(ČB 7+8/2020) Od 15. března se v našich sborech několik nedělí vůbec nekonaly bohoslužby. Pro mnoho křesťanů věc do té doby nepředstavitelná. Nyní, v polovině června, už se opět scházíme, většinou však v menších počtech, s rouškami a s menší či větší nejistotou, s otázkami. Otázka, zda si máme podat ruku, je z těch spíše úsměvných.

Hlavně se ale scházíme s vděčností. Protože nám je více než dříve zřejmé, že nedělní setkání v kostele není samozřejmost ani povinnost, ale radost, dar a příležitost. Uvědomili jsme si, jak moc nám chybí, když v neděli ráno nikam nejdeme.
Zkusila jsem si udělat obrázek o tom, co pro nás a naše slavení bohoslužeb karanténa znamenala.
Položila jsem k tomu čtyři otázky, postupně se u nich zastavím a zkusím shrnout odpovědi.

1. Co vám nejvíc chybělo, když se několik nedělí bohoslužby v kostele nekonaly?

Mnohým chybělo společenství, setkání s lidmi, pohled do očí, podaná ruka.
Z odpovědí:
– Káva a povídání po bohoslužbách.
– Nedělní ráno, které je jiné. Sváteční den, sváteční oblečení. Cesta do kostela, která je časem k usebrání. Jedna starší se sestra mi řekla, že jí v posledních letech, kdy už ji někdo musí na bohoslužby vozit, chybí právě ta cesta pěšky.
– Bohoslužby jsou sdílená událost. Těžko je něco může nahradit.
– Prostor modlitebny. Je jiný než obývací pokoj, kde jsme teď celý týden. Zvlášť pro děti je těžké se na to, že je neděle a bohoslužby, doma soustředit.

2. Nahradili jste (si) bohoslužby v kostele něčím nebo nějak doma sami? Sledovali jste je, sami připravovali nebo četli…? „Navštívili“ jste (virtuálně) jiné sbory?

Hodně z nás nějaké bohoslužby sledovalo. Na internetu, v rozhlase, televizi. Faráři poskytovali napsaná kázání nebo bohoslužby k poslechu nebo videa. V některých sborech byly nahrávky předtočeny dopředu, někde se vysílaly v přímém přenosu. V některých sborech se na bohoslužby přes internet propojili, jednotlivci se třeba střídali ve čtení biblických textů nebo modlitbách. Po bohoslužbách pak následoval na dálku rozhovor.
Právě na internetu byla (a je) nabídka pestrá, mohli jsme se takto virtuálně „podívat i jinam“, což leckdo rád udělal. Každý ale možnost připojit se k internetu nemá. K takovým se dostávala tištěná kázání, lidé ze sboru si telefonovali. Více lidí v anketě zmiňovalo s vděčností kromě bohoslužeb v televizi a rozhlase také televizi Noe. V některých domácnostech se bohoslužeb účastnili všichni a aktivně, společná bohoslužebná slavnost a zpěv, případně i s hudebními nástroji, to bylo nové a nečekaně silné.

Ve spoustě odpovědí se ozvala vděčná a velmi pozitivní odezva na každodenní Slovo na doma. Je to povzbuzení, tak akorát dlouhé. A zrcadlí pestrost naší církve i jejích farářů. Opakovala se prosba, aby toto Slovo zůstalo zachováno. Některé z odpovědí:
– Měli jsme online večerní modlitební setkání s přáteli.
– Pro vnitřní usebrání potřebujeme změnit prostředí, slyšet slovo odjinud, setkat se s jinými lidmi, vykročit z okruhu svých starostí, získat odstup a nadhled.
– Tato doba mi pomohla uvědomit si, že přítomnost v kostele není pro setkání z Bohem nutná podmínka.
– Jako venkovský farář jsem vděčný, že lidé na online přenášené bohoslužby reagují. A to víc, než když se bohoslužby konají normálně.

3. Myslíte, že toto období mělo/má/bude mít nějaká pozitiva (týkající se bohoslužebného života církve)?

Fakt, že bohoslužby najednou nebyly nebo prostě byly jinak, nás zastavil. Právě toto zastavení může přinést své ovoce. V podobě otázek, co je to podstatné, co vlastně bohoslužby jsou, co je to liturgie a jaký má význam.
Leckde se společenství více aktivizovalo. Lidé si více telefonovali, někde dokonce udělali krok k tzv. „kartotékovým členům“. Zavolali, seznámili se, nabídli pomoc. Paradoxně jsme s některými lidmi byli spojeni více než v běžné době. Naopak možná zůstali nepovšimnuti nebo odstřiženi ti, kteří přijdou občas, anonymně. Karanténa přinesla výzvu přemýšlet, zda a jak dělat něco jinak, potřebu zamyslet se, koho chceme oslovit. Abychom v církvi „nedávali odpovědi na otázky, které ale nikdo neklade“. Naučili jsme se využívat více techniku, hodně věcí se dá vyřídit na dálku, i staršovstvo se tak může „sejít“, podobně konfirmandi, mládež nebo třicátníci.

Ve sborech, kde se začaly nově vysílat bohoslužby online, se diskutuje, zda s tím pokračovat i v době, až epidemie skončí. Dost lidí, kteří se do kostela dostat nemohou, by to uvítalo. Zároveň se ukázalo, že by bylo užitečné pomoct technikou těm starším, kteří ji nemají nebo neumějí používat, ale právě pro ně by to bylo dlouhodobě důležité. Víc lidí zmiňuje jako pozitivní, že se začínají používat při večeří Páně kalíšky jako alternativa k jednomu společnému kalichu. Dříve třeba neměli odvahu říct, že by o to ve svém sboru stáli.

4. Jak pociťujete to, že se v době zavřených kostelů delší dobu nevysluhovala večeře Páně (VP), nebo naopak to, že se nějakým způsobem na dálku vysluhovala?

Odpovědi na tuto otázku se velmi různí. Asi jako se různí českobratrští evangelíci. Z odpovědí, které jsem dostala:
– Sledovali jsme bohoslužby online a přitom jsme si vysluhovali VP navzájem.
– Nebyly bohoslužby, nebyla večeře Páně. Byl to divný čas, a to k tomu patřilo.
– Zvláště proto, že karanténa zahrnovala i dobu Velikonoc, bylo to bez VP hodně těžké. Jsem ráda, že jsem se mohla účastnit „na dálku“.
– K VP patří společenství. Stojíme v kruhu, zpíváme, přejeme si pokoj. Musela jsem se smířit s tím, že tohle nějaký čas nebude.
– VP mi nechyběla (kupodivu): „Něco, z čeho máš radost, když to je, ale po čem se ti nestýská, když to momentálně nemáš.“

Před Velikonocemi dostaly sbory v této věci dopis od synodní rady, která vyzývala k tomu VP spíše nekonat, odložit ji až na dobu, kdy bude opět možné se scházet.
Vyjímám z dopisu: „Vnímáme tento čas jako příležitost především k domácím pobožnostem a osobním modlitbám. S povděkem přijímáme z různých míst nejen naší církve službu Slova prostřednictvím elektronické komunikace jako způsob, jak spolu nadále zůstávat v kontaktu i v této době. Přitom je dobré mít na paměti, že elektronická média nám nemohou zprostředkovat ty momenty našeho slavení, při kterých je nezbytnou součástí fyzická přítomnost a bezprostřednost. Blížící se velikonoční svátky jsou v našich sborech i srdcích obvykle spojeny se slavením večeře Páně i s případnými křty. Svátosti jsou svou podstatou jednání, jež má nezbytnou fyzickou stránku. Nutně k nim patří společné sdílení chleba a kalicha, resp. křest vodou, a proto je nelze prostředkovat elektronicky ani jinak na dálku.“

Slovy teoložky Tabity Landové: „Domnívám se, že večeře Páně je ze své podstaty dění, které vyžaduje tělesnou přítomnost společenství – Kristova těla. Smyslem večeře Páně je spojovat věřící s Bohem a se sebou navzájem. Právě při večeři Páně se ukazuje, že Kristovo tělo – církev – není nějaká imaginární nebo virtuální realita, ale hmatatelná skutečnost. Pokusy přemostit faktické fyzické odloučení tím, že se spojíme přes internetovou síť, vždy budou za tímto základním předpokladem pokulhávat. Setkání tváří v tvář lze do určité míry kompenzovat jinými způsoby komunikace, ale nelze je jimi v plnosti nahradit.“

Jsem vděčna všem, kdo mi na otázky odpověděli a dali nám tak do svých nedělí nahlédnout. A jsem také vděčna, že už se bohoslužby zase konají.

Co dodat? Divný čas. Navštěvuji občas kamarádku, která se léčí s depresemi. Je ráda, když můžeme spolu slavit bohoslužby s večeří Páně, protože z důvodu nemoci sama do kostela chodit nemůže. Letos na Zelený čtvrtek jsme se sešly u ní na zahradě. Po VP se kamarádka začala modlit. Přimlouvala se za své psychicky nemocné přátele, kteří jsou někde doma v izolaci stále, karanténa nekaranténa, vycházet ven nemají sílu nebo odvahu. Uvědomila jsem si nouzi, kterou zažívají někteří lidé dlouhodobě. Uvědomila jsem si sílu bohoslužeb i večeře Páně. Děkuji Pánu Bohu, že on vychází vstříc nám, on přichází do našich stavů bídy a nouze. Různými způsoby, cestami. Službu Boží stav nouze nezastaví. Naopak.

Lenka Ridzoňová