(ČB 10/2016) To zvláštní slůvko – extáze – najdeme roztroušené všude po světě, v mnoha náboženských textech, rituálech, v umění, v posunutém významu však i tam, kde se o věci náboženské vůbec nejedná. Někdo přilne k extatickému světu před-kolumbovských kultur, jiný zas k tradici buddhistické, židovské, islámské nebo křesťanské.

Poslechněte si článek:

Buberova extatická vyznání, která sám po pečlivém studiu vybral z mnoha dob, tradic, kultur a kontinentů, ze západního křesťanství i z Orientu, jsou dokladem jedinečnosti lidské osoby a jejího duchovního prožitku. Tradují se představy, že lidé mystických zkušeností jsou pouhými nástroji Boží vůle či roboty, kteří vykonávájí zadané úkoly. Věrně, bez odmlouvání, na rozkaz. Naštěstí věci nejsou tak černobílé. Jen málo z těch, u nichž, Buberovými slovy, „nasloucháme tomu, co člověk říká ze své duše a z nevyslovitelného nejhlubšího tajemství své duše“, bylo lidmi bez vlastností. Už na samotném projevu jejich výpovědí, na jazyku, slovu, řeči, stylu vidíte, že nešlo o prázdné, bezpohlavní bytosti, které by byly živy jen krajícem chleba a nadechováním nad-nebeských sfér.

Buber si neklade otázku po pramenech a motivech extatických vyznání a už vůbec je nepodrobuje psychologizování a teologické klasifikaci. Nikoho nesoudí, nic nepřikrašluje. Nezáleží mu na tom, jde-li o bezprostřední svědectví, nebo o zprostředkované či dokonce anonymní záznamy. „Nevím, co je to šílenství,“ píše; „vím však, že jsem zde proto, abych naslouchal hlasům lidí.“ Nemohl, už kvůli rozsahu knihy, zahrnout do výběru všechno, co by chtěl. Minul zlomkovité výpovědi a „nezohlednil indická a gnostická díla, stejně jako bohatý materiál slovanských sekt“. Přesto si v jeho výboru, který citlivě přeložila teoložka Ruth J. Weiniger, bezpochyby najdete to své vyznání, které ve vás bude rezonovat, ať jste, kým jste.

Obvykle bývá třeba mnohé z podobných mystických výpovědí odmocnit a zcivilnit, aby se čtenář dostal na jejich dřeň. Domnívám se, že v Buberově výběru není takové kritické odmocňování nutné. Jako filosof vnitřních hloubek ctil slovo a věděl, čí slova si jen hrají na schovávanou, a kterým se naopak vyplatí naslouchat. Co vybral, je zajímavé a hodné pozornosti.

Zdeněk A. Eminger