(ČB 7+8/2020) Evangelického faráře Pavla Klineckého (*1954) mnozí znají nejen zpoza stolu Páně, ale také z obrazovek České televize, kde několik let uváděl pořad Uchem jehly. Kromě toho byl dlouhá léta farářem ve sboru v Praze-Modřanech a v Praze-Strašnicích, od listopadu 2016 působí v severočeských Třebenicích. S manželkou Milenou má pět dětí. Na jaře letošního roku jeho spolupráce s Českou televizí skončila. Poprosili jsme ho, aby se s námi podělil o svoje zkušenosti, které v při natáčení nasbíral.

Prosím vás, povězte mi – jak se stane farář televizním moderátorem?

Já jsem měl od dětství rád mikrofon. Rozhlas, natáčení, mluvené slovo, hudbu. Po revoluci jsem začal pomáhat v rozhlase, seděl jsem v církevních a ekumenických mediálních radách. Pak jsem natočil pro Českou televizi několik Svátečních slov, kromě toho i řadu rozhlasových a televizních přenosů bohoslužeb, tzv. živáků. V roce 2010 mě oslovili z televize s nápadem na //talk show//, do které chtěli faráře jako moderátora. Vybrali několik kandidátů. Říkal jsem si, tak dobře, to nebude tolik práce. Pak přišly kamerové zkoušky a na nich se ukázalo, že jsem zůstal sám. Někteří to odřekli, někteří nebyli vybráni. Mně řekli: „Máte svůj pořad.“ Odpověděl jsem jim, že to je vyloučeno, že nejde, abych při práci ve velkém sboru dělal každý týden jeden díl. A tak nabídli půlku brněnské redakci, která moderování svěřila kolegovi Czendlikovi. Mysleli jsme, že natočíme pár dílů a do roka, do dvou bude konec. Nevěděli jsme, jak dlouho to budeme točit. A najednou z toho bylo deset let.

Pořad Uchem jehly jste moderoval od roku 2011, zároveň jste působil dlouhá léta jako farář ve sboru v Praze-Strašnicích. Jak se dala tato dvě náročná povolání skloubit?

Těžko. Ale měl jsem dobrou školu v tom, že jsem při těch Strašnicích téměř po celou dobu byl buď v seniorátním výboru, anebo jsem byl prvním náměstkem synodního seniora. Úvazek na synodní radě skončil v roce 2009. Znovu jsem už nekandidoval, abych se mohl víc věnovat práci ve sboru. Když přišla nabídka od televize, doufal jsem, že to nebude tak náročné jako synodní rada. Připravovali jsme 24 pořadů za rok, takže se to dalo zvládnout. Vždycky se točily čtyři najednou, abychom ušetřili peníze České televizi. Na rozdíl od Zbigniewa, který si točil každý zvlášť.

Jak jste si našel cestu k moderováni? Farář a moderátor jsou dost vzdálené profese…

Od fakulty jsem se zajímal o tzv. nenáboženskou interpretaci evangelia, o rozhovory nejenom s křesťany, ale i s nekřesťany. Pan farář Funda mi kdysi řekl: „Víš, já kážu pro lidi, kteří tam nejsou; kdyby přišli.“ Oslovilo mě to na celý život. Při psaní kázání jsem si vždycky představil pár svých necírkevních kamarádů, jak sedí v kostelní lavici a já jim chci něco říct. Chtěl jsem mluvit s lidmi mimo církev. Televize mě navnadila tím, že to neměl být náboženský pořad, nýbrž rozhovor dvou lidí, kteří mají co říct, ale s duchovním přesahem. To bylo ono. Chtěl jsem spojovat.

V pořadu jste se střídal s katolickým knězem Zbigniewem Czendlikem. Jak tato spolupráce vznikla a jak fungovala?

Nenazval bych to spoluprací. Brněnská redakce, s níž Zbigniew točil, to je jiný tým, jiný způsob práce. My jsme se spolu viděli jen jednou, když jsme byli s manželkou na dovolené v Mistrovicích u Letohradu a udělali jsme si výlet do Lanškrouna. Šli jsme kolem katolické fary a já jsem zazvonil. Dali jsme si kafe, popovídali, bylo to hezké. Milý člověk. Zbigniew o Uchem jehly dokonce vydal knížku. V ní o mně není nic. Takže nikoli spolupráce, jen schvalování hostů a scénářů, protože brněnská redakce působila jako náš nadřízený.

Za těch devět let jste se před kamerou potkal s desítkami hostů. V té záplavě vám samozřejmě nemohli utkvět všichni. Kteří se vám do paměti vryli a proč?

Vryli se mi, protože natáčení bylo velmi silné. Na fotografu Janu Šibíkovi bylo vidět, že se raději než slovem vyjadřuje fotografií. Při rozhovoru se koukal plaše trochu stranou, ale pak se rozjel a bylo to krásné. Ondřeje Vetchého jsme dlouho uháněli, a když jsme skončili natáčení, nechtěl jít domů. Seděl tam a říkal: „Počkej, musíme to ještě strávit, to byla síla…“ Rád vzpomínám na Tomáše Halíka, výborně jsme si rozuměli. S režisérem Františkem Filipem jsme se domluvili, jak začneme rozhovor, a když se pustila kamera, začal úplně jinak. On si to na mě nachystal, aby rozhodil scénář a rozhovor dostal život. Krásné! Nebo Daniela Drtinová – nádherný rozhovor. Žena s hlubokými duchovními zkušenostmi. Představoval jsem si moderátorskou dračici a přišla tichá, pokorná žena. Soudní psychiatr Sláva Hubálek, „zpovědník vrahů“, který se nedožil uvedení pořadu. Farářka Irenka Škeříková. S tou to bylo fantastické. Vypadl nám host dva dny před natáčením! Volal jsem Ireně den předem. Natočili jsme ji bez scénáře a bylo to výborné. Když se to pak vysílalo, telefonoval jsem jí, ale její kamarádka mi odpověděla: „Víš, ona už je jinde, už se dívat nebude.“ Irenka výsledek neviděla.

V pořadu Uchem jehly jste zprostředkovával divákovi hlubší pohled do nitra hosta. V čem byla tato setkání obohacující pro vás? Byla tam nějaká zpětná vazba?

Zcela nepochybně. Tady bych se asi střetl s řadou teologů, kteří by namítli, že laciné analogie přes hranice náboženství jsou povrchní. Ale já jsem často nacházel společnou řeč i leckteré hodnoty. Buddhista řekne, že cílem je rozpuštění v „nic“; pro mě je cílem království Boží, ale Mistr Eckhart si tam nahoru taky napsal „nic“. A najednou vidím, jak to vnímá můj host. Jak to svoje rozpuštění v „nic“ prožívá. Neví, co to bude, ale ví, že to je to ono. Uvědomil jsem si, že to cítí podobně jako já přebývání v Boží blízkosti. Tak jsem při natáčení vnikal do nejrůznějších podob vnímání duchovna různých jiných náboženství, novopohanů nebo „něcistů“, jak je nazývá Tomáš Halík.

Přihodilo se vám při moderování něco, u čeho jste se tak říkajíc zapotil?

Ano, víckrát. Když se uprostřed rozhovoru Ondra Vetchý dal do pláče a já jsem nevěděl, co říct. Dlouho jsme mlčeli. Mezeru střihli, ale nechali tam to moje zaskočení. Nebo když na mě Jan Šibík skoro vykřikl. Popisoval situaci v Africe, kde střílejí děti před očima jejich matek, a zeptal se mě: „Jak tohle může Pán Bůh dopustit?“ I tehdy jsem zmlkl. Dokonce jsem jednou před kamerou dostal kvůli zdravotním obtížím mikrospánek. Vyprávěl jsem to Pavlu Andělovi, a ten říká: „To nic není, mně jeden host v Noci s Andělem usnul na hodinu.“

Vždycky, když jsem vás v pořadu sledovala, nemohla jsem spustit oči z černého klavíru, němého účastníka vašich rozhovorů. Kde se to vlastně natáčelo?

Ve Strašnicích na faře, posléze v Třebenicích na faře. S tvůrci jsme se shodli, že jestli ten pořad má vyvolat atmosféru přátelské návštěvy, ve studiu to nepůjde. Hledal se vhodný prostor. První dva díly, ty pilotní, se točily v divadle Na Fidlovačce. Potom si všimli klavíru u nás na faře, zkusili jsme to u něj a šlo to. Klavír dodal pořadu tvář. Moje manželka připravovala různé pochoutky, které byly i před kamerou. Na jídlo se zvali všichni ze štábu, protože při natáčení panovala velmi domácká atmosféra. Když jsme se pak stěhovali do Třebenic, tak jsem ten klavír vezl jenom kvůli natáčení.

Jak vaši hosté reagovali na to, že jste evangelický farář?

Cítil jsem, že skoro všichni měli na začátku strach. Někteří dokonce takový, že odmítli natáčet. Asi se lekli toho, že je budu zkoušet z Desatera nebo je grilovat na tom, jestli nejsou rozvedení, jestli nemají nějaké bokovky a podobně. Měl jsem takový trik. Věděl jsem, že při prvním, seznamovacím rozhovoru se musím do pěti minut trochu shodit nebo říct nějaký vtípek. Oni pak zjistili, že farář je normální člověk, jen má k tomu tu vertikálu. A napětí povolilo. Herečka Lilian Malkina mi hned na začátku rozhovoru důrazně oznámila: „O religii mluvit nebudeme! Já jsem ateistka od hlavy až k patě.“ Já jsem se s ní potřeboval domluvit, jak se budeme při natáčení oslovovat. Ona řekla: „Mně říkají Lilian.“ A já: „Já jsem Pavel.“ Jí se rozzářily oči: „Pavel? Pavlíku!“ Od té doby mě měla tak ráda, že ještě měsíc po natáčení za mnou přijela s kamarádkou do Třebenic, aby mě té své kamarádce ukázala.

Setkal jste se v církevním prostředí s nějakými ohlasy?

Ano. Odložím takové to vtipkování, když mi lidé říkali „naše televizní hvězda“. Postupně se mi začali svěřovat, co se jim líbilo. Negativní reakce přicházely hlavně od starších dam, kterým vadilo, že mám prý moc krátké vlasy. Taky mi říkaly: „Pánovi nemá být vidět ohryzek. To si zakryjte.“ Od té doby jsem nosil šály.

Které reakce převažovaly?

Určitě ty pozitivní. A to i z veřejného prostoru. Ne že by ty negativní nebyly, ale ti lidé asi neměli zapotřebí mi to říkat. Na televizním webu se objevovaly takové ty obecné, typu „církev je špatně“, ale to jsem moc nečetl.

Hosty jste si vybíral sám?

Vždycky to byla dohoda. Režiséři, dramaturgyně a já jsme dali dohromady jména, přičemž jsme měli vzájemně právo veta, ale zdůvodňovali jsme si to.

Vaší velkou láskou je hudba, sám hrajete výborně na klavír a na varhany. Muzikantská kariéra vás nelákala?

Asi do mých 14 let se počítalo s tím, že ze mě bude profesionální klavírista. Pak z toho sešlo, vystudoval jsem strojní průmyslovku a vyučil se automechanikem. A nakonec jsem šel na teologii. Za klavíristu se nepovažuji. Možná mám nějaké obdarování, dar okamžité transpozice a harmonizace, ale když mi dáte Beethovena, noty, je to bída. Umím slušně doprovodit společný zpěv, ať už při bohoslužbách na varhany, anebo s mládeží s kytarou a dalšími nástroji. Ale je to takzvaně vydřené. Když něco děláte 40 let, tak to nemůžete neumět.

Momentálně působíte jako farář v Třebenicích. Severní Čechy se dodnes potýkají s následky odtržení Sudet. Pociťujete to i ve svojí službě?

Naprosto jednoznačně. Farář Zdeněk Bárta říká, že tam jsou ty Sudety i ve stromech. Já mám tamější lidi moc rád, jsou fajn, ale je znát určitá nedůvěra, odstup. Nikdy jsem netušil, jak jsou severní Čechy nádherné, co se týká přírody. Je to kouzelný kraj. Ale určitá traumata tam v lidech jsou.

Vaše spolupráce na pořadu Uchem jehly se uzavřela. Nebude vám chybět?

Ano, bude. Už mi i chybí. Chybí mi ten tým, ti lidé, se kterými jsme si na sebe za těch deset let zvykli. Mám je rád, i když jsem se třeba s některými střetl. A pak mi, přiznám se, trochu schází i práce před kamerou a ten tvůrčí proces. Líbí se mi, když se něco tvoří.

Jaké máte profesní vyhlídky? Chystáte něco?

V Třebenicích mám povolací listinu do roku 2022. Vypadá to, že se pak s manželkou přestěhujeme do Prahy, kde mám malý byt, a budeme žít jako důchodci. Jak říká moje manželka – budeme chodit do parku sypat ptáčkům, aby jim to neklouzalo. Pokud mi někdo dá nabídku, na niž budu stačit, jsem ochoten ji přijmout. Ale jinak nemám vůbec žádný plán. Plány má Hospodin a já jsem jim otevřen.

připravila Adéla Rozbořilová