(ČB 7-8/2016) Církve v České republice se po zkušenostech se zásahy státu do svého fungování rozhodly pro úplnou odluku, včetně odbourání finanční závislosti, zavedené v roce 1950. Oproštění od vlivu jiných vnějších autorit bylo zajištěno již v době přípravy necírkevních restitucí, kdy se záměrně upustilo od obnovení původních patronátů. Snaha o odluku byla formálně dovršena přijetím restitučně-odlukového zákona, a dnes se tedy již několikátým rokem nacházíme v přechodném období, během něhož se postupný návrat k samofinancování církve i jejích jednotlivých sborů má uskutečnit.

Poslechněte si článek:

Zdánlivě se vracíme do praxe, jež fungovala do roku 1950, resp. do roku 1938. Potíž je v tom, že nevíme, co to přesně znamená. Pohled do minulosti je ztížen tím, že již mezi sebou nemáme pamětníky prvorepublikových poměrů: dnešní devadesátiletí byli na začátku války v konfirmačním věku, a to je důvod pro mnohost názorů na možnosti budoucího hospodářského zajištění. Jsou tu stoupenci „desátku“, proti čemuž se však často argumentuje tím, že součástí evangelické tradice, pokud jde o příspěvky na provoz sborů i celé církve, je dobrovolnost (zde i dále již mám na mysli Českobratrskou církev evangelickou).

Ze sborových archivů
Cílem této stati je podívat se, co nám k této věci mohou říci sborové archivy – jmenovitě dvou tolerančních sborů na Mělnicku (Libiš, Mělnické Vtelno) a dvou sborů pražských (Salvátor, Vinohrady).

Tedy především, až do roku 1939, kdy na platy kazatelů začal systematicky přispívat stát (pomíjím případné sociální dávky), byl chod evangelických sborů finančně zajištěn v převážné míře z příspěvků jejich členů. Příspěvky byly trojí: salár, dary a sbírky. Hlavním a pravidelným příjmem sborů byl salár, což byl, na rozdíl od darů a od dnešního pojetí, předepsaný příspěvek na provoz sboru.

Co je salár
Princip saláru je zakotven již v tolerančním patentu z roku 1781. Podmínkou pro povolání kazatele byl písemný závazek členů vznikajícího sboru složit každoročně 300 zlatých na jeho služné. Členové své příspěvky upisovali – buď podle vlastního uvážení, nebo podle dohodnutých pravidel. Tento příspěvek se nevyžadoval od domkářů, výměnkářů, vdov apod.

Poměrně záhy (kolem r. 1790) se od původních, sice závazných, ale dobrovolných úpisů upustilo a byly hledány cesty, jak náklady sboru rozdělit mezi jeho členy „spravedlivě“, podle jejich majetkových možností. Druhým aspektem těchto změn bylo doplnění „salária“ – příspěvku na služné pro kazatele, o „kontribuci“ – příspěvek na věcné výdaje sboru. Oba tyto příspěvky pak splynuly do saláru. Jeho výpočet byl v různých sborech různý a v průběhu 19. století se vícekrát změnil. Zprvu měl charakter majetkové daně, obdobně katolickému „desátku“. Postupně byly pro evidenci rozepsání a placení saláru zaváděny tzv. salární knihy, v salvátorském sboru první v roce 1798. Používaly se do r. 1950, kdy byly uzavřeny a kdy byla přijata současná definice saláru jako dobrovolného daru.

Různost výpočtů výše saláru
Během 2. poloviny 19. století se metoda pro rozepsání saláru členům sboru postupně sjednotila a začaly se používat knihy s předtištěnými rubrikami. Šlo o tzv. daňovou přirážku. Zjednodušeně řečeno: místo toho, aby salár byl úměrný majetku nebo příjmu „salárníka“, přešlo se na úměrnost státním daním. Tak např. na schůzi staršovstva libišského sboru 24. 11. 1867 „byla uznána potřeba nového rozvrhu pro vybírání saláru na základě c. k. daní, a to domovní, gruntovní a živnostenské, s jistou základní částkou“. Podobně to bylo ve Vtelně; tam byl předepsán nízký salární paušál (v r. 1870 2 K na rodinu) a zbytek rozpočtovaných výdajů se rozepsal úměrně daním z předešlého roku. Příslušný koeficient schvalovalo výroční shromáždění. V salvátorském sboru byl salár stanoven vždy na několik let dopředu. Praxe jednotlivých sborů se přitom lišila jak v detailech výpočtu, tak ve striktnosti předpisu. V libišských salárních knihách nalézáme poznámky „dobrovolný salár“ – jde vesměs o největší přispěvatele, kteří ochotně dávali více, než by na ně připadlo. Opačný přístup zvolili ve vinohradském sboru: Výše saláru se rok od roku měnila, a tak se stávalo, že někdo zaplatil podle starého rozpisu více, než měl. Pro ten případ měli vinohradští v účtech vyhrazenu výdajovou položku na vracení salárních přeplatků. I to dokládá, že salár byl v té době vnímán jako daný příspěvek na provoz sboru.

Byly ovšem i výjimky. Tak např. kazatelská stanice v Mladé Boleslavi v r. 1916, necelých 20 let po svém založení, stále ještě od svých členů očekává podporu „prozatím dobrovolným příspěvkem“. Když se ale v roce 1920 transformuje na filiální sbor, o dobrovolnosti se již nemluví. Forma daňové přirážky se s malými obměnami používala i za první republiky. Především, i sjednocená církev se držela toho, že se finanční náklady sborů rozepisují mezi jejich jednotlivé členy. Tak např. přípis Synodního výboru z ledna 1922 připomíná „příspěvky sborové jim vyměřené“.

Hlavní změnu představoval přechod na daň z příjmu. Církev tak u členů s nízkými příjmy brala v potaz to, čemu dnes říkáme nezdanitelný příjem, a kopírovala sociální politiku státu. Těm, kteří neplatili žádné daně (asi 1/3 členů), ať již z důvodu nízkého příjmu, nebo početnosti rodiny, byl předepsán jen symbolický paušální salár. Na financování sboru se podstatnou měrou podíleli pouze členové, jejichž příjem překročil určitou mez, a tedy podléhal zdanění. Stejně se dnes v Německu určuje výše tzv. církevní daně. Rozdíl mezi tímto principem a dnešním doporučením pro výši saláru, jež má charakter rovné daně, je zřejmý.

Inspirace
Třebaže návrat ke starým formám financování církve je z více důvodů nemožný, znalost dřívějších modelů saláru může být v dnešní době jak inspirací, tak i varováním. Pravděpodobně bude třeba, tak jako se stalo v 19. stol., opustit představu, že doporučenou výši saláru lze pro všechny salárníky odbýt jedním určitým procentem z příjmu, a přistoupit k jeho diferenciaci pro různé příjmové skupiny.

Jan Mašek, kurátor v Praze 6-Dejvicích,
člen poradního odboru pro přechod k samofinancování Pražského seniorátu