(ČB 7-8/2016) V březnu si čtenáři Českého bratra mohli přečíst článek Marty Procházkové o objevu dosud neznámé nejstarší toleranční modlitebny v Praze. Dochovala se v Truhlářské ulici, za novým obchodním centrem Palladium, které nahradilo novogotická Josefská kasárna. Budova je v překvapivě dobrém stavu, chrání ji statut památky a patří hlavnímu městu, které neví, co s ní dělat. Poslední zpráva potvrdila, že v hlavním sále se pod vrstvami mladší malby dochovala klasicistní výzdoba z počátku 19. století, kdy sál sloužil jako modlitebna pro tolerované evangelíky. Martě Procházkové se tak jaksi sama sebou nabídla myšlenka, že by bylo dobré zde zřídit evangelické muzeum. Vědomí o významu takového zařízení v českobratrské církvi bylo již na konci 19. století, avšak nikdy se v potřebné podobě a rozměru nerealizovalo (přestože na myšlence a v malém měřítku i realizaci dlouhodobě pracovala ve Velké Lhotě u Dačic historička a duchovní Eva Melmuková Šašecí).

Poslechněte si článek:

Pro zachování paměti
Ne, muzeum není jen jiné slovo pro zaprášené skladiště, do kterého se evangelická církev rozhodně ukládat nechce. V moderním pojetí je muzeum paměťová instituce, která shromažďuje, uchovává, studuje a zpřístupňuje předměty, které jsou nositeli dějinné paměti. Můžeme si je představit jako specifickou část archivu, který schraňuje písemné dokumenty. V muzeu se dále sbírají věci, na kterých ulpěly stopy po vzpomínkách na minulé generace. Jejich pečlivá ochrana a obnova (restaurování) jsou nezbytně potřebné pro to, aby se dalo vzpomínat hlouběji než jen po několik generací, které uchovávají paměť vyprávěním, předávaným v rodině či sboru ústně. Zároveň je třeba je také odborně studovat a pak zpřístupňovat, například odbornými i populárními knihami či třeba pohlednicemi, kalendáři apod. Pro muzeum úplně specifická je ale metoda vystavování. Dlouhodobé expozice i krátkodobé výstavy se navíc dnes oživují různými výchovně vzdělávacími a zážitkovými akcemi, které sahají od odborných výkladů a přednášek po hry dětí i dospělých. Celý komplex současného muzejnictví patří k důležitým součástem duchovního života dnešní společnosti. Zážitek, který jí poskytuje, můžeme obrazně přirovnat ke kořenům, které umožňují stále novou obnovu života.

Tolerance a otevřenost světu
Evangelické církve u nás nejsou jen společenstvím víry, ale představují také jedinečnou kulturní komunitu, jejíž identitu dovnitř i navenek může muzeum posilovat a ukazovat. Církev českobratrská evangelická je z nich nejstarší, a i když formálně vznikla až v roce 1918, je nositelkou velmi staré tradice, jež v 16. století spojila domácí kališnickou církev a Jednotu bratrskou s oběma protestantskými tradicemi ve společenství České konfese. Její jedinečnost spočívala v tom, že zatímco jinde luteráni s kalvinisty společnou řeč nedokázali najít a utrakvisté ještě nedlouho předtím Jednotu tvrdě pronásledovali, podařilo se dospět k vzájemnému uznání rozličných tradic. Tolerance je tak v české evangelické tradici hluboko zakořeněna a mohla by se stát tématem, které by Evangelické muzeum přinášelo do současného světa – o potřebnosti jeho pěstování právě dnes není třeba dlouze psát.

Důležitost obyčejných věcí
Toleranční modlitebna v Truhlářské ulici sloužila mezi lety 1784–1863. Předtím i potom byl hlavní sál budovy nikoli modlitebnou, ale tančírnou. V otevřenosti světskému dění vidím jeden z důležitých momentů, jimiž si české evangelictví může otevřít možnost porozumění s moderním sekularizovaným světem: stavby ani předměty, které mu sloužily, totiž nevyděluje do nepřístupné oblasti posvátna. Také umělecko-řemeslné a umělecké památky českých a moravských tolerančních sborů, které by mohly tvořit základ muzejní sbírky, jsou jen „obyčejné“ věci. Právě proto mohou být ohroženy a měly by být včas shromážděny v muzeu. Jejich hodnota totiž nespočívá v estetické oblasti, nýbrž v tom, že jsou jedinečně konkrétními svědky života generací českých evangelíků. Jde zpravidla o umělecko-řemeslné předměty, které nedosahují kvality tzv. vysokého umění. Podle dnešních kritérií dějin umění a kultury jim to však nic neubírá na významu, ba dokonce lze říci, že svou intimitou a blízkostí mohou lépe ztělesňovat paměť sboru jako žitého společenství soustředěného na duchovní, nikoli materiálně-světské hodnoty. Evangelické muzeum by se mělo této dokumentace ujmout, mělo by přebírat zodpovědnost za odborné uchování historických předmětů a profesionálně se o ně starat (sbírkotvorné instituce se v tomto mohou opřít o metodickou i materiální pomoc státu prostřednictvím Ministerstva kultury). Zároveň by mělo ve spolupráci s historiky z Evangelické teologické fakulty organizovat a podporovat studium dějin evangelíků v českých zemích. Vzpomeňme na nedávnou situaci, kdy absence takové instituce ovlivnila v roce 2015 připomínání Jana Husa; většina zůstala v režii státního Husitského muzea v Táboře, církve husitské a římskokatolické.

Utváření a uchovávání paměti evangelického společenství je úkolem, který za církev nikdo jiný neudělá. Muzeum by se připojilo k dalším kulturním komunitám, jejichž specifické paměti stály a budou stát na okraji dominantního státně-národního narativu. Nejúspěšnější je v tomto směru dlouhodobě Židovské muzeum v Praze, stát se stará (byť poněkud zdráhavě) o Romské muzeum v Brně, v nestátní podobě s velkými obtížemi vzniká od roku 2007 Muzeum německy mluvících obyvatel českých zemí (Collegium Bohemicum v Ústí nad Labem). V letech 1785–1790 modlitebna v Truhlářské ulici sloužila společně tolerovaným sborům českého i německého jazyka. Její další význam spočívá tedy v tom, že představuje vzácné místo vzpomínky na zaniklé česko-německé soužití.

Nenahraditelnou výhodou by pro evangelické muzeum byla možnost využít budovu, jež je sama exponátem, a přitom se nachází na dobře dostupném místě v historickém centru hlavního města. Zároveň by budova mohla poskytnout ČCE slavnostní a reprezentační prostory pro různé příležitosti. Bylo by výborné, kdyby si myšlenku muzea vzala církev za svou a pustila se do jednání s hlavním městem i do přípravy zřízení muzea jako malé, ale živé instituce.

Milena Bartlová, foto Marek Fajman a Marta Procházková

Autorka je historička umění, na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze přednáší mj. také muzeologii. Podílela se na zřizování Muzea německy mluvících obyvatel českých zemí v Ústí nad Labem. V loňském roce vydala vědeckou monografii Pravda zvítězila: výtvarné umění a husitství 1380–1490.