(ČB 1/2019) Ústřední zápletka tohoto podobenství vypadá naivně. Král odpustí svému služebníku celý jeho dluh; šlo o mnoho tisíc hřiven. V dnešních relacích, řekněme, bilion dolarů. Jak by někdo mohl takový dluh odpustit? To je přece hloupost! Vypadá to bláhově. Na druhou stranu – co měl onen král dělat? Zpronevěřená částka je příliš vysoká. Výtečník ji nemůže nikdy splatit, i kdyby nakrásně chtěl. Každý udělený trest by byl spíše už jen msta. Co s takovými dělat? S těmi, kdo tunelují firmy i státní rozpočty, rozkládají národní hospodářství a svým nepopíratelným talentem přivádějí celé národy do bídy a zoufalství? Nejlépe je se jich zbavit,

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

(ČB 1/2019) Království Boží, jak nám připomíná Ježíš v evangeliu, není z tohoto světa. Křesťané ale v tomto světě žít musí a je jenom logické, že vyjadřují zájem o dění kolem sebe, včetně věcí veřejných, politiky a různých palčivých otázek. Českobratrská církev evangelická se jako instituce i ústy svých osobností nebojí touto cestou kráčet, byť to často může být po tenkém ledě. Raná křesťanská obec, jak o ní máme svědectví v Novém zákoně, žila v eschatologickém očekávání brzkého příchodu Páně a o věci světa vezdejšího se starala pramálo – „Ježíš, ne Cézar,“ mohli bychom říci s Masarykem. Již v pastorálních epištolách ale vidíme, že se tento stav nedal udržet dlouho. Za téměř 2000 let své existence se církev se záležitosti světskými nejrůznějšími způsoby prolínala, někdy konstruktivně, někdy destruktivně.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

(ČB 1/2019) Jsou evangelíci ve společnosti vidět? Angažují se v občanské společnosti? My co se v církvi pohybujeme, si myslíme, že ano. Máme přece Diakonii s obrovským záběrem a výbornou sociální prací. Měli jsme a máme poslance v parlamentu. Jsou tu školy Evangelické akademie. Šikovní a aktivní lidé jsou v mnoha vesnicích i městech. Jak nás ale vidí lidé, kteří se v církvi nepohybují, o evangelících nevědí nic nebo jen náhodně a málo, nebo je křesťané prostě nezajímají? Když jsme na redakční radě přemítali, co by bylo dobré k tomuto tématu zpracovat, vymysleli jsme anketu, s níž oslovíme ateisty, aby napsali, co si o křesťanech potažmo evangelících a víře v Boha myslí. Zde jsou jejich odpovědi na čtyři anketní otázky:

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

(ČB 1/2019) Sedmnáctého prosince uplynulo přesně sto let od okamžiku, kdy se spojily dva největší české protestantské proudy, a tím vznikla nová Českobratrská církev evangelická. Nabízí se proto prostor pro bilanci, zamyšlení nad tím, kam ve stoletém procesu svého formování dospěla a jak vypadá. Jaká je naše dnešní církev? Co se jí daří a kam by se mohla (měla?) do budoucna posunout? Takové hodnocení je samozřejmě záležitost subjektivní, dovolte mi proto být v následujících řádcích osobní. Považuji ovšem za důležité, aby stav církve procházel (sebe)reflexí, a to nejen uvnitř jí samé.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →