Český bratr 2/2012.

V druhé části nového cyklu nahlédneme do života vozíčkářky očima její kamarádky. Konkrétní problémy, z nichž se skládají různé životní rány a neštěstí, mohou přivést k tomu, zač se modlit.

Příběh Saši Gomoi, Rumunky žijící v Čechách, vozíčkářky, která od narození trpí dětskou mozkovou obrnou, již upoutal pozornost několika redaktorů. Ve zpravodaji Diakonie ČCE Modré z nebe vyšel se Sašou rozhovor, byla také hostem pořadu Českého rozhlasu „HandyCamping“. (Mimo jiné) při těchto příležitostech zazněla její autentická výpověď, která je, pokud se chceme seznámit s jejím náhledem na život i na rozdíly mezi žitím v Rumunsku a v České republice, tím nejcennějším materiálem. Pro mě je Saša blízká kamarádka, se kterou jsme již hodně zažily. Můj náhled na to, co Saša prožívá, se liší od jejích veřejných výpovědí, snad ale bude v čemsi přínosný.

Přátelství a podpora
O Saše jsem se dověděla od pracovnice Diakonie ČCE Aleny Fendrychové, jíž vděčí za pomoc při integraci do české společnosti nejedna z ciziny připutovavší rodina. Naše setkávání se Sašou bylo od samého začátku založeno na přátelských rozhovorech, občasná praktická pomoc byla spíše jakýmsi „vedlejším produktem“. Dnes se známe již čtyři roky a řekla bych, že je to oboustranně obohacující přátelství.
Saša umí dokonale česky, dnes má samostatný byt a pracuje jako lektorka pro handicapované v programu výuky ovládání počítače hlasem. Češtinu si osvojila již v útlém věku, kdy se jezdila do tehdejšího Československa, do lázní Železnice, léčit. Později dostala díky práci svých rodičů příležitost žít několik let v Praze. V roce 1982 se však do Rumunska musela vrátit a do Čech se opět podívala až po pádu komunistického režimu. Pobytem v Ceauşeskově Rumunsku se ale její zdravotní stav značně zhoršil. Jak Saša sama uvádí, vždy si z celého srdce přála žít v Čechách, cítí se být Češkou. Na občanství však zatím čeká; i přes její neustávající snahu a pomoc blízkých jde o proces, který může trvat ještě dlouho. Momentálně Saša studuje kurz dalšího vzdělávání v Jedličkově ústavu a její dlouhodobý pobyt v České republice do značné míry umožňuje finanční podpora, kterou se jí jako zázrakem rozhodla poskytovat česká rodina, která se o jejích osudech dověděla.

Náročnost obyčejného života k prasknutí
V mnoha ohledech měla Saša nepochybně veliké štěstí; když její život pozoruji já, ráda si představuji, jak jí Pán Bůh staví do cesty lidi, kteří se v nesnázích objeví a vnesou novou naději, pomohou jí učinit další krok. Často jsou to ale kroky podniknuté z posledních zbytků sil a pomoc blízkých se někdy podobá snaze zabránit vyhasnutí plaménku na tenké svíčce. Sašin život, ač se toho již tolik podařilo, je stále nepředstavitelně náročný.
V čem tedy vlastně? Snad nebudu popisovat příliš banální poznatky; spoustu věcí jsem si však skutečně před svým seznámením se Sašou nedokázala představit, nebo mne spíše nenapadlo o nich přemýšlet. Ačkoli jsou v dnešní době elektrické vozíky silné a dobře vybavené (pokud o svém přemísťování Saša mluví, mluví o něm jako o chození), nemysleme si, že poskytnou postiženému samostatnost. Velmi omezeně pohyblivé jsou totiž i Sašiny ruce, takže je vskutku zcela odkázána na pomoc druhých. Roztřídit si papíry v šuplíku, napsat e-mail anebo jenom zvednout tužku, která spadla na zem, pro Sašu představuje úkol, který se může protáhnout na několik hodin. A právě v tom možná tkví jedna z hlavních potíží: naprostá závislost na druhých s sebou přináší výrazné pocity bezmoci. Člověk, jehož mozek je zcela zdráv, funguje normálně a káže nám využít čas, jak nejlépe umíme, což je Sašin případ, je trýzněn nemožností zorganizovat si čas podle sebe. Asistent večer přijde v půl desáté, a tak je nutno ulehnout v tuto dobu, přestože spánek nepřichází a mozek pracuje na plné obrátky, vždyť je ještě tolik věcí, které je potřeba stihnout… A v maličkostech: dokážeme si představit, že to, jak budu učesaná, kam si odložím večer řetízek nebo jak si připravím kávu, záleží vposled na někom jiném, který se mi jistě snaží pomoci, ale stejně mu musím vše nadiktovat?

Zkuste „chodit“ po Praze na vozíku
Bohužel i ono „bezproblémové cestování“, ač na tom jistě v Praze nejsme nejhůře, mnohdy představuje těžko překonatelnou bariéru. Vozík je silný a chodníky už jsou dnes leckde vozíčkářům přizpůsobeny. Zdaleka však ne všude. Součástí obtížného plánování času je tak třeba i poměrně častý lapsus v podobě nejedoucího výtahu na stanici metra nebo v podobě bariérového autobusu místo (v jízdním řádu avizovaného) bezbariérového, anebo autobusu sice bezbariérového, ale zcela plného. Tak se může stát, že je Saša v zimě nucena nechat ujet čtyři autobusy, než se jí podaří nastoupit. Nejedoucí výtah na Florenci, kde je pro vozíčkáře jediná možnost přestupu, a to nejen z linky B na C, ale také z linky A na B (na Můstku výtah není, čili chceme-li přestoupit z metra A na B, musíme na stanici Muzeum, zde přestoupit na metro C, dojet na Florenc, venkem doputovat k druhému výtahu a odtud teprve sjet na stanici metra B Florenc), znamená tedy v podstatě zmaření denních plánů, oklika autobusy po cestě do práce či z práce způsobí několikahodinové zpoždění.

Samota ve vytoužených Čechách
Dovolím si ale být ještě osobnější. Není pochyb o tom, že Sašin život je z mnoha důvodů nesmírně náročný. Saša si uvědomuje, že žít v Čechách byl její sen a že se rozhodla mu leccos obětovat; věděla, že ji nečeká nic jednoduchého. Je tedy „srovnána“ s tím, že za své přání musí bojovat – a to také činí s houževnatostí a pečlivostí sobě vlastní. To však nic nemění na skutečnosti, že někdy pociťuje nepopsatelné vyčerpání a samotu. Dokud přijížděla do Čech jen občas, na návštěvu, přátelé se prali, aby ji mohli vidět. Nyní, když zde žije (snad) natrvalo, najednou zjišťuje, jak je druhým zatěžko si na ni udělat čas a občas ji skutečně vyslechnout, neodbýt její trápení větami typu „každý máme něco“ nebo „takový je holt život“. Zdá se mi, že kdesi tady tkví jeden z hlavních problémů naší společnosti – neschopnost či nedostatek času, nebo možná spíše vůle druhému naslouchat. Platí to obecně, ale zvláště v případech lidí, jejichž životní perspektivy jsou zdravotním postižením tak či onak poznamenány.

A na závěr
Asi před měsícem jsem absolvovala operaci slepého střeva. Navštívit mne přišli blízcí přátelé, rodina. Druhý den po operaci se za mnou přišla podívat Saša. Nemocnice Pod Petřínem je poměrně těžko přístupná a pro Sašu to znamenalo dostat se „po svých“ od Muzea až na Malostranské náměstí. Přesto vážila tuto dlouhou cestu – aby mi přinesla ovoce a jogurty a přišla si se mnou popovídat.

Dora Plíšková

Český bratr 2/2012.

Po sousedsku:
„Chystáte se v neděli? Tak já se pro vás stavím!“ To jsou častá slova sousedů, která letí přes plot, přes ulici nebo putují telefonními linkami. Sousedská výpomoc mnohde funguje spontánně a lidé z jedné vesnice nebo městské čtvrti usedají do aut ochotných dovozců, aby se dostali na bohoslužby či jinou sborovou akci. Zejména v místech, kde se v neděli dopoledne příjezdy autobusů míjejí s časem bohoslužeb, je takováto služba neocenitelná.

Organizovaná
V některých sborech se lidé zapojují v nejrůznějších službách. Nástěnka je plná papírů s různými rozpisy: kdo má první čtení, kdo ohlášky, kdo vítá příchozí do shromáždění, kdo dnes učí v nedělní škole, kdo vaří po bohoslužbách kávu, kdo přinese květiny na stůl Páně… Vedle toho ještě platí domluva varhaníků, plán návštěv křesťanské služby či rozesílání přání jubilantům. (O obdivuhodném rozpise miroslavského sboru se můžete dočíst v tomto čísle v rubrice Téma.) Je známo, že čím více se do nejrůznějších činností zapojí lidí, tím více jich považuje sbor za svůj. Místo: „Co že to tu mají na pultě s knihami?“ pak zaslechneme: „My tu nabízíme knížky, prohlédněte si je!“ I dovozová služba může mít organizovanou podobu. Jeden člověk, jehož telefonní číslo je na nástěnce i ve sborovém dopise, se stává jakýmsi dispečerem. Kdo by se chtěl dostat na bohoslužby a nemá jak, prostě mu zavolá. Nebo zavolají příbuzní, že by rádi nechali někoho přivézt. Na dispečerovi pak je, aby domluvil řidiče, místo a čas vyzvednutí. A další ochotní v roli řidičů počítají s tím, že když se přes dispečera ozve někdo z okolí jejich bydliště, že se pro něj staví a do kostela ho dovezou.

V neděli je třeba si obzvlášť přivstat
Neděli vnímáme jako den oddělený. Rádi si odpočineme, rádi si přispíme. Tam, kde jsou bohoslužby v ranních časech, třeba kvůli spojům nebo proto, že farář musí objet více míst, je to problém. Dovozová služba jedné rodiny, která se stará o sousedku z vesnice, je službou s velkým S. Bohoslužby začínají v sedm čtyřicet pět. Však také mnozí s nadsázkou označují tato shromáždění sice za křesťanská, avšak v nekřesťanskou dobu.
Z vesnice, odkud naše osádka pravidelně jezdí, je to šest kilometrů. Vyjet o půl osmé by stačilo. Poslední roky jsme si ale všichni zvykli na to, že bývají v neděli otevřené obchody. Kdo by se tedy divil starší paní, že když už bude ve městě autem, že by si ráda nakoupila. Moc toho nepotřebuje, jen Tesco rychle projde a nakoupí si na celý týden, ať už pak nemusí tahat tašky autobusem. Po bohoslužbách ale bude v obchodě spousta lidí, když my máme amen, to ostatní lidé vstávají. A tak milá sousedka vysloví přání, které se stane časem pravidlem: Co se stavit v supermarketu před bohoslužbami? Bude tam prázdno a klid. Tak se v neděli ráno vyjíždí v sedm a  vstává v šest.
Rodina, která sousedku vozí, je normální rodina se školními dětmi, sladkého dospání v nedělním jitru si však moc neužije. Výhodu však tito ochotní dovozci vidí v tom, že nedělní dopolední kávu si dávají po bohoslužbách někdy kolem deváté a celý dlouhý oddělený den je ještě před nimi. Jejich služba je opravdovou službou lásky. K církvi, sboru i sousedce.

Daniela Ženatá

Český bratr číslo 1/2012.

Do kostela v montérkách.

Ač zavilí lokálpatrioti, na tři roky jsme kvůli nesnázím s bydlením byli nuceni svoji Prahu 6 opustit. Narodili jsme se tam my, v mém případě i rodiče a prarodiče…
V domě patřícím prvnímu žižkovskému sboru ČCE se totiž naskytla možnost bydlet ve „služebním“ bytě. O službu se skutečně jednalo, stali jsme se (na jaře roku 1989) kostelníky.

Na tuto nevšední periodu určitě vzpomínáme rádi. V nezaměnitelně poetickém starém Žižkově jsme sice nezdomácněli, nicméně čtvrť Žižkov a kostelnická služba obzvlášť byly, jak se říká, životní zkušenost…

Kostelnická služba měla svá úskalí. Co obnášela? To je nám všem známé: kostel nebo sborová místnost měly být na jakékoliv setkání nachystány – mělo v nich být čisto a teplo. Když o tom dnes našim přátelům vyprávíme, smějeme se a oni též. Tenkrát nám ale někdy bývalo dost úzko. To když jsem po sobotním velkém úklidu kostela v neděli ráno chtěla jen něco maličko „dotáhnout“, ale několik postarších členů sboru mělo neměnný zvyk přicházet na bohoslužby velice brzo, načapali mě tam tudíž v teplákách. A co hůř – někdo z nich použil WC takovým způsobem, že jsem už za veřejné a ne příliš účastné kontroly prováděla úklid místnosti podruhé.

Tou nejkomplikovanější a s odstupem nejpovedenější událostí bylo ale zatápění! Byla to starost manželova: V kostele byla mohutná stará kamna. Fungovala, ale aby teplo z nich bylo v chrámovém prostoru dopoledne aspoň trochu cítit, muselo se v nich topit asi od jedné hodiny v noci a někdy kolem půl šesté ráno začít pravidelně přikládat. Mátožné výpravy v montérkách chvatně navlečených přes pyžamo ale vždycky nedokázaly nároky kamen a velkého chrámu splnit. Důsledkem toho pak byl někdy kostel ne dost vytopený, jindy začouzený, v nejhorším případě obojí. Jednou se dokonce udál nebezpečný výhřez pekelných plamenů do tváře kostelníkovy, když otevřenými horními dvířky kamen zděšeně sledoval, zda vrstvou mouru snad neudusil již slibný základ budoucího tepla.

Práci kostelníka jsme na svá bedra vzali z důvodů zištných. Tím z ní její křesťanský rozměr nesnímáme, její smysluplnosti jsme si byli dobře vědomi a svým způsobem nás těšila. Že to celé ale mělo své totálně civilní parametry, se nedá odpárat. A ty se pak vlnily mezi těmi občasnými pocity hrozícího průšvihu a nevázaným veselím, když jsme „maléry“ líčili svým kamarádům – ve střešovickém kostele, v „naší“ Praze 6.

Jana a Jaromír Plíškovi

A dnes…Nové Město na Moravě

Před pěti lety skončil službu po 42 letech bývalý kostelník Jan Trojan a sbor usilovně hledal jeho nástupce. Staršovstvo oslovilo několik bratří, ale všichni odmítli a začaly se ozývat hlasy, že se nikdo nenajde a bude muset být požádán úřad práce. Rozhodla jsem se, že rok dva vypomůžu, a pak se uvidí.

Starám se o úklid a drobnou údržbu kostela a přilehlé presbyterny s kuchyňkou, klubovnou a hygienickým zařízením. Nedělní bohoslužby u nás navštěvuje zhruba stovka lidí a během týdne je téměř každý den nějaké setkání. K tomu patří příprava kostela na svatby, pohřby a večeři Páně, zvonění, odemykání a zamykání na všechna shromáždění, květinová výzdoba – to je moje radost, vyvěšování písní, doplňování nástěnek a vývěsky, přijímání zájezdů, drobné pohoštění atd. Kromě toho se částečně starám o rozsáhlý park kolem kostela. V zimě je hodně práce s odklízením sněhu.

Starám se také o sborový archiv, i to mě hodně baví, jsem totiž profesí historička – archivářka, a nárazově pomáhám s administrativní prací v kanceláři.
Během týdne se za mnou stále častěji zastavují v kostele bratři a sestry na kafe nebo jen tak prohodit pár slov, a tak se někdy stává, že uklízím až pozdě večer, kdy už je klid. Jedinými mými nepřáteli jsou teď jen holubi na věži a jedna kostelní  myš, která se přistěhovala na zimu a které se šíleně bojím.

Co říci na závěr? Kostelnická práce v Novém Městě je práce nikdy a pořád. Nejvíce práce je o vánocích a velikonocích, a pokud si někdy naplánujete něco soukromého, spolehlivě přijde pohřeb, zájezd nebo něco jiného a všechno se ruší. Možná proto se zatím nenašel ochotný nástupce a já, i když si někdy připadám jako převozník, který nemá komu předat veslo, jsem vlastně ráda a práce mě moc baví a těší.

Jana Rusňáková, kostelnice v Novém Městě na Moravě (redakčně zkráceno)

Český bratr číslo 1/2012.

V tomto cyklu se postupně pokusíme nahlédnout, z jakých konkrétních problémů se skládají různé životní rány a neštěstí. Budeme se ptát jak přímo lidí v těžké situaci, tak pracovníků různých pomocných profesí. Dnes jsme se s otázkami obrátili na pracovnici azylového domu pro bezdomovce.

Jak se vlastně člověk dostane na ulici? Jen tak, ze dne na den?

Buď nemá okruh blízkých lidí, nebo ho ztratil. V takové situaci jste, když vyjdete z dětského domova, když vás propustí z vězení, ale také třeba když jste třeba v psychiatrické léčebně, po dobu léčení neplatíte nájem a přijdete o byt. Mnozí bezdomovci většinu života pracovali, vedli normální život. Pak se rozvedli, soud přiznal děti matce i tím pádem i byt. Téměř nikdy nemá bezdomovectví jednu příčinu. Jak známo, problémy se nabalují. Bez bydlení se těžko hledá práce a bez práce zase bydlení. Osamělost vede k pití, pitím zase přicházíte o přátele. Jedno jde s druhým a je to těžké rozplést. Na ulici ale nejste ze dne na den. Chvilku bydlíte po známých, pak už musíte na ubytovnu. Časem se nemáte kam obrátit a jednoho dne jste na ulici.
A co je důležité, nemáte se většinou ani za kým vracet.

Jaký je první den na ulici?

Především je to velká nervozita – v té ostatně žijí bezdomovci stále, proto také většinou trpí srdečními chorobami. Kam si lehnout? Jaké místo byste zvolili vy? Na nádraží nebo ve křoví vás brzo bude zvedat policie. Dříve nebo později vás okradou a přijdete o doklady. V tramvaji bez jízdenky si pokutou, kterou nemůžete zaplatit, naděláte za pár měsíců nesplatitelný dluh. V našem azylovém domě jsem se často setkávala se spáleninami na nohou – je to zvrhlá zábava některých řidičů tramvají: spícímu bezdomovci na konečné během čekání na otočení naplno zapnout topení. Většinu starších bezdomovců už někdy někdo ztloukl, pomočil nebo se je pokusil zapálit.

První dny na ulici nevíte kam se obrátit. Výhodou je otevřená povaha, pak se od ostatních bezdomovců dozvíte o azylových domech a dalších možnostech. Mnoho „lepších míst“, jako opuštěné zahrádkářské kolonie, vybydlené domy a výměníky tepla, obývají uzavřené party, které vám musí důvěřovat, než vás mezi sebe pustí.

Co státní podpora a peníze vůbec?

Když vám vyprší podpora v nezaměstnanosti, máte nárok na příspěvek na bydlení a na stravu. K příspěvku na bydlení potřebujete nejdříve nájemní smlouvu. Je na úvaze čtenářů, kolik lidí uzavře nájemní smlouvu s bezdomovcem. Každopádně musíte mít doklady. A docházet na úřad práce. Když vynecháte a vyřadí vás z evidence, stát vám přestane platit sociální a zdravotní pojištění. Spolu s dluhy za pokuty z MHD je to jeden z hlavních zdrojů dluhů bezdomovců a prakticky nesplatitelné dluhy mají téměř všichni. Někdy z dřívějška, někdy se nechají zlákat a dělají někomu bílého koně. Každopádně velké dluhy dost odrazují od legální práce – zdanitelný příjem jde z většiny na splácení dluhu a na konci vám zbude jen tolik, že už je téměř jedno, zda pracujete. Legální práce je spojena s velkou administrativou. Práce načerno je přímočará, vyplácí se hned, zaměstnavateli je většinou jedno vaše společenské pozadí.

Život na ulici je velmi nákladný. Doma si natočíte vodu z kohoutku, na ulici si i tu vodu musíte koupit. Je známo, že vařením doma hodně ušetříte; doma máte aspoň hrnec, na ulici se musíte živit tím, co se dá sníst hned. Platíte za osprchování, za všechno. Každou chvíli vás také někdo okrade.

Většina bezdomovců pije a kouří, neušetřili by třeba na tom?

Na ulici řešíte neustále základní životní potřeby: co budete teď jíst, kde budete dnes spát, kde se teď ohřejete. Takže tohle je jediná šance na chvilku vypnout. Navrhněte něco jiného, co má bezdomovec v životě hezkého, nějakou jinou příjemnou chvilku. Nezapomeňte, že nepijí a nekouří jen bezdomovci. Problémy s pitím mají i lidé, kteří mají rodinu, práci, přátele. Ti mají kvůli komu svůj problém s pitím řešit, a i tak je to těžké. Bezdomovec přestane pít, kouřit – a je pořád na ulici. Akorát si už nezakouří a nenapije se.

A když už jsme u těchto věcí, bezdomovec si samozřejmě nemá kde vyprat, takže pokud se má trochu udržovat, je jeho spotřeba oblečení daleko větší než u člověka normálně bydlícího. V jednom oblečení je pořád, dříve ho prodře a obnosí. Dobré je, že různé obchodní řetězce poskytují charitám kazové zboží a také dárců oblečení je docela dost, takže v tomhle se situace dosti zlepšila.

Nevybrali si někteří bezdomovectví prostě jako svůj životní styl?

Někteří to i říkají, ale myslím, že to je v pravém smyslu slova z nouze ctnost. Bezdomovci velmi rychle stárnou, bývají nemocní se srdcem, mají bércové vředy a samozřejmě psychické problémy. Snesitelné to může být tak maximálně v létě. Spíše se tak sami utěšují, protože návrat z ulice je velmi obtížný. Už týden na ulici vás velmi změní a dá se říci, že člověk se ze života na ulici do „normálu“ vrací stejně dlouhou dobu, jakou na ulici strávil. Okolnosti vás prostě donutí myslet neustále na akutní problémy – jídlo, teplo, místo na spaní, a to vše dnes.
Kdybych měla závěrem shrnout, proč je návrat z ulice tak obtížný, pak na prvním místě je, že se nemáte kam vrátit, ztratili jste ten tolik důležitý okruh blízkých lidí. Vždyť i práci si doposud člověk nejspíše najde přes známé. Hned druhá věc jsou zmíněné téměř nesplatitelné dluhy.

Přes to všechno existují bezdomovci, kteří chodí pravidelně do práce a to, že jsou bezdomovci, na nich prostě nepoznáte. To vyžaduje až nepředstavitelně silnou, obdivuhodnou vůli. Někteří bezdomovci se vrátí zpět do normálního života cestou noclehárna – rok zajištěného bydlení v azylovém domě – běžný život. Určit kolik, jaké procento, je těžké, po návratu do života už je nevídáme.

Ptal se Tomáš Pavelka
(foto Pavel Capoušek)