Český bratr 7+8/2013.

Se Zillou Šonkovou jsem se seznámila na vojně (!). V Táboře, ve Vojenském uměleckém souboru Západního vojenského okruhu. Spolu tam totiž jeden rok přebývali její i můj „kluk“; i my jsme tam s nimi zažily leccos velmi podnětného, tahle „naše“ vojna nese něco dobrého a důležitého dodnes. Obě jsme tenkrát studovaly medicínu, Zilla u ní ale zůstala, a to způsobem trošku nevšedním, poměrně záhy po studiu se totiž dostala k Záchranné službě hlavního města Prahy. A vydržela tam deset let, od roku 1992 do roku 2002.

Pro takovou mladou ženu – lékařku je přece práce u „záchranky“ spíš neobvyklá. Jak ses k tomu rozhodnutí tenkrát dopracovala? Kde se ten nápad vůbec vzal?

Jak to v životě bývá, hodně věcí se stane spíš náhodou. Jako neurolog jsem začínala na neurologické klinice v Kateřinské, ale pracoval tam můj muž a mně se zdálo divné a nechtěla jsem, abychom byli spolu na jednom pracovišti. Po atestaci mi nabídli místo v nemocnici Na Malvazinkách, a to byla nemocnice záchranné služby. Tam jsem tedy k té akutní medicíně přišla. Systém, který tam byl zaveden, se mi líbil, byl tam u nás vůbec první akutní centrální příjem, to v té době jinak vůbec neexistovalo.

V kterém roce to bylo?

V roce 1990. Malvazinky, to byl vlastně bývalý „SANOPS“, proslavený za komunistů jako státní sanatorium pro nomenklaturní kádry a jejich rodinné příslušníky. Toto zařízení se přestěhovalo v červenci 1989 do nově vybudovaného Státního ústavu národního zdraví, současné nemocnice Na Homolce. A na Malvazinkách vznikla nemocnice záchranné služby hlavního města Prahy (později Nemocnice neodkladné péče). Byl tam „heliport“, ARO, chirurgie, interna, dialýza a centrální příjem. Já jsem tam působila jako neurologický konsiliář. A „přičuchla“ jsem k multioborovému pojetí medicíny. Když jsme měli akutní příjem, zcela spontánně jsme se nad pacientem sešli s chirurgem, internistou, anesteziologem; tím jsem byla nadšena. Navíc to byla malá nemocnice a všichni jsem se znali.

Jak ses ale dostala přímo do té sanitky?

Prostě mi to na Malvazinkách nabídli – když jsem se vracela po mateřské a místo konziliáře už bylo obsazeno. Mně se to zdálo absurdní, vůbec jsem si to nedokázala představit, taky jsme měli tři malé děti, ale nějak jsem si řekla, že to zkrátka zkusím.

A jak to „zkusím“ vypadalo?

Jistěže začátky nebyly lehké. Ale abychom nemluvily příliš pateticky. Záchranka dělá na laiky dojem něčeho strašně náročného, z profesního pohledu jsou to ale vlastně naučené postupy, výsek medicíny, který se týká „jen“ té akutní fáze ošetření nemocného. A důležitá věc z jiného konce, kterou si lidé možná uvědomují málo, je určité sociální hledisko – člověk se dostane do míst a k lidem, kam by jinak nepřišel a neměl by představu, jak někteří z nás žijí. Je to opravdu sociální sonda. Jedeš k bezdomovcům, lezeš málem do kanálů a za chvíli jsi třeba na Hradě na recepci. To bylo pro mě nesmírně přínosné.
Co se tam člověk opravdu musí naučit a co jsem oceňovala nejvíc, to je rychlé rozhodování.

A co tvá psychika? Jak se snáší to, že vidíš samé ty hrůzné věci?

Samozřejmě je náročné, že vidíš těžké úrazy, úmrtí; jezdilo se i k ohledávání.
Ale paradoxně je vlastně charakter práce na záchrance méně stresující než v nemocnici. Na záchrance má člověk na starost v ten okamžik pouze jeden případ, a dokud pacienta nepředá, nikdo od něho nic jiného nechce. To jsem si silně uvědomila v pozdější době, když jsem se vrátila do nemocnice; tam je to úplně naopak – v jeden okamžik se musí zvládnout spousta věcí najednou – vizita, telefony, nesmírné množství administrativy… A taky je člověk více vtažen do životních osudů pacientů, protože je s nimi v kontaktu déle a pozná jejich rodinné zázemí.

Byly v rámci přípravy nějaké speciální kurzy?

Dnes existuje atestace přednemocniční péče. Je to samostatný obor. Tenkrát ne.
Obcházela jsem jednotlivá oddělení – nejcennější byl pobyt na operačních sálech, naučila jsem se intubovat, zavádět kanyly, dále na kardiologii, hodně jsem se naučila už na tom centrálním příjmu. Taky jsem byla v porodnici. Nakonec jsem si dodělala atestaci z anesteziologie a resuscitace.

Opravdu ses to všechno naučila – než jsi začala jezdit?

To nikdy nemůžeš říct! A čím jsi starší, tím si to víc zpětně uvědomuješ. Člověk prostě musí být mladý a musí mít odvahu začít. Bez toho to nejde.

A konkrétněji?

Nejdřív jsem jezdila takzvaně zácvikové služby, s doktorem. Úplně první bylo hned dítě přejeté vlakem; dobře mi nebylo, říkala jsem si – do čeho já to lezu? To že jsem tam potom těch deset let byla, rozhodně nepovažuji za nějaké hrdinství; ale dělat to trvale? Není úplně normální vidět za život spoustu mrtvých, spoustu násilí…

Bylo něco, co ti na té práci vysloveně vadilo?

To, jak násilných činů přibývalo. Jezdili jsme stále víc k postřeleným, pobodaným, člověk prostě musel být tady u toho svědkem. A pak taky to, že se i práce u záchranky stane po letech rutinou. A ještě to, že jsem se, spíš až časem, začala i bát. Jednak jsem létala vrtulníkem, ale hlavně jsem se bála pořád víc v autě. Spousta řidičů jezdí hrozně. Ne ti naši v sanitce, ale ostatní. Když se jezdí v silném provozu – kolikrát se za nás někdo pověsil, zkrátka je to nebezpečné. Ale zároveň platí, že na to ráda vzpomínám, strašně moc jsem se tam naučila.

A co nějaká psychologická příprava? Nějaké testy? Psychický rozměr je přece dost podstatný.

Tenkrát žádné testy nebyly, vliv na psychiku to ale rozhodně nějaký má. Můžu asi říct, že i mě jistá „adrenalinová“ stránka věci podněcovala; když to ale bylo za mnou, nechtěla jsem se k tomu vracet. Na rozdíl od některých kolegů, kteří o tom, co právě zažili, naopak mluvili rádi. A barvitě. Možná tím nějak tu svoji tenzi uvolňovali, mně to ale vadilo.

Vzpomínáš na své kolegy ráda?

Ano, s mnohými se dosud scházíme; byla to dobrá parta a často velká legrace, i když někteří byli dost výstřední. Asi to ty výstřední i trochu přitahuje. Myslím si prostě, že dlouho se u toho zůstat nemá, že to člověka nějak deformovat musí.

Bez určité rozhodnosti a snad i odvahy riskovat by to ale nešlo. To platí pro vás pro všechny. Možná to je právě ta nutná podmínka, ty mantinely?

To jistě. Na druhou stranu – já jsem nějaké pochybnosti o tom, zda jsme vše udělali úplně nejlíp, stejně vždycky měla. Až jsem si potom někdy musela říkat – vždyť já přece nemůžu za to, že ten člověk pod tu tramvaj vlezl!

Jak velká je role toho, kdo zvedá telefon?

Moc velká, nesmírně zodpovědná. Komunikace s lidmi ve stresu a s různou schopností vyjadřování je velmi náročná. Dispečer musí na dálku vyhodnotit závažnost situace a rychle rozhodnout, zda na místo vyšle sanitku jednu, nebo víc, paramedika, nebo i lékaře, musí mít přehled, která posádka bude na místě nejrychleji. V době, kdy jsem na záchrance pracovala, bývalo ve službě na celou Prahu sedm lékařů. Navíc se stává, že linku 155 zneužijí vtipálci či psychopati, jenomže telefon nevzít nelze!

Kde bylo vaše sídlo?

Je tam pořád – na konečné tramvaje na Petřinách, u hasičů. Někdy jsme vyjížděli i společně. A pak taky na starém letišti v Ruzyni. To když se slouží na vrtulníku.

Stávalo se taky, že se nedělo nic?

To je různé, někdy je práce moc, jindy je to úplně naopak. Pak se dá číst, studovat nebo to „prokecat“, taky jsme hrávali s hasiči ping-pong!

A čekat, až zavolají…

Když zazvonil telefon nebo pípnul „pager“, museli jsme s řidičem běžet do auta a tam nám sdělili vysílačkou, kam jedeme a o co se jedná. S dispečerkou bylo nutno být pořád v kontaktu; ohlásit, že jsme na místě, pak oznámit, jaké lůžko potřebujeme, a ona zjišťovala, v které nemocnici mají místo. Shánění volného lůžka patří k dalším nezáviděníhodným úkolům dispečera. Po předání pacienta v nemocnici jsme teprve nahlásili, že jsme opět k dispozici.
Vysílačky byly někdy odposlouchávány, a tak se stávalo, že jsme někam dojeli, a už tam byla televize Nova. Proto se pak hlášení některých údajů vysílačkou zrušilo.

A co vaši řidiči? Já je vždycky pozoruji a obdivuji, jak se s tou houkačkou řítí.

Já taky. Navíc se musí výborně orientovat. I když dnes už to mají s GPS snadnější. To tenkrát – sami jsme za jízdy hledali v mapě. Dodnes, když projíždím různými místy v Praze, vybavuje se mi, co se tam dělo. A jaká různá zákoutí člověk poznal!

Bála ses něčeho?

Porodů. I když jsem v porodnici na stáži byla. Je to obrovská odpovědnost. Když jde všechno normálně, nic to není. Ale představa velkého porodního krvácení či vzpříčené polohy plodu v terénu… A bála jsem se dětí. Vždyť pediatrie je úplně samostatné odvětví! Jenomže kategorie záchranář-pediatr neexistuje. V sanitce máš vybavení k resuscitaci od novorozenců až po dospělé.

A dnes?

Už asi po pěti letech práce u záchranky jsem si říkala, že je škoda neurologie nechat, a tak jsem začala pracovat na malý úvazek v nemocnici Pod Petřínem. A když jsem za sebou měla těch deset let, bylo mi jasné, že chci u sanitky skončit. Měla jsem druhou atestaci z neurologie a dostala jsem nabídku na neurologický JIP (jednotka intenzivní péče) v nemocnici Na Homolce. A tam jsem dodneška. Ale zároveň trochu pracuji v neurologické ambulanci.

Jaké je mít za manžela neurologa, jako jsi sama? Mluvíte doma o neurologických otázkách?

Někdy ano. Ale jak jsem říkala na začátku – nechtěla jsem, abychom se třeba u večeře bavili o našich společných kolezích, abychom měli totožné pracovní prostředí…

Jde to dohromady, když jsou manželé oba lékaři a oba mají i noční služby?

Já jsem dříve pracovala na menší úvazek, a pokud jde o ty noční, nějak jsme se vystřídali. Výhoda záchranky je v tom, že směny jsou dvanáctihodinové, takže je relativně dost volna. Často jsem si brala noční a přes den jsem pak byla s dětmi doma.

To jsi ale pak přes den přece potřebovala spát, ne?

Nějak to šlo. I když jsme si se sestřičkami povídaly, jak dobře známe usínání na pískovišti. Ale rozhodně jsem s dětmi takhle byla daleko víc, než kdybych pracovala ve špitále. Taky nám pomáhaly babičky, později byly děti trochu i ve školce…

A když to teď můžeš srovnat? Kde ses cítila lépe?

To je tedy těžká otázka, možná na záchrance, třeba i proto, že mi bylo o dvacet let méně.
A navíc – některé možná trochu paradoxní vzpomínky neblednou: Kdy jindy by se člověk podíval třeba v pět hodin ráno do Divoké Šárky? Kdy jindy by tam viděl vycházet slunce? I to se stávalo…

Ptala se Jana Plíšková