(ČB 9/2016) „A Samuel už nikdy až do dne své smrti Saula nespatřil, avšak pro Saula truchlil. Hospodin litoval, že Saula ustanovil králem nad Izraelem. Hospodin řekl Samuelovi: ,Jak dlouho ještě budeš nad Saulem truchlit? Já jsem ho zavrhl, aby nad Izraelem nekraloval.ʻ“ Čeká někdo, že Samuel na tuto Boží výzvu na fleku nad Saulem truchlit přestane? Stěží. Takto rychle se mění jen city lidí, řekl bych, chorobně mělkých, kdežto city člověka zdravého mají velkou setrvačnost.

Poslechněte si článek:

Dcery izraelské, plačte pro Saula
Navíc mám za to, že je jistý druh kouzla osobnosti, kterému lidé (všichni) prostě nemohou odolat. Saula nebylo možné nemilovat. Miloval jej Samuel, Jónatan zůstával k Saulovi loajální i při vší lásce k Davidovi, dokonce i když se Saul z řevnivosti pokusil Davida popravit. Saulova dcera Míkal proti zřízení Božímu svému otci prokazovala větší loajalitu než svému muži. David na něj nevztáhl ruku, ač mnohokrát mohl, protože byl Hospodinův pomazaný; ale nejen proto, řekl bych. Když Saul zemřel jako sebevrah, David přesto napsal: „Dcery izraelské, plačte pro Saula, který vás odíval karmínem a rozkošemi, jenž zlatou okrasou zdobil váš oděv.“ Plačte pro Saula, který byl více mužem než já – což u válečníka znamená dost. A nejdojemněji: „I uslyšeli o něm obyvatelé Jábeše v Gileádu, o tom, co Pelištejci se Saulem provedli. Všichni válečníci se vypravili, šli celou noc a sňali mrtvolu Saulovu i mrtvoly jeho synů z bétšanských hradeb. Když došli do Jábeše, spálili je tam.“

Boží vůli je třeba poslouchat. Nakonec – kdo jiný nás může vzkřísit. Ale to ještě neznamená, že nemáme rozlišovat vůli svou a vůli Boží. Když člověk po každé události řekne: Nakonec to tak mělo být – připadá mi to neupřímné, ba kluzké. Ten Saul, který z čistého rozčarování nad lidským ponížením, které se má stát lidem v Jábeši, zabije vlastní krávy, který se vrhne do boje s pohrůžkou „kdo našim bratrům v Gileádu nepomůže, tomu pobiju dobytek úplně stejně“, ten Saul, který zcela nesobecky nasazuje život jen proto, že je mu někoho líto… Jak to, že skončil tak špatně?

Bůh není člověk, aby litoval, praví Písmo. Dle mého to platí úplně stejně i obráceně: Člověk není Bůh, aby nelitoval; aby mu z něčeho nebylo smutno. Teolog Emil Brunner to řekl dobře (volně citováno): To, že člověk není všemohoucí (takže něco prostě nepřekoná), vševědoucí (takže něčemu prostě nerozumí), že není mimo čas (takže mu je líto toho, co už vrátit nejde), že není mimo prostor (takže teskní po místech, kam se už nevrátí), to z něj dělá něco jiného, než Boha – skutečné stvoření.

Má duše je smutná až k smrti
Jako se u Krista ukázalo jeho pravé Božství, když se z nebe ozval hlas „toto je můj milovaný Syn, toho poslouchejte“, když chodil po vodě, popřel rozmnožením chlebů základní fyzikání zákon zachování hmoty, vzkřísil mrtvého atd., jeho pravé lidství se nejvíce vyjevilo ve slovech „Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou!“ A v celé nahotě, když pak řekl: „Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň.“ Kéž by to bývalo bylo šlo jinak. Plné lidství, které si jasně uvědomuje svá přání. A které má zároveň plnou důvěru v dobrý úmysl Boží, který jistě nakonec (v tu chvíli to vypadá zadlouho) dojde svého cíle.

Smutek je důstojný stav duše
Měníme časné dobro za dobro věčné, ovšem i to časné dobro nám někdy nemůže než nepřijít už docela dost dobré. Literárním mistrem smutku je pro mě Raymond Chandler: Jeho hrdina, detektiv Phil Marlowe, prochází Hollywoodem třicátých až padesátých let. Dobře zná cenu domů, ve kterých je jako vyšetřovatel jen hostem, cenu luxusních milenek boháčů, ze kterých tahá informace a uniká jejich lstím, cenu nablýskaných vozů, které sleduje nebo které sledují jeho. Ale za nic z toho nechce dát svou duši, obětovat někoho z těch slabých, která jakoby mimoděk chrání. Když si večer přihýbá z lahve, může jen říci: A tohle všechno dělám za dvacet dolarů plus výlohy. (Raymond Chandler se mimochodem upil k smrti…)

Smutek je prostě někdy jediný důstojný stav duše. Někdy jediný způsob, jak mít svou vůli a svá přání, vědět o nich až moc dobře, ale přece Boha poslouchat a v hloubi duše věřit v jeho lepší vůli a lepší konec, než jak se zdá nyní. To nás odlišuje od marxistů, sociálních darwinistů a jiných pokrokářů, pro které nakonec vše, co se stalo, bylo dobře a slouží vyššímu cíli. A od těch, kteří jsou generály po každé bitvě. Ostatně dobře to vystihl Karel Čapek ve svém traktátě „Proč nejsem komunistou“: Neboť já jsem sentimentální jako kterákoliv služka, jako každý hlupák, jako každý slušný člověk; jen rošťák a demagog není sentimentální.

Tomáš Pavelka