(ČB 9/2019) Občas kolem sebe slýchávám povzdechy, ale i vážné otázky, jestli ty naše sbory, jestli ta naše církev má nějakou budoucnost. Já myslím, že má. K nám do Bukovky se ta budoucnost začala sjíždět v neděli 14. července navečer. Postupně zaplnila přízemí fary, a když už se tam nemohla vejít, ustlala si také v Husově síni, naší modlitebně. Zvládla i skromné ubytovací podmínky a nedostatek teplé vody. Hned ráno se pustila do rekultivace farní zahrady, jejíž zadní část by se mohla časem proměnit v malé hřiště. Pořádně prokoukl i prostor před již výše zmíněnou Husovou síní a kolem kostela; k tomu nátěry plotu, dveří, nový okapový svod a spousta další práce. Dokonce se dostalo i na vymalování kanceláře římskokatolické fary v Lázních Bohdaneč, v níž, díky vstřícnosti mého milého kolegy, pořádáme biblické hodiny.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

(ČB 9/2019) Z připomínky mistra Jana Husa 6. července 1920 vyšel impulz k přestupovému hnutí, z něho se zrodil nový evangelický sbor. Pozoruhodné je, že tento proces nezahájila církev, nýbrž pracovníci místního Sokola a učitelé. Pan vikář Šedý vzpomíná: „Nadešel šestý červenec a hrabovští se seřadili a pochodovali k Husově hranici na návrší za vesnicí. Pan učitel Horský měl tak vzletnou a přesvědčivou přednášku, že mysli posluchačů byly uchváceny a roztouženy jíti za kostnickým mučedníkem cestou starých husitů. Do této nálady nechal starosta obce příštího jitra vybubnovati, že ti, kteří by chtěli z církve římskokatolické vystoupiti, mohou přijíti do obecní kanceláře, kde se jim potřebné blankety vyplní. Této ochoty využilo dle udání asi dvě sta lidí, mužů i žen…“ Teprve poté byl olomouckým farářem Prudkým do Hrabové vyslán vikář Rudolf Šedý ze Svébohova. Na zahradě sokolovny vykonal první evangelické bohoslužby, po nichž se do naší církve přihlásili mnozí z těch, jež tak silně Husova slavnost oslovila.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

(ČB 9/2019) Zpěvník Svítá – Křesťanské písničky (NEJEN) pro mládež má 489 písní. V září 2014 jsme si na schůzce starší (vysokoškolské) mládeže ostravského sboru uvědomili, že každý týden zpíváme stále dokola těch několik málo písní, které jsme znali. A to nás přestalo bavit. Tak jsme vytvořili seznam všech písní a začali je po zazpívání „škrtat“. Opakování nebylo až na výjimky dovoleno. Trvalo nám to asi tři roky. Za tu dobu jsme také sehnali nahrávky a hodně písní sami nazpívali.

Na farářském kurzu v roce 2016 jsem oslovila několik přítomných autorů textů nebo skladatelů, zda nemají nebo nemohou přímo vytvořit nahrávku svých písní. Kladné odpovědí jsem dostala od všech, ale moji prosbu uskutečnil snad jen farář Zdeněk Šorm (obrovský dík!). Nedivím se – na světě jsou důležitější věci.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

(ČB 9/2019) Byl to zvláštní čas, ten rok šedesátý osmý (pro nás dnes již minulého století), už na samém počátku a ještě před ním. Stále víc se smělo to, co dřív bylo nemyslitelné. A nebyli to jen nějací ti sebevražední odvážlivci, kdo otevřeně poukazovali na nedostatky při spravování věcí veřejných, které by se měly změnit, aby se poměry u nás pohnuly k lepšímu; na schůzích a veřejných shromážděních se vše pojmenovávalo patřičnými jmény a lidé ve funkcích a úřadech přestali být nedotknutelní. My v církvích jsme přestali žádat na to, co jsme chtěli podniknout, povolení a zdálo se, že dohlédací orgány už nemají sílu, aby něčemu bránily.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →