(ČB 11/2016) Jsou knihy, které byste neměli číst odzadu. Jenže když vám ta, kterou zrovna vybalujete z obálky, nedopatřením spadne na zem a rozkročí se mezi pár posledních stránek, co uděláte? Podíváte se, jestli se některý z listů nepřehnul a místo toho, abyste knihu zavřeli anebo ji začali číst od začátku, nahlédnete, přečtete si pár vět a tušíte, že tohle vyprávění je něčím výjimečné.
Poslechněte si článek:
(ČB 10/2016) Myslím si, že nejsem sám, kdo má rád tu zvláštní neodolatelnou přitažlivost k lidem, kteří ve svém oboru stáli svým způsobem na okraji, a přesto ve středu dění. Díky svému myšlení. Díky své odvaze pojmenovávat. Díky svému originálnímu jazyku. Díky tomu, že se nebáli pochybovat. Díky vnitřní potřebě měnit směr starých pořádků. Díky tomu, že v očích druhých byli zoufale jiní. Kolik je asi takových lidí mezi námi?
Poslechněte si článek:
(ČB 10/2016) Způsob výpovědi, alespoň v první polovině knihy, mě zaskočil. Čekala jsem přímočarý popis toho, co jsme se o věci dozvěděli z médií, tedy víc o tom, co přesně se v chrámu Krista Spasitele stalo, víc ze soudního procesu a hlavně víc o životě ve vězení. Což o to, dozvíme se nakonec hodně, jenomže spíš jen v takových záblescích. I tak je to ale dost na to, abychom si obraz o hrůzách systému dané země, a to nejen vězeňského,
Poslechněte si článek:
(ČB 10/2016) To zvláštní slůvko – extáze – najdeme roztroušené všude po světě, v mnoha náboženských textech, rituálech, v umění, v posunutém významu však i tam, kde se o věci náboženské vůbec nejedná. Někdo přilne k extatickému světu před-kolumbovských kultur, jiný zas k tradici buddhistické, židovské, islámské nebo křesťanské.
Poslechněte si článek: