodkladné péče). Byl tam „heliport“, ARO, chirurgie, interna, dialýza a centrální příjem. Já jsem tam působila jako neurologický konsiliář. A „přičuchla“ jsem k multioborovému pojetí medicíny. Když jsme měli akutní příjem, zcela spontánně jsme se nad pacientem sešli s chirurgem, internistou, anesteziologem; tím jsem byla nadšena. Navíc to byla malá nemocnice a všichni jsem se znali.

Jak ses ale dostala přímo do té sanitky?

Prostě mi to na Malvazinkách nabídli – když jsem se vracela po mateřské a místo konziliáře už bylo obsazeno. Mně se to zdálo absurdní, vůbec jsem si to nedokázala představit, taky jsme měli tři malé děti, ale nějak jsem si řekla, že to zkrátka zkusím.

A jak to „zkusím“ vypadalo?

Jistěže začátky nebyly lehké. Ale abychom nemluvily příliš pateticky. Záchranka dělá na laiky dojem něčeho strašně náročného, z profesního pohledu jsou to ale vlastně naučené postupy, výsek medicíny, který se týká „jen“ té akutní fáze ošetření nemocného. A důležitá věc z jiného konce, kterou si lidé možná uvědomují málo, je určité sociální hledisko – člověk se dostane do míst a k lidem, kam by jinak nepřišel a neměl by představu, jak někteří z nás žijí. Je to opravdu sociální sonda. Jedeš k bezdomovcům, lezeš málem do kanálů a za chvíli jsi třeba na Hradě na recepci. To bylo pro mě nesmírně přínosné.
Co se tam člověk opravdu musí naučit a co jsem oceňovala nejvíc, to je rychlé rozhodování.

A co tvá psychika? Jak se snáší to, že vidíš samé ty hrůzné věci?

Samozřejmě je náročné, že vidíš těžké úrazy, úmrtí; jezdilo se i k ohledávání.
Ale paradoxně je vlastně charakter práce na záchrance méně stresující než v nemocnici. Na záchrance má člověk na starost v ten okamžik pouze jeden případ, a dokud pacienta nepředá, nikdo od něho nic jiného nechce. To jsem si silně uvědomila v pozdější době, když jsem se vrátila do nemocnice; tam je to úplně naopak – v jeden okamžik se musí zvládnout spousta věcí najednou – vizita, telefony, nesmírné množství administrativy… A taky je člověk více vtažen do životních osudů pacientů, protože je s nimi v kontaktu déle a pozná jejich rodinné zázemí.

Byly v rámci přípravy nějaké speciální kurzy?

Dnes existuje atestace přednemocniční péče. Je to samostatný obor. Tenkrát ne.
Obcházela jsem jednotlivá oddělení – nejcennější byl pobyt na operačních sálech, naučila jsem se intubovat, zavádět kanyly, dále na kardiologii, hodně jsem se naučila už na tom centrálním příjmu. Taky jsem byla v porodnici. Nakonec jsem si dodělala atestaci z anesteziologie a resuscitace.

Opravdu ses to všechno naučila – než jsi začala jezdit?

To nikdy nemůžeš říct! A čím jsi starší, tím si to víc zpětně uvědomuješ. Člověk prostě musí být mladý a musí mít odvahu začít. Bez toho to nejde.

A konkrétněji?

Nejdřív jsem jezdila takzvaně zácvikové služby, s doktorem. Úplně první bylo hned dítě přejeté vlakem; dobře mi nebylo, říkala jsem si – do čeho já to lezu? To že jsem tam potom těch deset let byla, rozhodně nepovažuji za nějaké hrdinství; ale dělat to trvale? Není úplně normální vidět za život spoustu mrtvých, spoustu násilí…

Bylo něco, co ti na té práci vysloveně vadilo?

To, jak násilných činů přibývalo. Jezdili jsme stále víc k postřeleným, pobodaným, člověk prostě musel být tady u toho svědkem. A pak taky to, že se i práce u záchranky stane po letech rutinou. A ještě to, že jsem se, spíš až časem, začala i bát. Jednak jsem létala vrtulníkem, ale hlavně jsem se bála pořád víc v autě. Spousta řidičů jezdí hrozně. Ne ti naši v sanitce, ale ostatní. Když se jezdí v silném provozu – kolikrát se za nás někdo pověsil, zkrátka je to nebezpečné. Ale zároveň platí, že na to ráda vzpomínám, strašně moc jsem se tam naučila.

A co nějaká psychologická příprava? Nějaké testy? Psychický rozměr je přece dost podstatný.

Tenkrát žádné testy nebyly, vliv na psychiku to ale rozhodně nějaký má. Můžu asi říct, že i mě jistá „adrenalinová“ stránka věci podněcovala; když to ale bylo za mnou, nechtěla jsem se k tomu vracet. Na rozdíl od některých kolegů, kteří o tom, co právě zažili, naopak mluvili rádi. A barvitě. Možná tím nějak tu svoji tenzi uvolňovali, mně to ale vadilo.

Vzpomínáš na své kolegy ráda?

Ano, s mnohými se dosud scházíme; byla to dobrá parta a často velká legrace, i když někteří byli dost výstřední. Asi to ty výstřední i trochu přitahuje. Myslím si prostě, že dlouho se u toho zůstat nemá, že to člověka nějak deformovat musí.

Bez určité rozhodnosti a snad i odvahy riskovat by to ale nešlo. To platí pro vás pro všechny. Možná to je právě ta nutná podmínka, ty mantinely?

To jistě. Na druhou stranu – já jsem nějaké pochybnosti o tom, zda jsme vše udělali úplně nejlíp, stejně vždycky měla. Až jsem si potom někdy musela říkat – vždyť já přece nemůžu za to, že ten člověk pod tu tramvaj vlezl!

Jak velká je role toho, kdo zvedá telefon?

Moc velká, nesmírně zodpovědná. Komunikace s lidmi ve stresu a s různou schopností vyjadřování je velmi náročná. Dispečer musí na dálku vyhodnotit závažnost situace a rychle rozhodnout, zda na místo vyšle sanitku jednu, nebo víc, paramedika, nebo i lékaře, musí mít přehled, která posádka bude na místě nejrychleji. V době, kdy jsem na záchrance pracovala, bývalo ve službě na celou Prahu sedm lékařů. Navíc se stává, že linku 155 zneužijí vtipálci či psychopati, jenomže telefon nevzít nelze!

Kde bylo vaše sídlo?

Je tam pořád – na konečné tramvaje na Petřinách, u hasičů. Někdy jsme vyjížděli i společně. A pak taky na starém letišti v Ruzyni. To když se slouží na vrtulníku.

Stávalo se taky, že se nedělo nic?

To je různé, někdy je práce moc, jindy je to úplně naopak. Pak se dá číst, studovat nebo to „prokecat“, taky jsme hrávali s hasiči ping-pong!

A čekat, až zavolají…

Když zazvonil telefon nebo pípnul „pager“, museli jsme s řidičem běžet do auta a tam nám sdělili vysílačkou, kam jedeme a o co se jedná. S dispečerkou bylo nutno být pořád v kontaktu; ohlásit, že jsme na místě, pak oznámit, jaké lůžko potřebujeme, a ona zjišťovala, v které nemocnici mají místo. Shánění volného lůžka patří k dalším nezáviděníhodným úkolům dispečera. Po předání pacienta v nemocnici jsme teprve nahlásili, že jsme opět k dispozici.
Vysílačky byly někdy odposlouchávány, a tak se stávalo, že jsme někam dojeli, a už tam byla televize Nova. Proto se pak hlášení některých údajů vysílačkou zrušilo.

A co vaši řidiči? Já je vždycky pozoruji a obdivuji, jak se s tou houkačkou řítí.

Já taky. Navíc se musí výborně orientovat. I když dnes už to mají s GPS snadnější. To tenkrát – sami jsme za jízdy hledali v mapě. Dodnes, když projíždím různými místy v Praze, vybavuje se mi, co se tam dělo. A jaká různá zákoutí člověk poznal!

Bála ses něčeho?

Porodů. I když jsem v porodnici na stáži byla. Je to obrovská odpovědnost. Když jde všechno normálně, nic to není. Ale představa velkého porodního krvácení či vzpříčené polohy plodu v terénu… A bála jsem se dětí. Vždyť pediatrie je úplně samostatné odvětví! Jenomže kategorie záchranář-pediatr neexistuje. V sanitce máš vybavení k resuscitaci od novorozenců až po dospělé.

A dnes?

Už asi po pěti letech práce u záchranky jsem si říkala, že je škoda neurologie nechat, a tak jsem začala pracovat na malý úvazek v nemocnici Pod Petřínem. A když jsem za sebou měla těch deset let, bylo mi jasné, že chci u sanitky skončit. Měla jsem druhou atestaci z neurologie a dostala jsem nabídku na neurologický JIP (jednotka intenzivní péče) v nemocnici Na Homolce. A tam jsem dodneška. Ale zároveň trochu pracuji v neurologické ambulanci.

Jaké je mít za manžela neurologa, jako jsi sama? Mluvíte doma o neurologických otázkách?

Někdy ano. Ale jak jsem říkala na začátku – nechtěla jsem, abychom se třeba u večeře bavili o našich společných kolezích, abychom měli totožné pracovní prostředí…

Jde to dohromady, když jsou manželé oba lékaři a oba mají i noční služby?

Já jsem dříve pracovala na menší úvazek, a pokud jde o ty noční, nějak jsme se vystřídali. Výhoda záchranky je v tom, že směny jsou dvanáctihodinové, takže je relativně dost volna. Často jsem si brala noční a přes den jsem pak byla s dětmi doma.

To jsi ale pak přes den přece potřebovala spát, ne?

Nějak to šlo. I když jsme si se sestřičkami povídaly, jak dobře známe usínání na pískovišti. Ale rozhodně jsem s dětmi takhle byla daleko víc, než kdybych pracovala ve špitále. Taky nám pomáhaly babičky, později byly děti trochu i ve školce…

A když to teď můžeš srovnat? Kde ses cítila lépe?

To je tedy těžká otázka, možná na záchrance, třeba i proto, že mi bylo o dvacet let méně.
A navíc – některé možná trochu paradoxní vzpomínky neblednou: Kdy jindy by se člověk podíval třeba v pět hodin ráno do Divoké Šárky? Kdy jindy by tam viděl vycházet slunce? I to se stávalo…

Ptala se Jana Plíšková

Otázka na tělo: Pomáhali jste někdy někoho zachraňovat? Zachraňoval někdo vás?

Český bratr 7+8/2013.

Libuše Palacká z Hodslavic, vytopených v roce 2009
Právě v červnu před čtyřmi lety postihla naši obec blesková povodeň. Naším domem protekla spousta vody do výše šedesáti centimetrů. Prvními ochotnými zachránci hned ráno po povodni byli náš farář a skupina evangelické mládeže. Přišli a bez velkých řečí začali s odstraňováním nánosů bahna a vyklízením znehodnoceného nábytku a věcí. Ano, vzpomínám vděčně i na další lidi, kteří nám pomohli, abychom se z toho vzpamatovali.

Adam Balcar, farář a dobrovolník při povodních
Zachraňoval jsem po povodních 2010 ve Vísce podnikatele. Strojírnu mu zaplavila voda a tak hrozilo, že mu soustruhy i vláčky zrezaví. Zachránil jsem svoje dítě, když vlezlo do okna, a druhé, když ve dvou letech spadlo do tůně. Zachraňoval jsem farní sbor, ovšem spasitelský komplex už mě opustil. Zachraňoval jsem sebevraha, leč nezachránil. A kdo zachraňoval mě? Zachraňovala mě máma v řece Vydře. Zachraňoval mě táta, když mě nevzali na gymnázium. A pak mě zachránil ten, jemuž sloužíme v církvi – jeho jméno budiž pochváleno!

Pavel Šilar, pracovník ve zdravotnictví
Za svůj život mě už někdo zachraňoval dvakrát. Poprvé při autonehodě a podruhé při požáru. Prožíval jsem pocit trapnosti a provinění, přesto mi nikdo nic nevyčítal, nikdo nenadával. Naopak hasiči, zdravotníci i policie dovedli věcně a zároveň citlivě přistupovat k člověku, který je ve stresu. Jednání všech přítomných záchranářů bylo naprosto profesionální. Pamatuji si na ten dobrý pocit, že v tom neštěstí o nás bylo dobře postaráno. Dík za jejich práci.

Radim Žárský, farář
Pomáhal jsem zachraňovat vlastního syna, který si to v nestřežený okamžik během drakiády namířil do obrovského lánu vzrostlé kukuřice. Viděl jsem to v tu chvíli na povolání hasičů, policistů a vrtulníku s termovizí. Nakonec jsme vše zvládli vlastními silami. Když jsem se díky své klukovské zvídavosti několikráte propadl na zamrzlé řece či rybníčku, zvládl jsem vždy záchranu svépomocí. Bohu dík!

DaZ

Právo a lidová tvořivost

Český bratr 7+8/2013.

Bez důvěry to nepůjde. Reakce na příspěvek Pavla Pokorného z ČB 6/2013 o Pastýřské radě.

Děkuji bratru Pavlu Pokornému za výstižný a užitečný vhled do činnosti pastýřských rad, které představují pro mnohé sbory jakéhosi strašáka a jejich služba tak bývá využita jen zřídka.

Neočekávám, že pastýřské rady pokryjí celou škálu zaměstnaneckých sporů mezi sbory a kazateli, protože příčiny selhání kazatele na sboru nemusí být vždy kázeňské, ale souvisejí s osobnostním vybavením, mohou však rozšiřovat prostor práva proti lidové tvořivosti. Pokud bude přibývat vzájemných střetů kazatelů se sbory, volám po takovém zpřesňování pravidel církevního práva, které by nalézalo rovnováhu mezi závislostí kazatele na volbě sborem a jeho obraně proti místnímu tlaku, který se ho snaží donutit k „dobrovolnému“ odchodu ze sboru.

V dalším se s mírnou nadsázkou pokusím popsat praxi některých sborů s omluvou těm, jichž se to netýká a popsané praktiky jim ani na okamžik nepřišly na mysl. Bude-li se někomu zdát určitá situace povědomá, jde o podobnost čistě náhodnou.

Nastupuje-li kazatel na sbor, těší se jistému množství důvěry. Přirovnal bych to ke vstupu hráče do počítačové hry, v níž dostane do začátku sedm životů. Postupně životy buď rozmnožuje, nebo o ně přichází, a definitivně vypadává ze hry v okamžiku, kdy ztratí svůj poslední život. Analogicky kazatel buď důvěru upevňuje, nebo se její zásoba tenčí. S polštářem důvěry mu jde všecko samo a projde mu třeba i manželská krize, s nulovou zásobou se jeho postavení stává nenápadně vratkým a vystaveným nárazům. Lituji přitom kazatele, kteří vůbec nepostřehnou, že se jim důvěra vytratila, a potom jen zmateně zírají na bouřku, která se kolem nich strhla.

Varovné signály mohou být tyto: množící se spory o formulace zápisů ze staršovstva, tu a tam věta: „měla by mezi námi fungovat chemie“, zformálnění některých dříve srdečných vztahů, přerušení některých domluvených rituálů, například kurátor přestane mít čas scházet se s kazatelem k přípravě schůzí staršovstva, mlčení presbyterů, které si kazatel mylně vykládá jako souhlas se svými návrhy. Mezi jeho časté omyly patří spoléhání na podporu tzv. „hodných lidí“ vždy chápajících, laskavých a dojatě děkujících za kázání, ale mizejících před poryvy vichřice.

Až do jisté chvíle si sbor své špinavé prádlo pere sám, při vizitacích důsledně chyby kazatele přikryje a nenechá proniknout do širší církve náznak kritiky. Krize potom propukne náhle a kromě zasvěcených překvapí všechny, dost často rezignuje některý s presbyterů se zdůvodněním, že s kazatelem nemůže spolupracovat a ostatní žasnou, „že o tom neměli ani tušení“. Pokud tato rezignace neprojde jako běžný důsledek stáří či nemoci, vrhne se na příští schůzi staršovstvo na kazatele jako roj včel, vysypou na jeho hlavu kýbl kritiky a oznámí mu, že míra trpělivosti již přetekla, na nápravu je pozdě, ale když teď hned rezignuje, oni mu milostivě odpustí a láskyplně doporučí jeho budoucímu sboru.

Následuje hořké prozření kazatele, jehož úděl se naplňuje bez ohledu na to, zda submisivně sklání hlavu a sype si ji popelem, či zda se pokouší obhajovat proti záplavě nařčení všech kalibrů. Obvykle vyšle signál SOS směrem nahoru v době, kdy už je na záchrannou misi pozdě. Senior pak uslyší jen kolektivní nářek staršovstva, že se sbor vinou kazatele potápí; sem tam i slza ukápne. Pravda, občas se kazatel zasekne a sbor je příliš slabý na to, aby jeho vyhnání dotáhl do konce: potom třeba skutečně zanikne a církev se bude s bývalým kazatelem ještě po letech soudit, aby přestal blokovat služební byt.

Z vlastní zkušenosti vím, že zápas ve volném stylu mezi kazateli a sbory nevyhrává nikdo. Sbor to zdevastuje a kazatel odchází zbaven důvěry v dobrou vůli a upřímnost lidí, někdy s nalomeným duševním zdravím a hlavně s vědomím hluboké nespravedlnosti, jež se mu stala. Pokud se mi podařilo tu a tam někoho přesvědčit, aby podal podnět k pastýřské radě, měl jsem dobrý pocit, že se alespoň nabídla šance domoci se spravedlnosti a vyslovit, kde byla pravda.

Za nejhorší možnou deformaci považuji, kdyby v nových podmínkách samofinancování sbory opustily předpoklad důvěry vůči přicházejícím kandidátům a přistupovaly k nim s výchozí nedůvěrou. To by vedlo ke zkracování volebních období kazatelů, na jejichž bedrech by bylo důvěru si pracně získávat a k celkovému zhoršování postavení farářského stavu vůči sborům. Fungování některých staršovstev by stále více připomínalo správní radu pivovaru ve filmu Postřižiny. Pokud existují cesty, jak důvěru jako základní princip vzájemných vztahů v církvi uhájit, stál bych o to se po nich vydat.

Miloš Hübner, farář a senior Chrudimského seniorátu

Boží právo je jiné než naše

Český bratr 6/2013.

Silou krále je láska k právu

Když král Šalomoun po svém otci dosedne na trůn, Bůh jej chválí, že žádal o „rozumnost při soudním jednání“. Ano, tak je to tam napsáno; nikoliv moudrost, kterou pak Šalomoun proslul a jak se to ve zkratce podává. Z dobré soudní praxe pak vyrůstá i bohatsví Izraelského království a z toho zase jeho vojenská a politická síla. (Pokud tedy jde vystopovat cesty, kterými se šíří Boží požehnání).

Zákon médský a perský
Celkem nápadně se pak svaté historii podobá vývoj světských říší: Mocnými se stanou Peršané, u nichž platí, že „podle zákona Médů a Peršanů žádný zákaz ani výnos, který král vydá, nesmí být změněn“. Právnicky založení Římané pak mocí mnohonásobně předčí mnohem kulturně a filozoficky vyspělejší Řeky. Britští soudci později zasedají ve svých parukách i ve výhni Indie a vůbec na všech místech té asi dosud nepřekonané říše. Žezlo světové mocnosti od nich pak přebírají a přeci jen stále nějak drží Spojené státy, kde je možnost dovolávat se práva tak široká, že občas plodí i zvláštní výstřelky typu lidí, kteří suší kočku v mikrovlnce a pak se soudí se společností, že v návodu neuvedla, že se to nesmí.

Na krátko se dá moc získat i jinak, trůn se dá postavit také z bajonetů – ale nedá se na něm dlouho sedět. Sovětská říše zla tu byla 74 let – to není více než jeden lidský věk. Hrůzovláda v Číně, se kterou, jako ve Zjevení, obchoduje celý svět a u které se zdá, že bezpráví nakonec vede k prosperitě, je tu jen 64 let – uvidíme, jak to s ní bude za deset až dvacet let. Trvalejší bohatství a tedy i trvalejší moc však vyrůstá z dobrých soudů. Protože nikdo nemá moc chuť se o něco snažit, když si nemůže být jist, zda mu zítra všechno, čeho se svým úsilím domohl, někdo nevezme.

Moudrost nebo bohatství a moc?
Ale vraťme se k Boží odpovědi Šalomounovi. Bohatsví, moc a slávu dostává k rozumnosti soudního rozhodování návdavkem. Tyto věci jsou nezamýšleným efektem jeho prosby, nikoliv jeho cílem. A tak, i když právo obyčejně vede k prosperitě a moci státu, prosperita a moc rozhodně není cílem práva. Právo má smysl samo o sobě.

Právo na uznání a čest
Účelové chápání práva vede k jeho ohýbání. Daniel je v Persii hozen (podle platného práva) do lví jámy. Římané ukřižují Krista, který se nepřímo přiznal, že je král Židů – a tedy povstalec. Protože zde je konečným cílem práva udržet moc státu. Anglické právo 18.–19. století odsuzuje člověka na galeje kvůli krádeži housky, protože základem práva je zde nedotknutelnost majetku. Právo je vždy nějak deformováno. Cíl dnešního práva se tak možná pomalu posouvá k nároku každého člověka na stejné uznání, stejnou čest. V notném zjednodušení: ve starověku byla cílem práva moc, v mladším novověku bohatství, v naší současnosti se jím stává uznání – sláva. Moc, bohatsví, slávu – nic z toho Šalomoun nechtěl, ale „rozumnost při soudním jednání“.

Odměna a trest
Když přemýšlíme o právu, měli bychom vzít v potaz slova Žalmu 99: „Silou Krále je láska k právu.“ Právo je třeba milovat, jak dokládají mnohé další Žalmy. Dovedeme se rozčílit i nad nespravedlností, která se děje třeba i někomu, koho jsme v životě nepotkali. Když televize uveřejnila záběry norské věznice, připomínající středně drahý hotel, kde si má svůj trest odpikat hanebný vrah Breivik, mnoho lidí cítilo pobouření, i když se jich to ani v nejmenším osobně nedotýká. Jde také o to, aby ten, kdo překročil zákon, zakusil trest. Jde o to, aby naše činy měly ve světě nějaký měřitelný důsledek, abychom dostávali ve světě nějako odezvu na své činy, odměnu nebo trest.

Jan Kalvín ve své instituci použil následující příklad, aby doložil, jak se Bůh dává světu poznat skrze přirozené poznání: Každý člověk přirozeně očekává na světě spravedlnost. Přitom i v nejlepších časech je někdo odsouzen neprávem, některý viník zase trestu unikne. A když spravedlnost nepostihuje úplně všechny stejně, je to spravedlnost? Dokonalá spravedlnost nikdy nebyla, a přesto s ní všichni automaticky počítají. To proto, že všichni podvědomně vědí o posledním Soudci všeho světa.

Právo od Boha
Tím se dostáváme k druhé větě našeho Žalmu 99 po „Silou Krále je láska k právu“. Zní: „Ty jsi určil právní řády“. Právo pochází od Boha a nikdy je nejde narazit na jedno kopyto. Jeho konečný cíl není ani ochrana státu, ani majetku, ani lidské důstojnosti, svobody či blaha. Konečným cílem práva je, aby věci byly jak prostě mají být. Ježíšova rada, která se takovým zjednodušením zdá být, totiž „jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi; v tom je celý Zákon, i Proroci“, je určena tomu, kdo Zákon přestoupit nechce, neřeší, co dělat s tím, kdo takto nesmýšlí, kdo už Zákon překročil.

Boží právo je jiné než naše. Naše věznice jsou plné různých zlodějíčků. Zákon za krádež ukládá pouze dvojnásobnou náhradu ukradeného, žádné vězení. Ve skutečnosti není krádež ani v Desateru. V osmém přikázání jde totiž o krádež člověka, únos. A právě ten trestá Zákon ze Sinaje smrtí (Ex 21,16) jako všechna ostatní přestoupení Desatera. U nás jste za takové jednání, které bez výjimky vede k částečnému duševnímu zmrzačení oběti, za pár let venku. Nechápu, proč má někdo sedět ve vězení za krádež, když okradený touto cestou stejně své věci zpátky nedostane. A nechápu, jak může vyváznout životem únosce. Boží Zákon je prostě lepší než naše zákony.

Po zprávách o hanebném únosci Arielu Castrovi, který mnoho let věznil a zneužíval unesené dívky v USA, mi jedna příbuzná řekla, že by takového člověka doživotně mučila. Boží Zákon takové odstupňování trestu nezná. Zná peněžní náhradu, zná „oko za oko“, umí vyrovnat, co vyrovnat jde. Jinak zná vyobcování (vyloučení z obce) a popravu. Rozlišuje: toto jde ještě spravit, po tomto už člověk nepatří mezi ostatní. Člověk nemůže být konečným soudcem a ukládat konečné tresty. A přesto zase podobné naše rozhorlení ukazuje na konečný soud Krista, který je předestřen ve Zjevení: „Kdo kleká před šelmou a před její sochou, kdo přijímá její cejch na čelo či na ruku, bude pít víno Božího rozhorlení, které Bůh nalévá neředěné do číše svého hněvu; a bude mučen ohněm a sírou před svatými anděly a před Beránkem“.
Proměna provinilce
Jako ale člověk není konečným soudcem a nemůže nikomu, ani Arielu Castrovi, ukládat konečné tresty, není člověk ani lékařem duší. Mocenskými prostředky, žalářováním, nejde způsobit vnitřní proměnu člověka. Tu může způsobit jen Duch svatý skrze faráře a diakony nebo skrze kohokoliv, kdo naplňuje ona slova „byl jsem ve vězení – a navštívili jste mě. Vyhroceně: Kristus řekl lotru na kříži „dnes budeš se mnou v ráji“, neřekl však sundejte ho z kříže. Neměli bychom se tvářit, že vězením někoho léčíme ze zločinných sklonů. Nemáme moc zatracovat, nemáme ovšem ani moc spasit. Naše soudy a spravedlnost jsou jen dočasné a předběžné. S takovým vědomím se i křesťan má ujmout soudu, pokud je k tomu povolán.

Tomáš Pavelka, obraz J. A. Schöpfa Šalomounův soud