(ČB 7+8/2020) Proč zvykli jsme si snadno žít
A málo studovat
Oč v budoucnosti má nám jít
Jak exegetovat?

Proto přemýšlej
Proto víru měj
A fakultu studuj rád
Zkus jednou vážně studium brát
Studentem se stát

Takto jsme si známou píseň („Přemýšlej, děkuj a služ“; Svítá 273) před několika lety s pár studenty Evangelické teologické fakulty z legrace přetextovali. Prvotním záměrem bylo nabídnout účastníkům každoročního fakultního vánočního večírku lehké a vtipné hudební číslo. Domnívám se, že nás ale tato „Píseň studenta teologie“ nakonec provázela více, než jsme původně předpokládali. Stala se nám jakousi hymnou, ke které jsme se čas od času vraceli.

„A fakultu studuj rád,“ vyzývá refrén písně studenta. A ten často tuto výzvu ani slyšet nepotřebuje a studuje rád, protože studium na ETF – alespoň někdy – radost je. Je radost stát se svědkem upřímného nadšení vyučujících: Ti jsou svou látkou mnohdy tak zaujati, že se jim snad i jejich sny musí zdát v jednom z cizích starověkých jazyků. Je radost rozhlédnout se a uvědomit si šíři toho, čím vším se lze na fakultě zabývat.

Nabídka bohatá

Možnosti jsou velkorysé, takže každý student má příležitost najít si to, co ho nejvíce naplňuje. Radost lze také najít v rozvinutých zahraničních vztazích fakulty, a to dokonce poměrně snadno, neboť nabídka různorodých cizokrajných teologických či archeologických dobrodružství výrazně převyšuje studentskou poptávku.

Já sám jsem tuto radost nejvíce nacházel ve společenství lidí, kteří se kolem fakulty pohybují. Studentů teologie není hodně, o to užší vztahy mezi nimi ale panují. Když se k tomu přidá otevřenost vyučujících a jiných zaměstnanců fakulty, vzniká jakýsi svébytný akademický ekosystém; v něm je i tomu sebe nesmělejšímu člověku nabízen studentský život, ve kterém nikdy není daleko k dobrým rozhovorům, smíchu a pozvánkám na společnou kávu či jiné nápoje.

Studenti teologie vůbec tvoří zajímavý druh lidí. Ano, každý student jakéhokoliv oboru má svůj příběh a důvod, proč šel to či ono studovat. Když se ale dnes někdo rozhodne jít studovat teologii, má pro to většinou hodně dobrý důvod. Snad i proto bylo na fakultě vždy o čem mluvit a vždy komu a čemu naslouchat; střetávání příběhů víry či nevíry z různých prostředí, církví, společenství či ne-společenství pro mne bylo fascinující.

Cesta poznání

„A fakultu studuj rád.“ Občas to člověk potřebuje slyšet. Studium teologie totiž není jednoduché – alespoň pro mě nebylo. Je potřeba to brát vážně, jak nás píseň nabádá, ne však pouze jednou, ale zas a znovu. Po odražení útoku jednoho starodávného jazyka na nás udeří druhý (a pak třetí); po první úspěšné souborné zkoušce jich zbývá už „jen“ sedm; po přečtení jedné knihy se otevřou nové souvislosti, do jejichž proniknutí ale vede cesta několika dalšími tlustými tituly… To vše vyžaduje, abychom se vždy znovu odhodlávali k tomu stávat se opět studenty.
Na studiu ETF mi tohle ale nepřipadalo jako to nejtěžší.
Metafora cesty patří k metaforám nejvděčnějším, obraťme se k ní proto i nyní. Studium teologie je jako vydat se na cestu: Musím alespoň trochu vědět, kam mířím, musím mít odkud brát na cestu sílu a musím se k ní vůbec odhodlat. Od jiných cest je ale cesta teologická odlišná v tom, že to nejtěžší na ní nejsou desítky kilometrů v bolavých nohách nebo dramatická převýšení; věc, která pro mě během studia znamenala největší výzvu, byla opustit to, co jsem si na cestu přinesl s sebou.

Poznali to už i Izraelci v dobách Mojžíše. S velkou slávou a vděčností sice vyšli z egyptského zajetí vstříc zaslíbené zemi, trvalo to ale ještě hodně dlouho, než Egypt doopravdy opustili. S námahou dlouhé cesty pouští se jim totiž do myslí kradou vzpomínky na to, jaké to bylo dřív, předtím, než se na cestu vydali. Jsou to vzpomínky zrádné, vzpomínky, které naschvál dávají do kontrastu to nejtěžší z přítomnosti s tím nejlepším z minulosti.

„Vzpomínáme na ryby, které jsme v Egyptě měli k jídlu zadarmo, na okurky a melouny, pórek, cibuli a česnek…,“ slyšíme nářek z jedenácté kapitoly knihy Numeri. Život v Egyptě asi lehký nebyl, zároveň byl ale přímočarý, jistý, se zřetelnými pravidly a hranicemi. Tolik a tolik cihel denně a jídlo a nocleh jsou jisté. Putování po poušti je oproti tomu nevyzpytatelné, komplikované a často připomíná spíše marné bloudění.

Izrael se proto, aby došel do zaslíbené země, musí nejprve ztratit na poušti a uvědomit si, že ještě neopustil tu zemi, ze které vyšel.

Zdá se mi, že se studiem teologie to pro někoho může být podobné. Studium teologie po nás totiž vyžaduje, abychom také něco opustili: abychom opustili sami sebe. Studovat teologii tedy znamená klást si otázky, které v nás probouzí to, co v nás jindy niterně a spíše tiše přebývá. Na čem vlastně stojí moje víra? Co si počít s nekonečnou pluralitou názorů a náboženství? Co když mi historická kritika rozkrájela Bibli na kousíčky? A hodím se vůbec k práci v církvi? Těch otázek může být dost a bývá snadné se v nich ztratit. Vybízejí nás ale nakonec k reflexi toho, s čím jsme na fakultu, vědomě či nevědomě, přišli. Něco jistě obstojí a je to tak dobře. Některých představ o tom, kdo jsem já a kdo je Bůh, bude ale potřeba se vzdát. I to je dobře.

Přetváření vlastní víry

Troufám si říct, že studium teologie by ze své podstaty mělo vést k takovéto vnitřní transformaci. Toto nové přetváření a utváření vlastní víry, které v některých chvílích může mít podobu zápasu, bolí. Sám jsem si mnohokrát (i s výhledem na budoucí potenciální farářskou práci) posteskl stejně jako ti Izraelci: Nebylo by lepší vrátit se k něčemu jinému? Nebylo by jednodušší místo té práce s živým, různě promlouvajícím (a mlčícím) Božím slovem, místo práce s lidmi (taková práce není nikdy hotova) a místo spoléhání na Ducha Svatého, který si stejně vane, kudy chce, se v životě zabývat něčím pevně daným a jasně ohraničeným?

Nyní mám už fakultu za sebou a věřím, že stojí za to se takto na pár let trochu ztratit na poušti. Stačí jen na nějakých pět až deset, nemusí jich hned být čtyřicet. Věřím, že stojí za to sestoupit až na hlubinu: na hlubinu biblickou, teologickou, vnitřní. Studium na ETF takovýto výlet nabízí a já jsem rád, že jsem je mohl v dobré společnosti dalších poutníků absolvovat.

Jordan Tomeš, převzato z Křesťanské revue 1/2020