(ČB 4/2017) Na církevní dějiny se my laici většinou díváme pohledem vlastní tradice. Ta nám ve své konfirmačně zjednodušené, a tedy obecně sdílené podobě předkládá obraz, v němž na jedné straně stojí Jan Hus s Jeronýmem Pražským a na straně druhé prohnilá středověká církev. Ale kde jsme v tom vzorci my – ani stateční mučedníci ani úplní darebáci?

Poslechněte si článek:

Pro jiný obraz jsem si jako hosta z jiného kulturního světa přizvala portugalského královského dramatika Gila Vicenta. Jedna z jeho krátkých divadelních her se mi zdá přímo šita na míru člověka naší doby, který žije tím, co kde nakoupí a kolik při tom ušetří.

Vicentova alegorická Hra o tržišti staví před oči diváků dva vánoční jarmarky: na jednom Ďábel obchoduje se zbožím, jakého si žádá svět, na druhém hned v sousedství Serafín nabízí nebeský sortiment. Ten trh má ovšem jednu zvláštnost: neprodává se tu za peníze, ale vládne tu volná směna – něco za něco (jak už to bývá, někteří si to vyloží zcela pozemsky a váží dlouhou cestu v naději na výměnu manželky za jiný, trochu svěžejší kousek).

Přestože se píše rok 1527, na „katolickém“ Iberském poloostrově se pořád ještě věří v to, že církev bude možno očistit vnitřní reformou a náprava se obejde bez reformačního rozštěpení. Rozumí se proto samo sebou, že VIP klientem místního veletrhu je Řím, který by tu rád získal něco Pokoje, Pravdy a taky trochu Víry. Z Ďáblova pohledu je to čirý nerozum: církev, jak se říká, poptává artikly, s jakými nikdo díru do světa neudělá. A on má přitom na prodej tak neodolatelné kousky, jako jsou účelové lži, kornout nepodloženého PR, paklík retušovaného image…  Církev však už na jeho vábení neslyší: takového zboží už v minulosti nakoupila víc než dost, a k zvláštnímu prospěchu jí popravdě zvlášť nebylo. Velký obchod ale tato dáma velkého světa neudělá ani u druhého prodejce, u Serafína. Kdo totiž žije v nepřátelství s Bohem, v andělské apatyce Pokoj nekoupí, tím spíš, když se musí v jednom kuse trápit otázkou, jak nejlépe naložit s vlastním jměním. Vicentova církev je církví v půli cesty: leccos už pochopila, ale pořádný kus cesty má před před sebou.

O moc líp ale andělský krámek nepochodí ani u prostého lidu: ctnosti devalvovaly a dobrých skutků se nenajíš, ba ani ženicha na ně neuženeš. Tak k čemu pak svatý život! A co víc – dodává provokativně autor ‒ ono už to všechno vlastně není třeba. Jsou přece Vánoce a to znamená, že na svět přišla spása zdarma a celému slavnému tržišti odzvonilo. To nejdůležitější je už totiž jednou provždy grátis.

Přemýšlím, jak by ten vicentovský obraz dvou trhů, totiž dvou nákupních center, vypadal dnes. Kdybychom chtěli o spáse z milosti mluvit dnešní řečí, řekli bychom spása jako bonus stálým zákazníkům? Jako pozornost stvořitelského podniku? Jako mimořádná nabídka Syna člověka, která způsobí kolaps světových trhů?
A je pro nás v dnešní době maximálních výkonů vůbec přitažlivé něco, co je tu zadarmo a pro všechny, a co se nedá k ničemu kloudnému použít? Chtěla bych věřit, že ano. Nejspíš když se takhle někdy podíváme do zrcadla a je nám z nás samých tak nějak divně. Ještě že je ta spása zadarmo!

Šárka Grauová