(ČB 10/2016) Myslím si, že nejsem sám, kdo má rád tu zvláštní neodolatelnou přitažlivost k lidem, kteří ve svém oboru stáli svým způsobem na okraji, a přesto ve středu dění. Díky svému myšlení. Díky své odvaze pojmenovávat. Díky svému originálnímu jazyku. Díky tomu, že se nebáli pochybovat. Díky vnitřní potřebě měnit směr starých pořádků. Díky tomu, že v očích druhých byli zoufale jiní. Kolik je asi takových lidí mezi námi?

Poslechněte si článek:

Je zvláštní, že prorocké hlasy se často považují za kacířské místo toho, aby byly vyslyšeny; a nesejde příliš na tom, jde-li o světce, filosofy, nebo umělce. Teologický svět inspirujícího rozechvívání německé protestantské teoložky, spisovatelky, občanské aktivistky a básnířky Dorothee Sölle (1929‒2003) je pro mě tím neodolatelně přitažlivým světem, jemuž se podle mého mínění vyplatí naslouchat. Je to svět pozoruhodného teologického ženského pohledu bez dramatických gest a patosu k nevydržení.
Dílo Dorothee Sölle u nás není rozhodně neznámé. Kdo se někdy zajímal o politickou teologii, teologii osvobození, o feministickou teologii, o teologii (po) smrti Boha, teologii po Osvětimi či o rozličné aspekty pacifismu a nenásilí, nemohl ve svém hledání a studiu autorku minout. Velká pozornost jí vždy byla věnována v českém evangelickém prostředí kolem pražské Evangelické teologické fakulty, v odborném tisku, v komentářích i kázáních. Ostatně, někteří členové pražské alma mater se s Dorothee Sölle setkali při svých studiích a posléze její dílo uváděli do teologického i širšího, humanitně orientovaného prostoru.

Úvahy o mystice smrti zůstaly nedokončeny
Čtenář, který zná autorčiny knihy Fantazie a poslušnost: úvahy o budoucí křesťanské etice (Kalich 2008) či Mystika a vzdor: „Ty tichý křiku“ (One Woman Press 2015), by si neměl nechat ujít zatím poslední vydaný titul Dorothee Sölle, kterého se ujalo nakladatelství Trigon. Ve skvělém a citlivém překladu teoložky, religionistky a překladatelky Ruth J. Weiniger vyšla letošního roku kniha, jež se už v roce svého německého vydání stala pojmem, Mystika smrti. Fragment. Jak je patrno z názvu práce, jíž autorka věnovala značné úsilí, kniha zůstala nedokončena. Sölle psala do posledních dnů svého života. Její úvahy o mystice smrti měly být původně kapitolami Mystiky a vzdoru, ale nakonec z nich vyrostla samostatná práce. Sölle se podařilo v teologickém prostředí něco neobvyklého. Civilním a přátelským jazykem říci důležité věci, které se týkají lidské slabosti, nemoci, bolesti, naděje i beznaděje, umírání i smrti samotné. Jazykem bez jakéhokoli náznaku duchovní superiority nad druhými, jazykem, který si nelibuje v přehánění ani v opakování stereotypů. Titul jejího přemýšlení i názvy některých kapitol, např. Teror smrti, by neměl čtenáře od čtení odradit. Mystika v podání německé teoložky má sice hloubku velkých autorů minulosti, ale jde jinou cestou. Nepopisuje extatické zkušenosti či tajemné obřady. Nelibuje si v těžko srozumitelných výpovědích, které se bez následné exegeze neobejdou. Nepoužívá pojmy z dávno zaprášených slovníků ani nekonstruuje nové, ještě krkolomnější. Nemarní čas s mysticismem neproniknutelného tajemství, které je prý přístupné jen hrstce vyvolených. Sölle z mystiky nedělá téma uzavřených seminářů ani ji nenechává napospas těm, kteří více či méně dobrovolně utekli za zdi klášterů. Chápe mystiku křesťanské povahy v jejím širším pojetí jako intimní duchovní zkušenost, která člověka přivádí na jeho vlastní hlubinu a zčásti odkrývá i to, co je univerzální. I v případě lidského odcházení a smrti hledá rovnováhu, svobodu a čas. Vzpírá se a protestuje proti útěšným náboženským klišé a katechismovým poučkám, které ze smrti činí tabu, anebo – a to v tom horším případě – vytoužený konec lidského života, který je třeba rychle odžít, zbavit se jeho tíhy a přejít do věčnosti.

Nejbolestivější je smrt toho druhého
Kdo se kdy setkal tváří v tvář s umíráním, ví, že nejbolestivější je – zbylo-li v člověku alespoň trochu lásky, empatie a potřeby přátelství a intimity – smrt toho druhého. „Můj partner ví, že mám z jeho odchodu větší strach než z toho svého,“ napsala Sölle na rozloučenou. Myslím si, že i v tématu smrti by souhlasila se slovy teologa Karla Rahnera: „Věřící zítřka bude buďto mystikem neboli tím, kdo něco zakusil, nebo přestane být věřícím.“ Ve svém dopisu Panu Smrti, který tvoří ke knize jakýsi úvod, vyjádřila svoji víru těmito slovy: „Někdy si myslím, že láska – když víme, co tím slovem říkáme – je to jediné, před čím Vy máte respekt.“
Kniha Dorothee Sölle by se mohla stát součástí našeho vlastního odcházení a doprovázení. Je to kniha obav i nadějí. Je to kniha člověka, který nevypadl ze stránek románů nebo životopisu svatých. Právě tím je vzácná a právě tím je atraktivní.

Zdeněk A. Eminger

Text pro Českého bratra je zkrácenou verzí, která vyšla v literárním časopisu iLiteratura.cz.