(ČB 7-8/2016) V březnu si čtenáři Českého bratra mohli přečíst článek Marty Procházkové o objevu dosud neznámé nejstarší toleranční modlitebny v Praze. Dochovala se v Truhlářské ulici, za novým obchodním centrem Palladium, které nahradilo novogotická Josefská kasárna. Budova je v překvapivě dobrém stavu, chrání ji statut památky a patří hlavnímu městu, které neví, co s ní dělat. Poslední zpráva potvrdila, že v hlavním sále se pod vrstvami mladší malby dochovala klasicistní výzdoba z počátku 19. století, kdy sál sloužil jako modlitebna pro tolerované evangelíky. Martě Procházkové se tak jaksi sama sebou nabídla myšlenka, že by bylo dobré zde zřídit evangelické muzeum. Vědomí o významu takového zařízení v českobratrské církvi bylo již na konci 19. století, avšak nikdy se v potřebné podobě a rozměru nerealizovalo (přestože na myšlence a v malém měřítku i realizaci dlouhodobě pracovala ve Velké Lhotě u Dačic historička a duchovní Eva Melmuková Šašecí).

Poslechněte si článek:

(ČB 7-8/2016) Dnešní doba si potrpí na firemní značky. I v naší církvi se opakovaně vracíme k otázce jejího loga, nejnověji na letošním zasedání synodu. Názory na grafický symbol evangelické církve se ale liší. Někomu by vyhovovalo použití univerzálního křesťanského kříže, jiní si přejí označení charakterizující ČCE. Jedni poukazují na to, že již řadu generací je vžitým a širší veřejnosti známým symbolem evangelické církve kniha s kalichem, ať již v jakémkoliv provedení, jiným tato symbolika připadá překonaná nebo argumentují tím, že moderní požadavky na podobu loga nesplňuje.

Poslechněte si článek:

(ČB 7-8/2016) Církve v České republice se po zkušenostech se zásahy státu do svého fungování rozhodly pro úplnou odluku, včetně odbourání finanční závislosti, zavedené v roce 1950. Oproštění od vlivu jiných vnějších autorit bylo zajištěno již v době přípravy necírkevních restitucí, kdy se záměrně upustilo od obnovení původních patronátů. Snaha o odluku byla formálně dovršena přijetím restitučně-odlukového zákona, a dnes se tedy již několikátým rokem nacházíme v přechodném období, během něhož se postupný návrat k samofinancování církve i jejích jednotlivých sborů má uskutečnit.

Poslechněte si článek:

(ČB 7-8/2016) V minulých dvou číslech jsme navštívili poslední kostely postavené v Čechách po komunistickém puči. Mezi začátkem padesátých let a rokem 1968 nebyl postaven kostel žádný. Podle sociologa Zdeňka Nešpora to má reálné důvody – režim se orientoval více protinábožensky, což se projevilo jak přímými zákazy staveb, tak snižováním státního příspěvku, a to i u církví do té doby preferovaných – CČSH, pravoslavných i ČCE. V šedesátých letech, zejména z ČCE, se ozývaly hlasy odporu a měly nakonec vliv i na to, že se v Kobylisích postavila první církevní stavba. Ve stejné době se realizoval i velmi zajímavý katolický kostel v Senetářově u Brna od architekta Ludvíka Kolka s křížovou cestou Mikuláše Medka.

Poslechněte si článek: