(ČB 11/2021) V Bibli je údajně popsáno sedm případů sebevraždy. Jejich konotace jsou různorodé. Bible se sebevraždou příliš nezabývá, některé případy dokonce vyobrazuje spíše pozitivně, např. příběh Samsona, který zemře v troskách budovy spolu se svými nepřáteli, anebo případ Saula, který raději nalehne na meč, než aby padl do rukou Pelištejců. Samson bývá vyobrazován jako vykonavatel Boží vůle, Saulův čin jako čin zodpovědnosti za vyvolený lid.

Kořeny hříchu. Církevní pozice

Teologové se však s nesnadnou otázkou, jak se postavit k situaci, kdy si člověk sáhne na život, vyrovnávat museli. Katolický postoj se asi nejvíce zformoval kolem učení Augustina Aurelia a později Tomáše Akvinského. Právě Augustinus jako jeden z prvních křesťanských učenců sebevraždu tvrdě odsoudil a označil ji za hřích. Nejen, že je suicidium porušení Božího přikázání („nezabiješ“), ale i Božích pořádků. Člověk je totiž na Bohu závislý nejen jako na svém Stvořiteli, ale i proto, že Bohem byl jeho život předem určen a nelze změnit. Člověk, který o své určenosti neví, žije v domnění, že je nadán svobodným rozhodováním, které je ovšem klam. Stigmatizaci sebevraždy ještě vyostřil Tomáš Akvinský, podle něhož je sebevražedné jednání nejtěžší, neodpustitelný hřích, a to nejen proti Bohu, ale dokonce i proti přirozenosti (pudu sebezáchovy).

Církev začala na sebevražedný akt pohlížet jako na hřích již v 6. století, ale teprve ve století 16. začala praktikovat v tomto případě zákazy křesťanských pohřbů (zákaz byl zrušen až po r. 1980), tělo zemřelého navíc bývalo často vláčeno ulicemi, aby bylo nakonec pohozeno za městskými hradbami jako potrava pro zvěř. Majetek sebevraha i jeho rodiny byl zabaven. Již jen pokus o sebevraždu byl nejen církevní prohřešek, který bylo možné potrestat exkomunikací, ale také civilní přestupek, jehož důsledkem bylo zatčení, veřejné zostuzení a často i trest smrti. Teprve renesanční společnost začala opatrně připouštět revizi dosavadní doktríny. Přes důraz na humanismus i svobodnou vůli se hluboce zakořeněné stigma v zásadě udrželo i v protestantismu.

Satan, lupič života. Protestantský pohled

Pro Luthera bylo téma sebevraždy naprosto okrajové a v podstatě se mu nevěnoval. Odpověď na to, jaké stanovisko k sebevraždě zaujímal, snad nalezneme v jeho spisu Tischreden („Stolní řeči“). Zde Luther říká, že „nesdílí přesvědčení, že sebevražedné jednání by mělo být zcela zavrženo“. Podle něho je sebevražda důsledkem posednutí Satanem: Člověk ve skutečnosti svůj život ukončit nechce, ale je jakoby přepaden ďábelskými mocnostmi, které ho přemohou. Luther se nicméně domnívá, že církevní úřady by se k případům sebevraždy měly stavět „přísně“.

Přestože také Jan Kalvín tematizuje sebevraždu jen letmo (všeho všudy na dvou místech), lze z těchto zmínek vyvodit, že zastával postoje o poznání radikálnější. Podle Kalvínových slov se sebevrah dopouští „nejtěžšího hříchu“, neboť se svým činem dopouští zpupnosti. Kalvínův hlavní argument spočívá v tom, že vztáhne-li člověk ruku sám na sebe, jedná tak z neposlušnosti k Bohu, neboť se odmítá podřídit jeho vůli. Objevuje se tu Kalvínův známý obraz života jakožto hlídky: Člověk byl Bohem postaven na určité místo, „na stráž“, a tento svůj úkol má věrně plnit, dokud nebude Bohem opět odvolán. Smrt vlastní rukou je tak projev slabošství, netrpělivosti a arogance vůči Bohu. Kalvín je ve svých vyjádřeních mimořádně tvrdý, když uvádí, že sebevrah je „v Božích očích ohavností“. Tato příkrá slova lze snad přičíst Kalvínovu přesvědčení (s Lutherem sdílenému), že příčinou sebevražedných sklonů je posedlost ďáblem.

Nápadná podobnost s Augustinovými a Akvinského myšlenkami není náhodná. Kalvín při formulování svých postojů více přihlížel k jiným církevním autorům. Ve vší férovosti je však třeba zdůraznit, že jak Luther, tak Kalvín zmínili téma sebevraždy ve svých dílech vlastně jen bokem a nevěnovali mu soustavnou pozornost. Těžko bychom tak z těchto útržků stavěli jakýkoliv systematizovaný myšlenkový rámec.

Masový jev moderní doby. Dnešní situace

Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) každých 40 sekund spáchá někde po světě jeden člověk sebevraždu. V celoročním součtu to představuje přes milion sebevražd. Na smrt vlastní rukou pomyslí alespoň jednou za život až 80 % lidí. Přes všechny vymoženosti moderní doby, jako je prvotřídní medicínská i psychologická péče, sociologické průzkumy či osvětová činnost a důraz na prevenci, zůstává sebevražda přetrvávajícím jevem naší společnosti. Že nejde o jev marginální, dokládá statistika, podle níž je sebevražda častější příčinou úmrtí než dopravní nehody. Podle evropské statistiky Eurostat je Česká republika v sebevražednosti 13. nejhorší v Evropě (celkově pak, podle WHO, 44. nejhorší ze 183 zemí). Předběhlo nás i Slovensko, které zejména mezi lety 2014 a 2016 zaznamenalo výrazný pokles případů. Premiantem žebříčku je s nejnižší sebevražedností poněkud překvapivě Malta, naopak na chvostu se drží Litva.

Ukazuje se přitom přímá úměra mezi religiozitou společnosti a množstvím sebevražd; méně sebevražd mívají země s vyšším zastoupením věřících v populaci. To je závěr, k němuž ostatně dospěl už T. G. Masaryk ve svojí habilitační práci Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty (1881). Není však bez zajímavosti, že statisticky vyšší náchylnost k sebevraždám vykazují oproti majoritně katolickým ty regiony, které jsou převážně protestantské. Masarykův současník, francouzský sociolog Émile Durkheim, vysvětloval tuto okolnost tím, že protestantismus se vyznačuje větší mírou „svobodného ducha“, zatímco katolicismus nabízí relativně stabilní věroučné prostředí, které je vedeno církevními autoritami a zároveň disponuje vyšší mírou integrity než společenství protestantské.

Pozoruhodné je, že tento trend přetrvává i v dnešní době. Jeho příčinami se zabývala dvojice švýcarských ekonomů Benno Torgler a Christoph Schaltegger, kteří v roce 2014 publikovali studii o vztahu katolicismus vs. protestantismus a sebevražednost. Jejich empirická analýza, prováděná ve švýcarském prostředí, ukázala, že navzdory zmenšujícím se teologickým i společenským rozdílům mezi katolíky a protestanty je skutečně méně pravděpodobné, že si sáhne na život katolík než protestant. Pro obě denominace přitom platí, že vyšší míra „náboženské oddanosti“ (zbožnosti?), homogamie (svazky osob stejného vyznání), ale také například pravidelné docházení na bohoslužby či zakotvenost v církevní komunitě riziko sebevraždy snižuje. Zdá se tedy, že církevní prostředí má na sebevražednost spíše pozitivní vliv.

Smrt sněhové vločky. Antiteze

Poněkud jiný pohled nabízí americký jezuita James Martin, který se dlouhodobě zabývá pastorací LGBT menšin. Statistiky uvedené v jeho nedávno publikovaném článku jsou děsivé. Čtyřicet procent respondentů (LGBT katolíků) uvedlo, že za posledních 12 měsíců seriózně uvažovalo o sebevraždě, dokonce 48 % si v poslední době skutečně fyzicky ublížilo. Spojitost s církevním prostředím je nasnadě: Tři čtvrtiny respondentů se v něm cítí nepříjemně, nebo byly dokonce nějak přímo diskriminovány. Situace není o moc lepší ani v nekatolickém prostředí. Podle průzkumu z roku 2014 homosexualitu odmítá 55 % amerických evangelíků (míra náboženského přesvědčení je přímo úměrná míře odmítavého postoje). V souvislosti s tím se 32 % amerických evangelíků domnívá, že sebevrazi skončí v pekle.

Současné mladé generaci bývá vyčítána neschopnost čelit problémům či přijmout odlišný názor. Mladí bývají prý snadno dotčeni a vyžadují bezvýhradné přijetí své osoby ze strany okolí. U zlých jazyků si kvůli své křehkosti tato generace vysloužila přízvisko „sněhové vločky“. Tato okolnost by naznačovala, že vysoký počet sebevražd u mladých (tím spíše LGBT) je dán jejich psychickou neodolností. Jak to, že je však tváří v tvář nepřijetí nepodrží jejich víra? Co je přiměje překročit onen zapovězený práh a sáhnout si na život?

Nabízí se zamyšlení nad tím, zda za pohnutkou ukončit vlastní život nestojí u (hlavně mladých) LGBT křesťanů víc než pouhý pocit nepřijetí (ačkoliv průzkumy ukazují, že tento fakt k sebevražednému chování významně přispívá). Zdá se, že nejen víra, ale i církevní příslušnost je pro ně důležitá součást statu quo. Vždyť také oni se snaží žít dobrým křesťanským životem a následovat Krista. Svoji homosexualitu však – vlivem církevního mínění – vnímají jako nesmazatelnou skvrnu, která jim v tom brání. Pro jedny to znamená nemožnost vymanit se z hříchu, svoji existenci chápou jako něco zvráceného, Bohu odporného. Pro jiné je nepřijatelná vize emocionální nenaplněnosti a celoživotního celibátu, který některé církve považují za jedinou přijatelnou možnost. Vystoupením z církve řeší tuto situaci jen minimální počet věřících.

Americké prostředí je sice poměrně specifické a v lecčem odlišné, to ovšem neznamená, že problém není v našich zeměpisných šířkách aktuální. Známý je případ sebevraždy mladého katolíka Filipa, v reakci na níž vznikla iniciativa S barvou ven, která lidem s podobným osudem pomáhá.

Šťastný konec? Epilog

Pozitivní zprávou je, že situace v Česku má nadějný vývoj. Počet incidentů se dlouhodobě snižuje. Přesto bychom neměli usínat na vavřínech. Koronavirová krize zřejmě křivky obrátí směrem vzhůru, první čerstvé statistiky z Japonska to již ukazují. Lze očekávat, že obdobný trend se projeví i v Evropě.

Na paměti by to měla mít i církev. Že je sebevražda důsledek posedlosti ďáblem, tomu dnes nejspíš již nevěříme. I dnes ale často svojí necitlivostí způsobujeme bolest a trhliny na duších druhých. Chce-li se církev zasazovat za zachování života, pak by neměla být katalyzátorem frustrace, která je k životu destruktivní.

Je důležité být nablízku těm, kteří prožívají těžkosti, a být jim oporou. Třeba se nám pak konečně podaří překročit onen historický most církevního postoje a vystačíme s chápavým, soucitným a neodsuzujícím doprovázením bližního.

Adéla Rozbořilová