(ČB 9/2019) Byl to zvláštní čas, ten rok šedesátý osmý (pro nás dnes již minulého století), už na samém počátku a ještě před ním. Stále víc se smělo to, co dřív bylo nemyslitelné. A nebyli to jen nějací ti sebevražední odvážlivci, kdo otevřeně poukazovali na nedostatky při spravování věcí veřejných, které by se měly změnit, aby se poměry u nás pohnuly k lepšímu; na schůzích a veřejných shromážděních se vše pojmenovávalo patřičnými jmény a lidé ve funkcích a úřadech přestali být nedotknutelní. My v církvích jsme přestali žádat na to, co jsme chtěli podniknout, povolení a zdálo se, že dohlédací orgány už nemají sílu, aby něčemu bránily.

Poslechněte si článek:

Společenství lesních brigád

Naše rodná ČCE ještě v době přísného režimního dohledu začala s „pracovními brigádami“, které přivítalo jako pomoc především lesní hospodářství, ale někdy také zemědělství nebo stavebnictví. (Např. v roce 1953 pracovala početná skupina bohoslovců a církevní mládeže na výstavbě sídliště Ostrava-Poruba).

Ty brigády ovšem pamatovaly také na duchovní rozměr: jejich druhá část bývala vzdělávací ve smyslu biblickém i obecně náboženském. Nebyl to výdělečný podnik; stačilo, když to vycházelo „fifty – fifty“: z výdělku se uhradila strava. Šlo přece především o společenství!

K tomu se později přidalo další hledisko: Proč na tyto podniky nepozvat mládež ze zahraničí? Ať se naši mladí pěkně učí cizí jazyky a získávají rozhled! Dali jsme se do podnikání v tomto směru také na Novojičínsku (měli jsme tam pět sborů, ale dalo se to vědět i na Valašsko). S několika kolegy jsme sjednali pracovní brigádu v polesí Frenštát pod Radhoštěm – Trojanovice. Lesní správa nám velmi vyšla vstříc a zavázala se zajistit na 14 dní jednoduché bydlení i stravování. Troufli jsme si na dost velký počet pracovníků: 20 od nás a 20 z Německa. Byl ustanoven jakýsi štáb o šesti lidech, který se pravidelně scházel a promýšlel detaily. Po sborech jsme ten záměr ohlásili a přihlášky přicházely.

Totéž se dálo na německé straně. V polovině srpna to vypadalo dobře a zdálo se, že i počasí bude pro naše plány přejné. Asi pět dní před zahájením (po půli srpna) jsem sedl na motorku a jel na polesí do Frenštátu, abych ještě některé nejasné věci domluvil, a potom jsem vyjel na Radhošť; když jsem na tamním parkovišti uviděl vůz Trabant s německou SPZ, dal jsem se s jeho majitelem do řeči. Představil jsem se mu a jen mimochodem jsem mu sdělil, že čekám skupinu mladých lidí z NDR. Ten muž se na mne zpytavě podíval, chvíli mlčel a pak mi spiklenecky sdělil: „Nikdo k vám z NDR nepřijede. Hranice je uzavřena a nikoho od nás k vám nepouštějí.“

Mezinárodní obsazení

Vrátil jsem se rychle domů a snažil jsem naladit svoje malé rádio na západní vysílání. Tam jsem se dozvěděl, že nás možná čeká něco horšího. Cizí vojska jsou připravena k nám vpadnout a Západ se do toho míchat nebude, nestojí o válku!

Spojil jsem se s ředitelstvím polesí a tam už měli jasno: Brigáda se musí zrušit! Další telefonování kolegům, aby všechny přihlášky zrušili. A německá mládež prostě nepřijede, protože ji k nám nepustí. V tom napětí se dostavil i pocit úlevy.

Jenže všechno bylo ještě jinak: Tři dny před 21. srpnem se na štramberskou faru přišourají tři osmnáctiletí: Karl Heinz K., Helmut Egon F. a dívenka Elke Almut N. z Drážďan; nějak se stalo, že se dostali na naše území ještě před vyhlášením blokády. Vyhlížel z toho malér, hlavně pro mě osobně. Kam je umístím a jak je budu stravovat? Jak dlouho pobudou?
To by ovšem nebyli všímaví Štramberští! Přiběhla sestra Slavěna Sochová s návrhem – mají volné podkroví, hosty vezmou k sobě a postarají se i o jejich stravování. Na mě ovšem zbylo, abych pro ně ze dne na den vymýšlel program.
Vojenské obsazení

Jenomže třetí den ráno, právě 21. srpna, rozhlas oznamuje, že jsme obsazováni armádami Varšavského paktu. Běžím k Sochovým, kteří už to samozřejmě vědí také, a oznamuji tu zprávu mladým Němcům. Ti nijak nechápali naše vzrušení – u nich jsou přece Rusové už přes 20 let, od konce války (1945)!

Je zřejmé, že tu nečekaně vznikl vztah host a hostitel; délka toho vztahu předem domluvena nebyla, ale právě to se v životě často stává. Host je pro hostitele dar i úkol, s nímž se musí vyrovnat. Ti naši mladí němečtí hosté zůstali v tom děsivém zmatku, který všudypřítomností převážně ruského vojska vznikl, osm dní. Teprve pak totiž dálkové vlaky do Prahy začaly opět jezdit.

Těch osm dní jsme naplnili zajímavými výlety do nejbližšího okolí: Nový Jičín (továrna na klobouky Tonak), Kopřivnice (muzeum automobilky Tatra), Rožnov pod Radhoštěm (Valašské muzeum v přírodě) a několika výšlapy do Beskyd. Samozřejmě jsme přitom pilně debatovali a probírali témata politická, biblická i historická.

Osmého dne jsem milou trojici vybavil taškou s jídlem a pitím, doprovodil je do rychlíkové stanice Studénka a pomohl jim do přeplněného rychlíku s pokynem a radou, ať se v Praze do ničeho nepletou a neprodleně nastoupí do vlaku směrem na Berlín. Čekal jsem celý měsíc (ani pošta řádně nefungovala), než mi konečně přišla pohlednice se vzkazem Elčiny maminky: Wir danken Ihnen, Herr Pfarrer, für alles, unsere Kinder sind in Ordnung heimgekommen. (Děkujeme vám, pane faráři, naše děti se v pořádku vrátily domů.)

Ludvík Klobása