(ČB 1/2020) „Lidstvo není koneckonců nic jiného nežli masový sendvič mezi nebem a zemí,“ praví hloubavá holčička Mafalda z argentinského kresleného seriálu. Tato lidská situace trápila moudré odedávna: Měli bychom spolu umět žít v pokoji a harmonii, a přitom jedni druhé stále znovu uvrháme do bídy a neštěstí. Jak to udělat, aby člověk přestal být pasivní sendvič a přilnul více k nebi nežli k zemi?
Mnoho starověkých myslitelů zastávalo názor, že člověk se může v žádoucích vlastnostech neboli ctnostech vytrénovat. Aneb „bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádrů“. Sedmnáctiletý Václav Havel o tom ve své první dochované eseji napsal: „Od prvního probuzení mladíka z dětského snu až k poslední činnosti odcházejícího starce je život jednou
Poslechněte si článek: