Český bratr 2/2012.

Po sousedsku:
„Chystáte se v neděli? Tak já se pro vás stavím!“ To jsou častá slova sousedů, která letí přes plot, přes ulici nebo putují telefonními linkami. Sousedská výpomoc mnohde funguje spontánně a lidé z jedné vesnice nebo městské čtvrti usedají do aut ochotných dovozců, aby se dostali na bohoslužby či jinou sborovou akci. Zejména v místech, kde se v neděli dopoledne příjezdy autobusů míjejí s časem bohoslužeb, je takováto služba neocenitelná.

Organizovaná
V některých sborech se lidé zapojují v nejrůznějších službách. Nástěnka je plná papírů s různými rozpisy: kdo má první čtení, kdo ohlášky, kdo vítá příchozí do shromáždění, kdo dnes učí v nedělní škole, kdo vaří po bohoslužbách kávu, kdo přinese květiny na stůl Páně… Vedle toho ještě platí domluva varhaníků, plán návštěv křesťanské služby či rozesílání přání jubilantům. (O obdivuhodném rozpise miroslavského sboru se můžete dočíst v tomto čísle v rubrice Téma.) Je známo, že čím více se do nejrůznějších činností zapojí lidí, tím více jich považuje sbor za svůj. Místo: „Co že to tu mají na pultě s knihami?“ pak zaslechneme: „My tu nabízíme knížky, prohlédněte si je!“ I dovozová služba může mít organizovanou podobu. Jeden člověk, jehož telefonní číslo je na nástěnce i ve sborovém dopise, se stává jakýmsi dispečerem. Kdo by se chtěl dostat na bohoslužby a nemá jak, prostě mu zavolá. Nebo zavolají příbuzní, že by rádi nechali někoho přivézt. Na dispečerovi pak je, aby domluvil řidiče, místo a čas vyzvednutí. A další ochotní v roli řidičů počítají s tím, že když se přes dispečera ozve někdo z okolí jejich bydliště, že se pro něj staví a do kostela ho dovezou.

V neděli je třeba si obzvlášť přivstat
Neděli vnímáme jako den oddělený. Rádi si odpočineme, rádi si přispíme. Tam, kde jsou bohoslužby v ranních časech, třeba kvůli spojům nebo proto, že farář musí objet více míst, je to problém. Dovozová služba jedné rodiny, která se stará o sousedku z vesnice, je službou s velkým S. Bohoslužby začínají v sedm čtyřicet pět. Však také mnozí s nadsázkou označují tato shromáždění sice za křesťanská, avšak v nekřesťanskou dobu.
Z vesnice, odkud naše osádka pravidelně jezdí, je to šest kilometrů. Vyjet o půl osmé by stačilo. Poslední roky jsme si ale všichni zvykli na to, že bývají v neděli otevřené obchody. Kdo by se tedy divil starší paní, že když už bude ve městě autem, že by si ráda nakoupila. Moc toho nepotřebuje, jen Tesco rychle projde a nakoupí si na celý týden, ať už pak nemusí tahat tašky autobusem. Po bohoslužbách ale bude v obchodě spousta lidí, když my máme amen, to ostatní lidé vstávají. A tak milá sousedka vysloví přání, které se stane časem pravidlem: Co se stavit v supermarketu před bohoslužbami? Bude tam prázdno a klid. Tak se v neděli ráno vyjíždí v sedm a  vstává v šest.
Rodina, která sousedku vozí, je normální rodina se školními dětmi, sladkého dospání v nedělním jitru si však moc neužije. Výhodu však tito ochotní dovozci vidí v tom, že nedělní dopolední kávu si dávají po bohoslužbách někdy kolem deváté a celý dlouhý oddělený den je ještě před nimi. Jejich služba je opravdovou službou lásky. K církvi, sboru i sousedce.

Daniela Ženatá