(ČB 1/2019) Ke křesťanství se mám bez patosu přiznávat. Je ale třeba víc svědčit životem a méně idejemi, víc prací a méně radami, víc naslouchat a méně mluvit, víc zkoumat sebe a méně kádrovat jiné, víc odpouštět a méně obviňovat, víc se zabývat sousedem a méně záchranou světa, víc přemýšlet o kořenech a méně o pokroku. Jako řadový evangelík se mohu angažovat vlastně v čemkoliv. Pokud jsem ale v církvi někam zvolen, svobodný prostor pro slova se mi zmenšuje jaksi v nepřímé úměře s výškou postavení.
Poslechněte si článek: