(ČB 10/2019) Dnešní globalizovaný svět možná víc než co jiného charakterizují dvě klíčová slova: rychlost a sdílení. Všichni jsme se všemi propojeni a informace, které sdílíme, se šíří tak rychle, že nám často už ani nedochází, že je bylo třeba nějak přenést. Zásadní roli v tom všem samozřejmě sehrává internet, přesnějí řečeno tzv. sociální sítě. Všechny tyhle facebooky, twittery, instagramy a kdo ví co ještě mají za úkol právě to jediné: rychlé sdílení. Naše „online“ generace tomu říká sharing. Nešéruješ – nežiješ. Protože kdo nemá na instáči každý den novou fotku, nehází heštegy na všecky strany a nepostuje na zeď aspoň párkrát do týdne nějaký status, ve virtuálním světě nic neznamená, takže je „out“ mezi svými vrstevníky i v tom hmatatelném.

Poslechněte si článek:

My mladí rádi a často takhle „šérujeme“. Hodně nám záleží na tom, kdo nám co lajkne, kolik máme followerů nebo zhlédnutí a jestli jsme trendy. Chceme se líbit. Sociální sítě mají velkou autoritu. Tahle naše virtuální identita je pro nás často skoro důležitější než ta z masa a kostí. Fotky upravujeme, uměle aranžujeme a různě „fejkujeme“, aby líp vypadaly a náš život se zdál být zábavnější. Sílu svých myšlenek posuzujeme podle toho, kolik nasbírá lajků. A vlastní spokojenost podle toho, kolik máme „přátel“.

Svěřujeme se tam někam ven, do virtuálního vesmíru, aniž bychom věděli, kdo nás pozoruje, co o nás ví, a jestli nás vůbec někdo poslouchá. Přitom každý z nás už v jedné takové síti je. Každý z nás má svůj profil a minimálně jednoho Followera, který nás nepřestane „lajkovat“, ani když se ho budeme pokoušet z těch „přátel“ odstranit. Místo toho, abychom si fotku z dnešního výletu vylepili na instagram, můžeme pro sdílení zážitků využít jiného prostředku okamžitého sdílení – modlitby. Tahle služba sice není tolik cool ani supermoderní, ale nejde hacknout a funguje spolehlivě. Je to takový nebeský instagram nebo twitter. Tak bychom možná mohli trochu víc sdílet tam nahoru. Pán Bůh je přece pořád online…

Adéla Rozbořilová