(ČB 7-8/2016) Na konci května jsem jako zástupce Českobratrské církve evangelické poprvé navštívil setkání Lužických Srbů ve městě Slepo (Schleife), severně od Budyšína. Neděle začala slavnostní bohoslužbou s bohatou luterskou liturgií v pěkném gotickém kostele. Jazyku jsem rozuměl tak z poloviny, nejvíce mne zaujal zpěv sboru v tradičních lidových krojích. Leckteré písně byly nám Čechům známé, ať již ty církevní, které ale máme společné i s Němci, nebo české a moravské lidové s volným překladem do lužické srbštiny. Lidové písně zazněly ještě po společném obědě, při odpoledním setkání v blízkém kulturním centru.
Poslechněte si článek:
Nejmenší slovanský národ
Lužičtí Srbové jsou malý západoslovanský národ, obývající jihovýchodní část východního Německa, historicky zvanou Lužice. Používají dva samostatné spisovné jazyky: hornolužičtinu s centrem v okolí Budyšína (Bautzen) a dolnolužičtinu více na severu pod Chotěbuzí (Cottbus). Srbové byli příslušníky slovanských kmenů, které žily na západ od nynějších Lužičanů a Milčanů žijících v dnešní Horní Lužici a které vlivem germanizace upadly v zapomenutí. Soužití slovanského národa s převažujícím německým živlem v okolí nebylo jednoduché. Od 14. století do roku 1635 byla Lužice součástí zemí Koruny české a vztah k českým zemím je i dnes, řekl bych, nostalgicky zatížen. Blízko pak mají i k Polákům. Polštině je bližší dolno-srbský jazyk a je zajímavé, že hornosrbština je bližší spíše slovenštině. Dnešní význam slovanských sousedů je ale již podstatně menší.
Svobodný německý stát se snaží své národnostní menšiny maximálně podporovat, a tak již dávno není nutné, aby se Lužičtí Srbové učili svůj vlastní jazyk na území bývalého Československa, jak to bylo po válce, kdy stovky mladých Srbů studovaly v pohraničních oblastech severních Čech. Při setkání ve Slepu jsem měl možnost mluvit s tamním mužem perfektní češtinou; vzdělával se, pro svůj národ, v České Lípě, což mě jako českolipského evangelíka potěšilo. Do své vlasti se vrátil v roce 1950, kdy se znovu otevřelo budyšínské gymnázium. Zde odmaturoval a rovnou v této škole nastoupil jako učitel.
Další, s kým jsem mohl mluvit, byl redaktor Serbskych Nowin Marko Wenke. Noviny vydává Domowina, zastřešující organizace srbských sdružení. A pro zájemce, třeba i z Čech, dnes existuje i internetová verze. Zástupců různých srbských, ale i německých médií bylo více a zdá se, že i dnes je kulturní, mediální a publikační činnost ze strany vlády podporována, jako to bylo již i za časů NDR. Tehdy ale možná více propagačně, v duchu spojenectví s velkým slovanským bratrem na východě. Zcela jistě i to ale byla pro malý národ daleko lepší situace než za hitlerovského režimu, který hrozil fyzickou likvidací a vysídlením na Východ.
Do Lužice na výlet
Do Lužice se můžete podívat i vy. Přes Liberec a Žitavu vede z Prahy až do Budyšína moderní a rychlá silnice i vlakové spojení, které s využitím celodenního lístku (Sachsen ticket) nebo příhraničních výhod není drahé. Minete nám velmi dobře známý Herrnhut (Ochranov) a začátek země srbské pak poznáte podle dvojjazyčných nápisů; méně již v rozhovoru s obyvateli. Malý národ, údajně s počtem 60 tisíc lidí, se v německém moři (zde spíše v polích) ztrácí. Nicméně, díky svému náboženskému i kulturnímu životu, jsou viditelní dobře a vydat se do těchto končin na výlet stojí za to. Třeba na populární velikonoční jízdy na koních, které mají stále ještě svůj náboženský charakter, a jak mi s humorem řekl redaktor Wenke, organizátoři se při nich snaží omezovat občerstvení i navzdory stížnostem Němců, že si na slavnostech nekoupí své oblíbené buřty. Srbové chtějí, aby tradiční poutě nezůstaly jen komerční atrakcí a zachovaly si hlubší smysl.
Jan Kirschner