(ČB 10/2016) Způsob výpovědi, alespoň v první polovině knihy, mě zaskočil. Čekala jsem přímočarý popis toho, co jsme se o věci dozvěděli z médií, tedy víc o tom, co přesně se v chrámu Krista Spasitele stalo, víc ze soudního procesu a hlavně víc o životě ve vězení. Což o to, dozvíme se nakonec hodně, jenomže spíš jen v takových záblescích. I tak je to ale dost na to, abychom si obraz o hrůzách systému dané země, a to nejen vězeňského,
Poslechněte si článek:
udělali nebo spíš si potvrdili, co jsme tušili či skoro věděli. Velká obrazotvornost zkrátka není potřebná. Cením si toho, že k líčení těch nejdrsnějších scén, kterých přitom musela ve vězení zažít nesčetně, se autorka svést nenechá. Jenom nakoukneme. Tu a tam se něco prosákne, něco, co bere dech a co samo o sobě styl ruského vězeňství předvede dostatečně. V detailním popisu hrůz Naďa zjevně nevidí smysl. Přitom by mohla. Dvaadvacetiletá dívka – trpící vážným zdravotním ohrožením v důsledku hladovky, zažívající neskutečná úskalí, o kterých se dozvídáme taky spíš mimochodem, neb jsou zřetelně na vedlejší koleji. Troufám si dodat, že Naďa je „nad věcí“.
Spoluvězeňkyně
Zato hodně prosákne určitý, řekněme sociální aspekt Nadina životního postoje. A tak se o vězení dozvíme především, jaká je Ninka Sorokinová, jaká je Nataša, jaká je Zlata, co sedí osm let a v „zóně“ se z ní stal chlapeček. Avšak tím, že Naděžda dá v líčení vězeňského žití přednost právě těmto úhlům pohledu, vypovídá bezděky dost podstatně i o sobě. Rysy vězněných žen, líčené z velké části nečekaně laskavě, jsou prostě důležitější než to, jak Naďa sama ve vězení strádá. A nadto vysvitnou i další rysy Nadiny specifické nátury: Dokud může, dokud je zdravá, podle všeho ještě ve vazbě, cvičí jak o život, „uondává se stovkami cviků“, chápe se činek, učí se boxovat. Má ráda od boxu do krve sedřené klouby, zato nesnáší vysoké podpatky. Také určitá tělesně-sexuální stránka je od autorčiny výpovědi i od jejího vztahu k vězněným neodpáratelná; a o sexismu, sexistech a falocentrismu, který „vládne v Rusku všude“, si čteme dle mého až moc.
Že je Naděžda Tolokonnikovová výjimečná žena, je nesporné. Vzdoruje a ví, jak na to, aby to bylo účinné. Čiší vitalitou, vynalézavostí jak vězeňský systém obelstít, nezdolá ji, když je vozí z vazby den za dnem k soudu, který vždycky trvá 12 hodin. Pak čtyři hodiny spánku a znovu. A nakonec rozsudek a odjezd do trestanecké kolonie k „výkonu trestu“. Deset hodin v trestaneckém vagóně, s těhotnou ženou, které dá svou deku. A k tomu strážný, který chce podepsat texty písní Pussy Riot. Co když prý bude Naděžda jednou slavná? A on bude mít autogram.
Trestanecká kolonie
Trest si Naďa odpykává v trestanecké kolonii v Mordvinsku, v zemi, která se „kompletně skládá z močálů“ a nekonečných rojů komárů. O Mordvinských zónách se vyprávějí legendy. Nejtvrdší režim a nejkřiklavější bezpráví. Mezi odsouzenými se říká: Jenom ne do Mordvinska. Ve vězení se pracuje; do totálního vyčerpání. „Vedení tábora potřebuje tisíce oděvních souprav“. Směny trvají 16, 17 hodin. Ženy si prošívají prsty zcela tupými jehlami. Úmrtí v dílně není příliš řídký zjev.
A přitom – můžeme vzpomenout na Nadinu tvář, jak byla vidět při soudním procesu. Chladná, klidná, bez známek zoufalství, strádání, smutku… Člověk by neodhadl, co už má za sebou. Smála se; a vysmívala. Smála se i v „kolonii“, kde se přece nesměje nikdo. „Tobě je snad veselo?“
Nadin tatínek Andrej Tolokonnikov vzpomíná: „Ve čtyřech letech mi Naďa naprosto vědomě, přísně a věcně řekla – tati, nikdy mě do ničeho nenuť. Ihned jsem to pochopil jako deklaraci nezávislosti a nikdy jsem ji do ničeho nenutil.“
Je svébytná. O feminismu si četla od svých deseti let. V 17 letech se toulala sama po Španělsku. Systematicky a dlouho předtím, než se ve vězení učila boxovat, se už se svými kumpány cvičila v obraně proti „fízlům a nacistům“, cvičila, jak odrážet jejich údery, jak utíkat. A podobně – už s kapelou – jak maximálně rychle rozložit nebo složit aparaturu, jak hrát a zpívat dál, když už „policajti člověka držej za nohy a snažej se ho odtáhnout“. To se děvčatům hodilo za jejich éry mockrát.
Bleskový koncert v chrámu
O kousku z inkriminovaného vystoupení, které pak obletělo celý svět, si ostatně přečteme. Právě v duchu umění bleskových reakcí na hrozící perzekuci. Tři neděle nacvičovaly, jak v mžiku postavit stojany, vytáhnout kytary… Přípravu nedokázaly stáhnout pod 15 vteřin, to je prý pořád příliš dlouho. A pak už jsou v chrámu, na scéně, a sčítají vteřiny, po které se jim daří se na „jevišti“ držet. Tenkrát se udržely 40 vteřin.
Jak dlouho se potom daří odpůrkyním skrývat se, než je policie nakonec dopadne! Obdivuje to i policie sama. Chytře zacházet s „chytrým telefonem“, chytře používat WiFi, nezanechat stopy! Pořád se mi při četbě vnucoval obraz Lisbeth Salander ze světoznámé trilogie Stiega Larssona. Dívky mají opravdu něco společného; Lisbeth je svými schopnostmi nedostižná, ovšem je jen knižní; Naďa je nevybájená, žije mezi námi!
O okolnostech kolem „skandálu“ samotného, ale zrovnatak o situaci v Rusku v druhém tisíciletí vůbec se dozvíme ze spousty citátů a výroků, kterými je kniha doslova protkána. Rozsudky soudu a výňatky z trestního spisu, paradoxní lži Putina, vyjádření ruských disidentů či „psychologicko-lingvistické“ posudky. A texty písní. Ta hlavní, skandální, punková modlitba „Matko Boží, vyžeň Putina“, o kterou šlo, i jiné. Reakcí Státní dumy na tuto „modlitbu“ pak byl nový zákon o trestní odpovědnosti za „urážení citů věřících“. Za zmínku taky stojí, co se dozvíme o chrámu samém: z jeho webových stránek se dočteme, co všechno se pořádá v tamním sále pro církevní sněmy, jehož „jedinečný interiér a neoddiskutovatelná autorita… jsou účinnými nástroji… pro podnikatelské kruhy Moskvy“. Ale také se dozvíme, už ne z webových stránek, že v areálu chrámu je chemická čistírna, mycí linka pro auta, pod oltářem prádelna. Dále pak firma obchodující s plody moře, čilý kšeft s klenoty a se zlatými vajíčky, napodobujícími Fabergéova…
Hladovka, propuštění a „zóna práva“
Naďa se nevzdá. Protestovala na svobodě, protestuje ve vězení. Drží hladovku. Nezápasí primárně za sebe, ale za elementární lidská práva. Jasně stanovených pět bodů, pět požadavků lidštějšího zacházení. Naďu nezlomí pobyt v „korekční místnosti“, kde je zima, kde se nesmí přes den posadit. Jak tohle může jít dohromady se stavem naprostého vyčerpání hlady? Skončí ve vězeňské nemocnici, skutečně už v ohrožení života. Její nebojácnost, vytrvalost, její pevná vůle nakonec pomohly – k dílčímu vítězství. Náčelník nemocnice osobně dohlédne, aby se podmínky v mordvinské kolonii zlepšily.
Naděžda byla spolu s Mášou Aljochinovou na konci roku 2013 z vězení na základě amnestie ruské Státní dumy propuštěna. Měla by plné právo se svým vzdorem skončit. Těšit se se svým mužem a malou dcerou Gerou. Místo toho, hned první den na svobodě, s Mášou zakládá, „zónu práva“. Její misí je bořit „prohnilý systém orgánů činných v trestním řízení a nápravných institucí, který semílá lidi a vyplivuje rakve“.
„Jestli chceš něco změnit, tak sebou pohni. Nečekej, až ti to přinesou na stříbrnym tácku. I ten nejlepší prezident ti dá leda hovno, kdepak něco na tácku. Nic ti nepřinese. Máme tu samobsluhu,“ píše autorka.
„Tolokonnikovovou poslali do Mordvinska, aby ji zlomili. Ti kdo ji tam posílali, uvěřili Putinovi, který prohlásil, že v Rusku dnes nejsou političtí vězni. Přepočítali se.“ (Ze slov bývalé vězeňkyně mordvinských táborů.)
Jana Plíšková
Naděžda Tolokonnikovová: Jak udělat revoluci. Zápisky z trestanecké kolonie
Praha, Práh 2016, 248 s.