(ČB 11/2021) „Sotva ho ovane vítr, už tu není…“ (Ž 103,16)
Představy o smrti se v dějinách průběžně proměňují stejně jako přístupy k umírání. Ve 2. polovině 20. století došlo v souvislosti s prudkým rozvojem lékařské péče k tomu, že převážná většina lidí už neumírá doma, v kruhu svých blízkých, ale v nemocnicích nebo v sociálních zařízeních. To má za následek, že lidé umírají osamoceně. Zapomíná se, že člověk má vedle tělesných potřeb také potřeby duševní, sociální a duchovní. A zároveň byli umírající a mrtví ze života živých vytlačeni, takže když se pak lidé ocitnou tváří v tvář umírajícímu, mohou být zaskočeni. Nevědí, co mají dělat, protože si neosvojili základní vzorce péče o umírající, ty praktické – přebalit, nakrmit, dát napít, i ty duchovní – společně se pomodlit, zahrnout svou láskou, ujistit o Boží blízkosti v životě i v umírání.
V posledních desetiletích ve veřejném prostoru sledujeme, že smrt a umírání se opět stávají tématem společenského diskurzu. Rozvíjí se hospicové hnutí, které usiluje vytvořit lepší podmínky pro důstojné umírání, vychází osvětová literatura. Přitom se v mnohém ohledu nejedná o nové poznatky. V dávnější minulosti bylo poskytování sociální a duchovní podpory umírajícím zcela běžné. V období od 14. až 17. století se dokonce rozšířil zvláštní literární žánr, zvaný ars bene moriendi – umění dobrého umírání. Záměrem příruček k dobrému umírání bylo přiblížit, jak má křesťan rozumět smrti a jak se na ni připravit. Ráda bych tento typ příruček blíže představila.
Rozhodující zápas na smrtelném loži
Ve vrcholném středověku se ars moriendi rozvíjela především v reakci na sociální a hospodářské podmínky. Vedle hospodářských krizí a válečných výprav sužovala obyvatele Evropy také řada morových ran a hladomorů. Ruku v ruce s tím rostl strach z náhlé, nepřipravené smrti. Panovala totiž představa, že pokud se člověk nachází ve smrtelném hříchu, bude tím negativně určen i jeho úděl po smrti.
Středověké příručky dobrého umírání byly původně psány latinsky a určeny pro začínající kněze. Obsahovaly návody pro jednání u lůžka nemocného či umírajícího. Když však v dobách moru počty kněží nedostačovaly, začaly se příručky psát také v národních jazycích a zaměřovat se na prosté laiky, kteří mohli při umírání své blízké doprovázet. Zahrnovaly úvahy o tělesné a duchovní stránce smrti, o jejím původu v dědičném hříchu. Popisovaly nejistotu okamžiku smrti a rozhodující povahu poslední hodinky, v níž je třeba odolat ďáblovým pokušením, vzdát se světa a přidržet se víry v Krista. Dále předkládaly napomenutí, otázky zjišťující připravenost k smrti, modlitby a naučení, jak umírajícímu pomoci v zápase s pokušením a utěšit ho, aby jeho duše zůstala přikloněna k Bohu.
Umění žít s myšlenkou na smrt
V 16. století se příručky ars moriendi ještě více šíří díky rozvoji knihtisku. Příprava na smrt je ve všech konfesijních uskupeních vnímána jako oblast, v níž je třeba vzdělat obyčejné lidi. Z příruček k dobrému umírání se stává důležitý žánr nábožensky vzdělavatelné literatury (Erbauungsliteratur). V jejich obsahovém zaměření přitom nastává zásadní posun. Zatímco středověké přípravy na smrt kladly důraz na poslední hodinku, v níž se má umírající kát ze svých hříchů a svést poslední rozhodující zápas s pokušením, raně novověké příručky zdůrazňují, že člověk se má na smrt připravovat po celý život a být na ni připraven kdykoli. Umění zemřít začíná být pojímáno nově – jako umění žít s myšlenkou na smrt.
Myšlenka, že na smrt je třeba se připravovat neustále, silně rezonuje ve spisu O připravování na smrt (1534) významného humanisty Erasma Rotterdamského. Podle něho je bláhové si myslet, že umírající zachrání svůj posmrtný úděl až na smrtelné posteli, když dodrží církví stanovené obřady a na Boha se rozpomene. Jelikož člověk neví dne ani hodiny své smrti, má být na smrt připraven neustále. Vedle duchovní přípravy si má včas uspořádat také majetkové záležitosti a urovnat vztahy s druhými – odpustit, smířit se s nepřáteli, a to nikoli ze strachu z Božího soudu, ale z vděčnosti za Boží milost a v poslušnosti vůči Ježíšovu přikázání.
Zbožný život a rituály na smrtelném loži
V českém prostředí se knihy o dobrém umírání s oblibou tisknou především od poloviny 16. do poloviny 17. století. Vydávají se české překlady děl evropských teologů stejně jako i původní práce českých autorů z katolického, utrakvistického a bratrského prostředí. Společné mají to, že představují umění přípravy na dobrou smrt ve dvou fázích: jednak jako celoživotní přípravu na smrt v podobě zbožného života a pamatování na smrt, jednak jako provádění jednotlivých úkonů na smrtelné posteli. V popisu konkrétních rituálů nicméně již nacházíme konfesijní rozdílnosti.
V potridentském katolicismu platila závazná posloupnost činností, které měly završit dobrý život. V přítomnosti kněze se měl člověk připravit na svůj odchod pomocí zpovědi, svatého přijímání a posledního pomazání. V prostředí protestantském příprava na odchod ze života vycházela z učení o ospravedlnění Boží milostí. Soustřeďovala se předně na rozpoznání hříchů, jejich vyznání a víru v Boží milosrdenství v Kristu. Rituál, který se u lůžka umírající utvořil, zahrnoval zpravidla prosby o odpuštění, modlitby, předčítání biblických veršů, recitaci Apostolika, někdy také večeři Páně.
Setrvat v pravdě
Pozoruhodné příspěvky k ars moriendi nalezneme v Jednotě bratrské u dvou jejích význačných biskupů, Lukáše Pražského a Jana Amose Komenského. Lukáš Pražský vydal svou //Přípravu k smrti//poprvé již r. 1507, podruhé r. 1520. Poměrně obsáhlý spis byl v Jednotě zřejmě oblíben, protože v upravené podobě byl vytištěn ještě dvakrát (1556, 1563). Lukáš již patří k těm autorům, kteří zdůrazňují, že nejlepší přípravou na smrt je uspořádaný život. Proto většinu svého spisu věnuje otázkám, jak křesťan může dospět k jistotě spasení v období svého zdraví. Teprve v závěru své knihy předkládá pokyny, jak si počínat na smrtelném loži.
Spis má podobu dialogu mezi duchem a duší člověka, jež vyjadřuje svůj strach ze smrti a Božího soudu. Nebojí se přitom ani tak tělesné smrti, jako spíše smrti duchovní a věčné, která čeká nespravedlivé a hříšníky a vede k věčnému zatracení. Naproti tomu duch duši ubezpečuje, že Bůh sám si nepřeje smrt hříšného člověka, a potěšuje ji poukazem na Boží milostivé a odpouštějící jednání v Kristu – to je základem naděje. Na otázku duše, jak má umírat, duch odpovídá, že nejlepší přípravou na smrt je, když setrvá v pravdě, kterou zvěstuje Písmo a dosvědčují svátosti. Tato pravda obnovuje ducha člověka, vede jej k pokání, napravování nedostatků, ospravedlnění a jistotě v naději na spásu. V nemoci pak duši doporučuje zavolat duchovního správce, aby ji doprovodil. Duchovní „zaopatření“ by mělo zahrnovat vyznání vin, modlitbu společně s celou rodinou a blízkými, rozhřešení se vzkládáním rukou a podle možností i svátost pomazání olejem a večeři Páně.
Vyjít ze sebe a vrátit se k prameni života
Úvahami o tom, co je potřebné, aby se člověku dobře „vedlo v životě, aby dobře umíral a také po smrti byl živ“, se zabývá Jan Amos Komenský ve spisu Unum neccesarium (1568). Předpokladem dobré smrti je podle něj dobrý život, ve kterém člověk odlišuje od zbytečných věcí to „jedině potřebné“. To Komenský nakonec nalézá v Bohu: „Ze všeho nezbytného je nejnezbytnější Bůh.“ Proto má člověk vyjít ze sebe, vrátit se k prameni svého života a jemu předat vládu nad sebou. Má „stále upírat pohled ke Kristu“.
K vnímání vlastní konečnosti a k orientaci na to, co člověka přesahuje, přitom mají být lidé vedeni již od útlého dětství. Komenský doporučuje: „Mladíkům se má záhy dostávat poučení, že jsou smrtelní: aby si uvědomovali, že mají začínat život tak, jak se začínají jednotlivé dny, totiž jen jako částečka času, která brzo skončí. Budou mít z toho ten užitek, že se naučí příliš nedůvěřovat prchavému životu, ale raději se připravovat na budoucí. […] Je totiž největším nebezpečím pro člověka (ať starce, nebo mladíka), že bude vytržen ze života nepřipraven.“
Dobrý život a dobrá smrt jsou tedy nedílně propojeny. Dobrá smrt může i na konci problematického života mnohé napravit, naopak špatná smrt dobrý život strašlivě pokazit. V pohledu Komenského přitom platí, že dobrá smrt je taková, na kterou se člověk připravil, a to tak, že se smířil se sebou samým, s bližními, s Bohem.
Ars moriendi – ars vivendi
Příručky k dobrému umírání přinášejí řadu zajímavých podnětů, přestože nás od jejich sepsání dělí staletí. Jejich apel, abychom nevytěsňovali představu vlastního konce, ale přemýšleli o něm, je stále aktuální. Nikdo nevíme dne ani hodiny. S vědomím své ohraničenosti můžeme o to silněji vnímat hodnotu každého okamžiku svého života a zamýšlet se nad jeho naplněním. Nebojme se mluvit o věcech, ze kterých máme strach, ptejme se, jako ona duše v Lukášově //Přípravě k smrti//, v čem můžeme spatřovat základ své naděje a jak s ním můžeme sladit svůj životaběh. Nejlepší školou smrti je totiž škola života. Umění umírat se učíme uměním žít.
Tabita Landová, teoložka působící na ETF UK