(ČB 9/2020) V červenci letošního roku vydali biskupové Evangelické církve a. v. na Slovensku (dále jen ECAV) poměrně rozsáhlé „Pastorálne stanovisko k témam súvisiacim so sexuálnou etikou“, ve kterém se věnují především tématům homosexuality a pastorace homosexuálů. Na tom není nic neobvyklého, je to téma, které klade před společnost a církev mnoho otázek. Kdybych se ale měl věnovat problematičnosti náhledu tohoto stanoviska na lidskou sexualitu a tomu, jak jednostranně napomíná „některé liberálně laděné členy církve“, nestačil by pro nutnost vysvětlovat širší kontext ani několikanásobný rozsah článku.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

(ČB 7+8/2020) Daniela Ženatá se narodila v Brně, vyrůstala v rodině se dvěma sourozenci. Po absolvování gymnázia vystudovala na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze fakultu potravinářské a biochemické technologie, obor mléko a tuky. Za Daniela Ženatého se provdala v době, kdy oba ještě studovali, Daniel pak odešel na dva roky na vojnu, takže jejich rodinný život začal až ve Valašském Meziříčí, na první Danově farářské štaci. Daniela začala pracovat v tamní mlékárně, ne však nadlouho, narodil se první syn, pak druhý, pak třetí… Po osmi letech, v roce 1990, se odstěhovali do druhého Danova sboru, do Nového Města na Moravě, kde strávili dalších 15 let a tam se jim narodil čtvrtý syn. Poslední farářské místo, od roku 2005 do roku 2015, bylo v Pardubicích. Mělo to být místo závěrečné, místo toho se však v tomtéž roce manželé Ženatí odstěhovali do Prahy, když se Daniel stal synodním seniorem. Kromě čtyř dětí mají Ženatí zatím devět vnoučat.

Pokračování textu →

(ČB 7+8/2020) Proč zvykli jsme si snadno žít
A málo studovat
Oč v budoucnosti má nám jít
Jak exegetovat?

Proto přemýšlej
Proto víru měj
A fakultu studuj rád
Zkus jednou vážně studium brát
Studentem se stát

Takto jsme si známou píseň („Přemýšlej, děkuj a služ“; Svítá 273) před několika lety s pár studenty Evangelické teologické fakulty z legrace přetextovali. Prvotním záměrem bylo nabídnout účastníkům každoročního fakultního vánočního večírku lehké a vtipné hudební číslo. Domnívám se, že nás ale tato „Píseň studenta teologie“ nakonec provázela více, než jsme původně předpokládali. Stala se nám jakousi hymnou, ke které jsme se čas od času vraceli.

Pokračování textu →

(ČB 7+8/2020) Od 15. března se v našich sborech několik nedělí vůbec nekonaly bohoslužby. Pro mnoho křesťanů věc do té doby nepředstavitelná. Nyní, v polovině června, už se opět scházíme, většinou však v menších počtech, s rouškami a s menší či větší nejistotou, s otázkami. Otázka, zda si máme podat ruku, je z těch spíše úsměvných.

Hlavně se ale scházíme s vděčností. Protože nám je více než dříve zřejmé, že nedělní setkání v kostele není samozřejmost ani povinnost, ale radost, dar a příležitost. Uvědomili jsme si, jak moc nám chybí, když v neděli ráno nikam nejdeme.
Zkusila jsem si udělat obrázek o tom, co pro nás a naše slavení bohoslužeb karanténa znamenala.
Položila jsem k tomu čtyři otázky, postupně se u nich zastavím a zkusím shrnout odpovědi.

Pokračování textu →