(ČB 4/2017) Anežka je zamlklá. Byli navštívit babičku v nemocnici. Nevypadala dobře. Ve velké bílé posteli se úplně ztrácela. Nikdy Anežce nepřipadala tak malá. Nebylo moc rozumět, co říká. Mluvila potichu a jako by těžko hledala slova. Anežce bylo těžko, ale když odcházeli, bylo jí líto, že tam babičku nechávají samotnou. Musí jí být smutno. Ty paní na sousedních postelích taky nevypadaly moc vesele. Nejspíš si spolu vůbec nepovídají. Každá je uzavřena do svého světa. U postele vedle okna taky byla návštěva. Seděl tam nějaký pán a celou dobu nic neříkal. Jen držel starou paní za ruku a díval se na ni. Ona vypadala, že klidně spí.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

(ČB 4/2017) Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století si lidé začali výrazněji uvědomovat, že vliv lidské činnosti na planetu Zemi nelze zanedbat, ať už jde o vyčerpávání surovin, produkci odpadu, znečišťování vod a atmosféry, či produkci skleníkových plynů. K omezení těchto nežádoucích dopadů vznikly různé iniciativy a patří k nim i idea slavit Den Země – aby si lidé výrazněji uvědomili odpovědnost za svůj pozemský domov. Nezávisle s ní přišli v USA demokratický senátor Gaylord Nelson (1916–2005) a filantrop, publicista a mírový aktivista John McConnell (1915–2012). Zejména druhý z nich, syn letničního kazatele,

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

(ČB 4/2017) Na církevní dějiny se my laici většinou díváme pohledem vlastní tradice. Ta nám ve své konfirmačně zjednodušené, a tedy obecně sdílené podobě předkládá obraz, v němž na jedné straně stojí Jan Hus s Jeronýmem Pražským a na straně druhé prohnilá středověká církev. Ale kde jsme v tom vzorci my – ani stateční mučedníci ani úplní darebáci?

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →