Český bratr 7+8/2013.

Dolní Beřkovice na Mělnicku, 10. června 2013

Povodně jsem zažila v posledních letech podruhé. Byla jsem na velkou vodu odmala zvyklá, ale takováhle zkáza nebyla nikdy.

Když začala v neděli 2. června stoupat voda, paní farářka Pfannová nám vzkázala, že máme na mělnické faře připravené noclehy. Proto jsem teď na faře. Rodina se postupně vrací domů, jak je to jen možné, já jsem tu poslední se psem. Nebyla jsem moc vytížená, tak jsem začala organizovat dobrovolníky, bylo třeba zařídit jim zázemí a stravování. Teď už to běží samospádem. Dnes ráno přijel pan farář Strádal z Prahy a přijímání dobrovolníků už převzala Diakonie. Přijíždějí a hlásí se. Před chvílí jsme se vrátili z obhlídky Dolních Beřkovic, aby se mohli připravit na to, co bude potřeba.

O domově

Bydlíme v Dolních Beřkovicích na břehu Labe, sedm kilometrů od Mělníka. Vyplavení už jsme byli dvakrát. Vodu na zahradě míváme častěji, ale do domu  většinou nešla. Zaplavené přízemí až do stropu jsme měli poprvé v roce 2002. A to byla hrůza. Nábytek, všechno pryč. Zůstalo nám jen pár věcí, které se daly umýt, pár kousků nádobí. Psychicky jsme to všichni nesli velmi špatně. Ne, že bychom se nějak káceli, ale nebyli jsme na to připraveni. První hlášení nevypadalo tak dramaticky. Bydlíme v takovém dolíku, takže nás voda nejdřív jako by obteče, dostane se do zahrady. Když jsme odcházeli pryč, vypadalo to, že do domu se voda nedostane. Pak najednou už bylo na všechno pozdě. Když začala voda téct dovnitř, už jsme se tam nemohli vrátit.

Bydlíme v přízemním rodinném domku, takže ani není kam vynést věci. Letos jsme vynosili ven, co se dalo, aby byly věci v bezpečí, až nás voda zase obteče. Stihli jsme přestěhovat i slepice a králíky. Ze sklepa jsme vynosili všechno na dvůr, ale pak to stejně vraty odplavalo. No, připlavaly zase jiné věci, kterých se teď potřebujeme zbavit. Opakoval se podobný scénář jako minule. Nejdřív to podle hlášení vypadalo, že do domu voda nepůjde, ale pak nás přece jen zaplavila. Psychicky to ale lépe snášíme, zdá se mi, že máme trochu nadhled.

Bydlí s námi dva dospělí synové, starší dcera a syn bydlí kousek dál, ale ti jsou v poschodí. Takže jsou v suchu. Všichni už celý týden pracují na odklízení. Raději ani nemyslet, co by bylo, kdyby se teď naplnila předpověď a začalo zase víc pršet. Půda už nemá žádnou schopnost přijmout další vodu a řeka by zase stoupla. Včera přešlo pár bouřek, chvíli lilo. V Libiši padaly kroupy jako pingpongové míčky. Jedněm známým napadaly do komína a v pokoji jim prý z krbu vyskakovaly černé koule, které hopsaly doprostřed místnosti. To je sice úsměvné, ale jinak kroupy poničily všechno v zahradách a poškodily kapoty aut.

O překonávání těžkých chvil

Při dramatických událostech se snažím pořád něco dělat. To mě drží. A když už je to moc, popadnu kolemjdoucího nebo prostě někoho, kdo je po ruce, a musí mě obejmout. To je jedno, kdo to je. A je zase dobře. Potřebuju načerpat energii.

Nejhorší není, že uplavou materiální věci. Nábytek, všelijaké předměty. To v první chvíli spíš naštve. Budou výlohy, bude se muset všechno možné koupit. Nejhorší je ale přijít o hmotně nenápadné věci, které ale mají velkou emocionální hodnotu. Fotografie dětí. Fotky předků, kteří už nežijí. To je rána na celý život. To jsou nenahraditelné ztráty. Člověk se ale musí umět něčeho chytnout. Když jsem teď po velké vodě přišla poprvé domů, viděla jsem, že v obýváku zůstal květinový stolek. Bála jsem se, myslela jsem, že uvidím jen zkázu a zmar. Uviděla jsem kytky, toho jsem se chytla a držela. A bylo hned líp. To říkám i lidem kolem sebe: zaměřte se na drobnosti, které vám pomůžou.

Je spousta lidí, kteří pohromu nezvládají. Já mám ohromné štěstí, že mám velkou rodinu, spoustu příbuzných a přátel. Oni o mně vědí, někdy nabízenou pomoc třeba ani nemůžu využít. Ale podpírají mě. Jsem jako réva, Pán Bůh mi dopřává oporu, po ní se pnu, abych mohla být užitečná.

O pomoci

Pomáhají nám příbuzní, hlásí se i bývalí spolužáci nebo známí. Volají, jestli něco nepotřebujeme. Ty mobily, to je něco! Měla jsem skoro dojem, že ty první dny nedělám nic jiného, než telefonuju. Ale je úžasné vědět, že na vás někdo myslí.

Klub Oáza

Po první povodni v roce 2002 jsme z iniciativy Maltézské pomoci založili v obci klub Oáza. V rámci jednoho projektu takové kluby vznikly ve více zatopených obcích. Po dvou letech, když projekt skončil, některé kluby zanikly, ale ten náš funguje dodnes. Jsou v něm převážně důchodci a scházíme se jednou týdně. Pořádáme taky výlety a osvětové akce. Starostka nám velice fandí a podporuje nás i finančně. V podstatě přebíráme některé sociální úlohy obce. Navštěvujeme nemocné a starší lidi, pomáháme, zařizujeme, informujeme. Prostě taková sousedská výpomoc. Někteří lidé nikoho nemají. Nebo někoho mají, ale ten je taky zatopený. A ti takovou zátěž, jako jsou povodně, snášejí velice špatně. Tak se jim snažíme pomáhat, poradit, sehnat informace.

Hasiči

První, kdo při povodni dorazil, byli dobrovolní hasiči. Po povodních v roce 2002 nám pomáhali hasiči z Broumova. A od té doby se každý rok na výročí povodně koná setkání rodin jejich a našich hasičů. Vždycky přijedou na víkend, bydlí ve stanech, na závěr je tancovačka. Říkáme tomu Zvodyvstání a loni to bylo jubilejních deset let. A tihle broumovští hasiči přijeli letos zase a hned se zapojili. Poznávali ještě domy a lidi, kterým pomáhali před jedenácti lety. Přijeli se svou technikou, o své dovolené, se svými penězi. To už věděli z minula, že účty ani bankomaty nebudou asi dočasně fungovat, ale pohonné hmoty je třeba průběžně nakupovat. Není to úžasné?

Jednou jsem šla pro pitnou vodu k cisterně a u auta seděl jeden hasič opřený o kolo a spal. Nesla jsem nějaké odpadky do kontejneru a on se tím šramotem vzbudil. Dali jsme se do řeči a já se dozvěděla, že celou noc vyváželi kontejnery, aby ráno měli lidé zase do čeho vyklízet. Pak mi ještě pomohl odnést domů dva kbelíky čisté vody. To jsou nezapomenutelné zážitky. Že vůbec takoví lidé existují. A že do toho jdou i podruhé, vždyť by toho mohli mít na celý život dost.

Diakonie

Další pomoc přichází z Diakonie. Dnes se sjíždějí dobrovolníci a začnou s odklízením. Ti jsou platní, až když opadne voda a hasiči ostříkají čistou vodou to nejhorší. Některé textilie se dají vyprat, ale vše se musí dezinfikovat, takže časem se látky stejně rozpadnou. Pamatuju se, že minule jsem do vánoc stejně vyhodila všechno, co jsem po povodních zachránila. Od minulých záplav povlékám peřiny jenom do bílého. Všechno barevné povlečení jsem rozdala. Mám potřebu vidět, že to je bílé, čisté.

O psychických následcích

Za minulých povodní jsem přebývala u dcery, která má dvě děvčata, tehdy to byly malé holčičky. A když jsem šla jednou okolo obrovské hromady zničených vyklizených věcí, nahoře ležela panenka. Poničená, ve špinavých šatičkách. Já jsem se zastavila a koukám na to. A po dlouhé chvíli jsem si uvědomila, že tam stojím, civím, úplně vyhasle a bez emocí. Ten pohled mám dodneška v sobě uzavřený a můžu si ho kdykoli přehrát jako video i s tím divným pocitem. A v tu chvíli jel kolem mě soused na motorce, vůbec mě nevnímal a díval se zrovna takovým vyhaslým, prázdným pohledem. Myslím, že to v nás zanechal ten zážitek povodně. Ne smutek nebo strach, ale prázdnotu.

Ještě jeden poznatek mám: při povodních před jedenácti lety nejvíc plakali ti, o kterých jsem si myslela, že jsou největší chlapáci. A všelijaké sušinky obstály. Většinou ženy. Ty se pokládaly až tak za půl roku, ale při samotných povodních byly pevné. Někteří chlapi ale totálně selhali, zpanikařili, případně pili a pili.  Letos mám pocit, že tohle je jinak. Už jsme zkušenější, možná i otužilejší.

Stal se mi jeden zajímavý příběh. Při minulé povodni jsme přišli o knížky a taky o Bibli. Tak jsem při pobytu v Chotěboři rozhlásila, že kdyby měl někdo doma nepotřebnou Bibli, že by se mi hodila. A z Přerova mi přišla od někoho Bible, byl to starší výtisk ekumenického překladu po někom, a tam byla zaškrtaná stejná místa, co jsem měla zaškrtaná ve své ztracené Bibli já. Koukala jsem na to jako na zjevení. Jako bych držela v ruce tu svou Bibli. To není přece samo sebou.

O fungování složek záchranného systému

Letos pracují všechny složky záchranného systému naprosto perfektně. Dobrovolní hasiči v Beřkovicích mají velkou důvěru starostky, vše jde jako na drátku. Při záplavách v roce 2002 byla nařízena evakuace a hasiči a policie se někde k lidem nechovali moc vstřícně. Tahali je násilím, křičeli na ně. Asi si mysleli, že to je nutné, ale lidi si z toho odnášeli větší trauma než z vody. Pak se záchranáři poučili, asi i vyškolili a v roce 2006, kdy byla evakuace dobrovolná a víc se o tom mluvilo, lidé všechno přijímali mnohem lépe a vstřícněji. Člověk je v ohrožení velice zranitelný, tak proč přidávat další traumata. A letos to po téhle stránce bylo naprosto suprové. Hasiči sami objížděli lidi, hezky s nimi jednali, opravdu pomáhali, dodávali pocit jistoty.

O chuti do života

Říkáte, že vypadám docela radostně a optimisticky. Jak je to možné? Já mám výhodu krytých zad, nemusím se hroutit. Mám mnoho příbuzných a přátel, na které se můžu spolehnout. I když byly také chvíle, kdy jsem toho měla dost. Na vánoce 2003, rok a půl po minulých povodních, začaly odpadávat dlaždičky a za nimi byla plíseň, rozpadal se nábytek, který jsme mysleli, že přežil, žili jsme pořád mezi bedýnkami a vysoušeči. Už mi nějak docházela šťáva.
Ale pak jsem si řekla, že když mi tolik lidí pomohlo a obětovalo se, věnovalo věci i úspory, že to musím překonat. Bylo by ode mne nevděčné to zabalit, všichni by měli vidět, že mi prospěli a že to mělo cenu. Tehdy jsem měla dojem, že žádnou další povodeň už nepřežiju. A vidíte, přežila jsem. Ani to není tak hrozné, jak jsem si myslela, že bude. Ještě mám trochu energie i na rozdávání.

O přestěhování do sucha

Jestli mi přišlo někdy na mysl, že bychom se odstěhovali z Dolních Beřkovic do nějakého suchého bytu v šestém patře, kam voda nikdy nedosáhne? Nikdy. Máme postaveno na místě, kde bylo hospodářství našich praprapředků a já tady chci raději umřít než odtud odejít.

Vyprávění Olgy Tiché zpracovala Daniela Ženatá