(ČB 10/2019) Dnešní globalizovaný svět možná víc než co jiného charakterizují dvě klíčová slova: rychlost a sdílení. Všichni jsme se všemi propojeni a informace, které sdílíme, se šíří tak rychle, že nám často už ani nedochází, že je bylo třeba nějak přenést. Zásadní roli v tom všem samozřejmě sehrává internet, přesnějí řečeno tzv. sociální sítě. Všechny tyhle facebooky, twittery, instagramy a kdo ví co ještě mají za úkol právě to jediné: rychlé sdílení. Naše „online“ generace tomu říká sharing. Nešéruješ – nežiješ. Protože kdo nemá na instáči každý den novou fotku, nehází heštegy na všecky strany a nepostuje na zeď aspoň párkrát do týdne nějaký status, ve virtuálním světě nic neznamená, takže je „out“ mezi svými vrstevníky i v tom hmatatelném.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

(ČB 9/2019) Jako farář pro menšiny jsem byl vyzván k reakci na příspěvek bratra Jiřího Marka, kterým reagoval na „Otázku na tělo“ z Českého bratra 6/2019 (Téma: Vztahy a nevztahy). V odpovědích na otázku „Co pro vás znamená svatba?“ bratru Markovi vadilo, že se tři ze čtyř respondentů v odpovědi zastali možnosti pro svatbu osob stejného pohlaví. Nejprve jsem si důkladně přečetl celé toto číslo evangelického časopisu. Vzhledem k tématu čísla se v něm aktuálních témat a proměn rodiny i otázky sexuální (a citové) orientace dotýká více příspěvků:

Poslední slovo Pavly Hájíčkové „Jak pohřbít tradiční rodinu“ ukazuje, že tzv. tradiční rodina v 19. století za mnoho nestála – děti houfně umíraly a neměly žádná práva, stejně jako ženy. Na výchovu dětí udření rodiče neměli čas. Je otázka, komu by se dnes v takové tradiční rodině chtělo žít.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

(ČB 9/2019) Na dovolené ve slovenských Javorníkách jsme se sestrou potkaly šestašedesátiletou paní Zdenu, evangeličku, která nám vyprávěla příběh svého mládí. Narodila se v Československu roku 1953, ale spíš, když ji člověk poslouchal, řekl by, že je to příběh její prababičky. Dětství prožila vysoko v horách, na samotě, kde byly jen čtyři chalupy. Do nejbližší vesnice to bylo asi čtyři kilometry, což nebylo tak daleko, ale, jak jsme se sestrou zjistily, je to pěkný stoupák! Strmá cesta, občas má člověk co dělat, aby nesklouzl a neupadl; a to jsme šly za pěkného počasí, v létě, kdy cestičky byly suché…

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

(ČB 9/2019) Když mi bylo patnáct, kroužil jsem kolem jedné půvabné spolužačky, a v jednom ze spousty našich rozhovorů jsem se jí taky zeptal, zda jí nevadí, že jsem křesťan, že chodím do kostela a částečně žiju ve společenství sboru (církve). Že to je nejapná otázka patnáctiletého puberťáka, to teď už vím. Ale protože slečna, příkladná beznabožka konce osmdesátých let, měla asi taky nějaké sympatie ke mně, bez váhání odpověděla, že vlastně taky věří, že si doma čte Bibli (to jsem jí nikdy nevěřil), ale že do kostela nechodí. Přívrženec bezkonfesijního křesťanství?

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →