(ČB 4/2017) Anežka je zamlklá. Byli navštívit babičku v nemocnici. Nevypadala dobře. Ve velké bílé posteli se úplně ztrácela. Nikdy Anežce nepřipadala tak malá. Nebylo moc rozumět, co říká. Mluvila potichu a jako by těžko hledala slova. Anežce bylo těžko, ale když odcházeli, bylo jí líto, že tam babičku nechávají samotnou. Musí jí být smutno. Ty paní na sousedních postelích taky nevypadaly moc vesele. Nejspíš si spolu vůbec nepovídají. Každá je uzavřena do svého světa. U postele vedle okna taky byla návštěva. Seděl tam nějaký pán a celou dobu nic neříkal. Jen držel starou paní za ruku a díval se na ni. Ona vypadala, že klidně spí.
Poslechněte si článek:
Je to její syn, bývá tu skoro vždycky, když přijdu, řekl Anežce tatínek. Když tu není, ta paní je někdy docela zmatená, neklidná. Když ji takhle drží, zdá se, že je jí dobře.
O Velikonocích na Velký pátek je Anežka v kostele. Myslí na babičku. Určitě by taky byla ráda tady. Najednou Anežku zaujmou slova, která se čtou z Bible: Já však jsem červ a ne člověk. O čem to je? Proč se v Bibli o někom píše, že je červ, a ne člověk? A proč se to čte zrovna v kostele a ještě na Velikonoce? Na to se zeptám, umíní si.
Tatínku, proč v kostele četli o tom červu?
O jakém červu? nepamatuje si tatínek.
No, že někdo není člověk, ale červ. Četli to skoro na začátku.
To se četl žalm. Můžeme to zkusit najít.
Společným silami dají dohromady, že to byl Žalm 22. Začíná slovy: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Těmito slovy se modlil taky Ježíš, když byl na kříži. Možná došel až k tomu červu, možná ještě dál, snad až na konec.
Myslíš, že Bůh Ježíše opustil? ptá se Anežka.
Když Ježíš říká slova toho žalmu, je mu hodně těžko, smutno. Tu starou píseň si vlastně půjčil, aby vyjádřil to, co sám cítí. Je sám. A potřebuje volat k Pánu Bohu. Věří, že ho slyší. Je zajímavé, jak ten žalm pokračuje. Na začátku cítíme to zoufalství, navíc se tomu člověku nejspíš někdo vysmívá, že je jako červ, taková nicka, na kterou už zapomněl i Pán Bůh. On se s tím nechce smířit. Volá dál a pak nějak pozná, že ho Pán Bůh neopustil. Najednou tomu Pánu Bohu, na kterého volal, že ho opustil, řekne: A tys mi odpověděl.
A myslíš, že Ježíš to tak říkal celé? Že mu Pán Bůh odpověděl? chce vědět Anežka.
Nevím, jestli to říkal celé. Ale když začal, tak asi tomu celku tak věřil. Že může volat a že ho někdo slyší a něco s tou jeho situací udělá. Někdy je člověku hodně těžko, už ani třeba nemá sílu volat, ale Pán Bůh je ještě blíž, než když je mu dobře.
Anežka si vybaví babičku v nemocnici. Přála by si, aby jí bylo dobře. A mohla by jí říct o tom žalmu. I když babička to asi ví.
Jakže to bylo s tím červem, tatínku? A je toho o červech v Bibli víc?
Najdeme to. Jednou se o červech mluví dokonce na návštěvě u nemocného člověka. Je to o Jóbovi.
No vidíš, to bych mohla babičce taky vyprávět.
Jób byl dost nemocný, vzpomíná si Anežka, viděla jsem obrázek, jak sedí na smetišti a kolem něj jsou nějací tři muži. O čem si povídali?
Anežku teď hovory s nemocnými začínají zajímat.
Byli to jeho přátelé, přišli za ním na návštěvu a nejdřív s ním týden seděli a mlčeli. Tolik je šokovalo, v jakém je stavu. Prostě jen byli spolu.
Anežka si vzpomene, jak ten pán v nemocnici sedává u své maminky. Možná taky neví, co by řekl. Nebo ta paní neslyší. Ale vypadá, že je ráda, když tam její syn je.
Pak ti přátelé začali mluvit. Chtěli Jóbovi vysvětlit, že určitě udělal něco špatně, někomu ublížil nebo lhal a teď ho Pán Bůh trestá.
Copak nemoc je trest od Pána Boha? kroutí Anežka hlavou.
Někdy tomu lidi tak rozumějí. Ale není. I když tihle přátelé Jóbovi říkají: ty jsi určitě něco provedl, vzpomeň si! Bůh je velký, on to na tebe, Jóbe, stejně všechno ví. Jsi jen lidský červíček.
To ho asi moc nepotěšili, odtušila Anežka.
Máš pravdu, kdyby mlčeli a pak odešli, asi by udělali líp. Ale s tím červem je to ještě složitější. Člověk je oproti Pánu Bohu opravdu maličký jako červ. Podle proroka Izajáše Hospodin nazývá celý svůj vyvolený lid „červíček Jákobův“ a myslím, že to říká docela láskyplně. Vždyť pokračuje slovy: Já jsem tvá pomoc. Pán Bůh má člověka rád i maličkého a obyčejného. Stará se o všechny kytky a zvířata malá i velká, a o člověka přece taky. A když někdo nemocný v posteli vypadá maličký a bezmocný jako červíček, o toho se Pán Bůh stará tím víc. A jestli nemůže mluvit, protože si nepamatuje slova nebo se mu nedaří je srozumitelně říct, Pán Bůh ví, co by řekl, kdyby mohl. Vždyť rozumí i řeči žížal, kapkám slz a zpěvu mraků.
Červ v Bibli
Červi (myslí se asi larvy much) bývají na ranách nebo rozkládajících se mrtvolách. V tomto smyslu o nich vícekrát mluví Jób (např. 7,5). V Novém zákoně je citován Izajáš 66,24, kde je červy nazváno věčné trápení, nejspíš výčitky svědomí.
V našem příběhu (Jób 25,6; Žalm 22,7 a Iz 41,14) je červ symbol něčeho malého, bezvýznamného, v něčích očích opovrženíhodného.
Někdy je v Bibli červem opravdu míněn červ, není jen obrazem něčeho jiného. Najděte si, jaké neštěstí červ způsobil Jonášovi (Jonáš 4,7)
Lenka Ridzoňová