(ČB 1/2016) Putovati světem a ne se v něm usazovati… K ničemu zde na zemi nepřilnouti, ničím se nedat oslnit a opojit. To je cesta Kristova poutníka: Jíti životem nespoután ani teplem rodiny, ani svodem blahobytu, ani sladkostí lidských poct… (Z kázání Jiřího Rumla roku 1963)

Uplynulý rok by se manželé Jiří a Marie Rumlovi dožili významných jubileí. Dovolím si na ně vzpomenout, „poután“ rodinnými vazbami. Dědeček Jiří se narodil 24. listopadu 1915 ve východočeské vesnici Lipovec, babička Marie, rozená Smetánková, 27. ledna 1925 v Chrudimi.

Mé vlastní a bezprostřední vzpomínky na prarodiče jsou přirozeně kusé. Z útlého dětství mi vyvstává jejich pohotová pomoc při hromadném útěku králíků na faře v Lozicích v době otcovy vojenské služby. Později pamatuji dědečka, který – ač takřka sedmdesátiletý – si s námi vnuky rád zakopal s balónem; míč o plechová vrata velkomeziříčské fary jen duněl. O své pozdější svatbě ve 35 letech dával k dobrému, že dřív na ženy a ženitbu nebyl čas, protože přední je „theologie“ a později se musel „bít se synodní radou“, a že je to tak dobře, protože ženění a rodina ubírají síly. Přitom bylo znát, jak je dědeček rád, že nezůstal sám a že je vděčný za babičku, jejich tři děti i devět vnoučat.

Babička mu říkala „broučku“ nebo „Jiří“ a z tónu hlasu bylo znát, jak ho má ráda, i když život s ním nebyl jednoduchý. Až její signály na radiátory ústředního topení na faře ve Velkém Meziříčí bývaly oslyšeny, protože z kanceláře se ozýval na plno jedoucí psací stroj a autor bušení přicházel k obědu se zpožděním. Oba drželi nad mladými svou strážnou ruku – babička modlitební a tichou, dědeček dovedl zase s větším pochopením hledět na hříchy mládí (přičemž vyprávěl, jak sháněli profesoru Daňkovi za druhé války tabačenky a jak ho obliba kávy a tabáku nakonec stála život). Zajímal se o sport, dovedl na něj i na spoustu dalšího (knížky, film, politika, zahrádka) zavést řeč a tu udržovat (někdy i sám, zvlášť když později již neměl auditorium ve sboru, to se posezení u oběda často protáhlo).

Kázání míval praotec delší a lehce reformačně monotematická. Ti, kteří šli do kostela na (starého) Rumla, už dopředu mohli čekat něco o „starém Adamovi“. Až později, při vlastním studiu teologie jsem víc poznával o – v rodině myticky přítomném – „profesoru“ (Daňkovi), který byl paradoxně v dědečkových kázáních u slova méně, než by se mohlo čekat. Poznával jsem onu fascinaci a zacílení na biblický text, na jehož překladu se dědeček podílel (ač proti pokynu S. C. Daňka), i  na zvěst, která je v něm, za ním, tedy je třeba se jím zabývat „dnem i nocí“ (což dědeček dovedl); onu umanutost, která leckdy byla neskladná, která ale možná právě proto dovedla probojovat prostor svobody kazatele a nabídnout něco z něho i posluchačům ve sboru. Tak dovedl v roce 1960 kázat proti všeobecné opatrnosti, v roce 1969 ocenit nebývalou otevřenost jednání synodu či v sedmdesátých letech projevovat blízkost a podporu těm, kdo ztráceli souhlas k duchovenské službě a často i osobní svobodu. V téže době někdo do jeho složky vedené státní správou napsal, že celou rodinu „vede v neskutečné atmosféře“. To přetiskl i do sbírky svých článků Brána i klíč skoro jako pochvalu.

Pamatuji si jeho smysl pro humor, jeho neústupnost, s níž po roce 1989 připomínal (od synodů po hovory při stolu), že se v církvi moc řeší její provoz místo jejího poslání, řády a organizace místo věrouky a teologie! Ta jeho neústupnost byla možná jednostranná, měla ale svou sílu – věděla a rozpoznala, že církev nepotřebuje zachraňovat, že už zachráněna je, nebo za záchranu už vlastně nestojí. A že (v duchu dědečkova oblíbeného dicta Tomáše G. Masaryka) je zaujetí člověka to, co ho nakonec drží, a jde o to, zda a na kom viset, koho se držet. Oba dva prarodiče mi byli příkladem života, který na trojjediném Bohu závislý byl, a bylo to na nich znát. Nejen na to budu vděčně vzpomínat po celý život.

Ondřej Ruml

(ČB 1/2016) Dne 30. 4. 2016 proběhnou v budově Konzervatoře Evangelické akademie v Olomouci přijímací zkoušky na studium Semináře církevní hudby Evangelické akademie (SCHEA), které bude zahájeno 3. 9. 2016. K přijímacím zkouškám je nutno se písemně přihlásit nejpozději do 1. 4. 2016. Přihlášku je třeba poslat poštou (nikoliv elektronicky!) na adresu celocírkevního kantora: Ladislav Moravetz, Na Chaloupkách 172, 768 72 Chvalčov. Všem přihlášeným pošleme podrobnější informace o průběhu zkoušky.   Přihláška má obsahovat: 1. podepsanou žádost, včetně adresy bydliště, telefonního kontaktu a e-mailu (2 kopie) 2. strukturovaný životopis se stručným popisem dosavadních hudebních zkušeností (6 kopií) 3. motivační dopis, v němž uchazeč popíše důvody, proč chce na semináři studovat a zda má zájem o kantorskou službu v církvi (6 kopií) 4. potvrzení o členství v Českobratrské církvi evangelické, vydané farním sborem (2 kopie)   Další podmínkou pro přijetí je dosažení věkové hranice 18 let a úspěšné zvládnutí jednotlivých disciplín: 1. zpěv jedné libovolné písně z Evangelického zpěvníku bez hudebního doprovodu 2. varhanní doprovod dvou libovolných a stylově odlišných písní z chorálníku Evangelického zpěvníku nebo z Dodatku EZ, včetně připravených krátkých předeher (použití hry pedálu je možné, ale není nutné) 3. varhanní nebo klavírní přednes jedné libovolné skladby z období baroka či klasicismu, kterou si uchazeč předem připraví (stupeň obtížnosti: jednoduchý až středně těžký) 4. varhanní přednes jedné povinné chorální předehry (bez pedálu) a fragmentu jedné současné skladby; noty těchto skladeb uchazeči obdrží až poté, co se přihlásí ke zkouškám 5. sluchová analýza a základní průzkum z hudební teorie   Maximální počet studujících je 20 osob.

Podrobnosti najdete na církevním webu http://www.e-cirkev.cz/clanek/5718-PRIJIMACI-ZKOUSKY-NA-SEMINARI-CIRKEVNI-HUDBY-EVANGELICKE-AKADEMIE/index.htm   Další informace je možno získat u celocírkevního kantora Ladislava Moravetze, vedoucího SCHEA, e-mail: moravetz@e-cirkev.cz, telefon: 573 378 607, 737 506 119.

(ČB 12/2015) Věz, že posvěcení kostela lidé pamatují proto, že kněz biskup požehnal ho, aby v něm dála se čest a chvála Pánu Bohu, slovo Boží aby v něm kázáno bylo, lidé aby je slyšeli, mše aby sloužili, a modlíce se, aby hříchů odpuštění nalezli a za hodné věci Pána Boha prosili. Ale věz, že chrám, jejž Šalamoun vystavěl, třikrát jest posvěcen: nejprve od Šalamouna, po druhé od Zorobabele, po třetí od Judy Machabejského. Pak od tří mužů jest ten chrám poskvrněn, nejprve od krále Jeroboáma, jenž byl učinil dvě telata zlatá, po druhé od Nebuzardana, knížete babylonského, který spálil chrám v Jeruzalémě, po třetí od Antiocha krále, který učinil modlu v chrámě, spálil knihy zákona Božího a zavraždil všechny, kteří nechtěli modliti se k modle.

Hle, teď vidíš, co sluje posvěcení chrámu. A věz, že ta tři svěcení chrámu Šalamounova znamenají tři svěcení chrámu Kristova, jenž jest sbor lidí k spasení vyvolených; neboť dí sv. Augustin: Chrám Boží spolu všichni jsme. Ten chrám posvěcuje Kristus sám, nejprve na kříži, po druhé v svatém pokání mnohých a po třetí v den z mrtvýchvstání. 

Kdo chce duchovní dům vystavěti, musí rozumem hluboko kopati; neboť Bůh jest hlubší nežli která propast. A tak pochopí člověk rozumem, že Kristus jest Bůh nesmírný a že jest to nejlepší dobro; protož má na něm založiti víru, naději i lásku. Víra bude na kameni podlaha. A že čtyřhranný dům pevně stojí, proto musí zde býti naděje, z níž čtyry stěny mají býti vysoko vyzdviženy: První stěna od východu slunce, tj. naděje věrných, že jsou vyvoleni ke spasení. Druhá stěna, od západu slunce, jest naděje věčného nasycení, jež sluje poslední večeře. Třetí stěna jest od půlnoci; tj. naděje zbavení věčného zatracení. Čtvrtá stěna, na poledne, jest naděje požívání věčné radosti v Kristu. Hle, tyť jsou čtyry stěny domu duchovního věrných křesťanů. Když jsou hojni v naději, vystaví na víře čtyry stěny velmi vysoké. Pak ctnost Ducha Svatého, která nikdy nezklamává, jest láska, jež jako střecha přikrývá a dokonává ten dům duchovní. A tak přijde-li déšť pomsty Boží neb pokušení Božího, a povodně, to jest protivenství lidská neb tělesná hnutí, a větrové pýchy, závisti, lakomství a hněvu, dům stane vždy pevně, neboť ctnosti přemohou hříchy, stojíce na základě pevném.

Dále věz, že každý, kdo má dům duchovní, ten má krásným učiniti ten dům, a to tak, že prostře na podlahu pokoru a obloží čtyry stěny ctnostmi, tak aby spravedlnost byla na stěně od východu, statečnost na stěně od půlnoci, skromnost od poledne a opatrnost od západu. Jako počátek každého hříchu jest pýcha, tak všech ctností základ jest pokora. Hle, tak ty ctnosti poznaje, duchovní dům svůj na Kristovi ustav. Hle o ten dům tak způsobilý má státi každý člověk všemi svými silami, rozumem, vůlí i pamětí, aby v něm přebýval na věky.

Léta tisícího čtyrstého a třináctého, v den postný svatých apoštolů Šimona a Judy, na hradě, jenž sluje Kozí, toto vyložení svatých evangelií jest skončeno. Amen.

Postila, s. 353–361

upravil František Doležal