(ČB 9/2016) Je to u nás v Česku čím dál častější. Člověk zemře a nekoná se pohřeb. Často s odůvodněním, že si to zesnulý nepřál. Ve střešovickém sboru byla jedna sestra, bezdětná, později vdova. Chodila pravidelně do kostela, a když už nemohla chodit, zajímala se, co se děje, nechávala pozdravovat. Občas něco uvařila na sborové posezení a volala, abychom si pro to přišli. Posledních několik let života strávila většinou v nemocnici. Blízké příbuzné neměla, za poručníka si určila jednoho přítele.

Poslechněte si článek:

 (ČB 9/2016) Smutek má nesčetně příčin a přirozeně i různou sílu, závažnost. Příčinu lze někdy odstranit a je po smutku, většinou to ale tak lehko nejde. Pak nezbývá než čekat a doufat, že to zkrátka přebolí. Co když ale příčina jakoby chybí a smutek je silný a zdánlivě bez konce? Je to „normální“? Kdo to má posoudit? Nejsme už na hranici nemoci? A můžu já rozhodovat o tom někoho takového poslat za psychiatrem? Faráři, o které nám v naší úvaze jde především, se s těmito postavami potkají asi častěji než jiní smrtelníci. Tihle nešťastníci se na ně obracejí jistě více. Jak si s tím má farář poradit? Neměl by být na takovou situaci předem nějak připraven? Zeptala jsem se na to Radmily Schneiderové, která jako psychiatr působila nejprve tři roky v bohnické léčebně, má za sebou 11 let v břevnovském Fokusu a nyní pracuje v ESETu, psychoterapeutické a psychosomatické klinice, a částečně i v Dejvickém psychoterapeutickém centru.

Poslechněte si článek:

(ČB 9/2016) „A Samuel už nikdy až do dne své smrti Saula nespatřil, avšak pro Saula truchlil. Hospodin litoval, že Saula ustanovil králem nad Izraelem. Hospodin řekl Samuelovi: ,Jak dlouho ještě budeš nad Saulem truchlit? Já jsem ho zavrhl, aby nad Izraelem nekraloval.ʻ“ Čeká někdo, že Samuel na tuto Boží výzvu na fleku nad Saulem truchlit přestane? Stěží. Takto rychle se mění jen city lidí, řekl bych, chorobně mělkých, kdežto city člověka zdravého mají velkou setrvačnost.

Poslechněte si článek:

(ČB 9/2016) Je zvláštním paradoxem, že v čase prudkého technického rozvoje se nedaří takzvané kultuře smrti (což je antropologický termín pro všechno kulturní vyrovnávání se smrtí), která se projevuje zejména v pohřebních slavnostech. Přitom v mnoha daleko chudších mimoevropských kulturách se pohřební slavnosti konaly či ještě konají daleko výpravněji. Někdy bývají nejnákladnějšími slavnostmi vůbec. Považují se totiž za zvláštní druh přechodových rituálů, při nichž se mění společenský status člověka. V tomto případě se pak pozůstalí pokoušejí k novému společenskému zařazení zemřelému pomoci, popřípadě zabránit, aby je po smrti zneklidňoval.

Poslechněte si článek: