(ČB 11/2021) „Sotva ho ovane vítr, už tu není…“ (Ž 103,16)
Představy o smrti se v dějinách průběžně proměňují stejně jako přístupy k umírání. Ve 2. polovině 20. století došlo v souvislosti s prudkým rozvojem lékařské péče k tomu, že převážná většina lidí už neumírá doma, v kruhu svých blízkých, ale v nemocnicích nebo v sociálních zařízeních. To má za následek, že lidé umírají osamoceně. Zapomíná se, že člověk má vedle tělesných potřeb také potřeby duševní, sociální a duchovní. A zároveň byli umírající a mrtví ze života živých vytlačeni, takže když se pak lidé ocitnou tváří v tvář umírajícímu, mohou být zaskočeni. Nevědí, co mají dělat, protože si neosvojili základní vzorce péče o umírající, ty praktické – přebalit, nakrmit, dát napít, i ty duchovní – společně se pomodlit, zahrnout svou láskou, ujistit o Boží blízkosti v životě i v umírání.
Pokračování textu →